Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 8.8.2002
Svátek má Soběslav




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Těžký úděl jediného spravedlivého
 >POLITIKA: Arogance moci zatím u nás nenarazila na hranici
 >POSTŘEHY ZE SKOTSKA: Prostě na to mají
 >TÉMA: Převod kmene povinného ručení
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Agenti cizí mocnosti
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Fantom průměrného platu
 >VZPOMÍNKY: VYCHÁZKA S BÁSNÍKEM (Z českých vzpomínek - 2)
 >POLITIKA: Národní zájmy - chybné úvahy Václava Klause
 >ZAJÍMAVOST: Z prázdninových cest
 >POVÍDKA: V poslední chvíli
 >PŘÍRODA: Predátoři mezi rostlinami - dokončení
 >FEJETON: Rychlík Béďa
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (14)
 >ZDRAVÍ: Barvy a typy vlasů
 >ARMÁDA: Turbulence kolem nákupu stíhaček

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Média  
 
8.8. MÉDIA: Těžký úděl jediného spravedlivého
Michal Klíma

Někteří naši bližní - kolegové, spolupracovníci v branži berou na sebe těžký úděl býti jedinými spravedlivými. Takový spoluobčan - stojící na pozici jediného znalce pravdy, kritika ostatních pravdy neznalých v sobě dusí zhnusenost nad jinými až do jedné chvíle, kdy už nemůže a musí neznalým zvěstovat, jak se věci mají. V návalu svatého zápalu se sice může stát, že sám vždy pravdu nectí, někdy snad dokonce říká pravý opak, ale na nějaké ty drobnosti se ve svatém nadšení ohlížet netřeba. Běda každému, kdo se v tu chvíli jedinému spravedlivému připlete do cesty respektive do pera. Nepřítelem jediného spravedlivého jsou fakta, ale jediný spravedlivý si s nimi neláme hlavu. Má totiž víc než fakta - má pravdu.

Také jsem se připletl do cesty jednomu takovému - Janu Kovanicovi. Napsal jsem pro deník Hospodářské noviny a webové stránky iHNed.cz krátkou glosu o tom, že prostředí, v němž politici zcela ignorují kritiku včetně důkazů o zneužívání moci vedla až k šílené představě, že je možno novináře zabít. Pro ty, které to zajímá přikládám odkaz na článek v archivu HN

http://vyhledavani.ihned.cz/index.php?s1=M&s2=0&s3=0&s4=0&s5=0&s6=0&m=detail&search[id]=11303440

a ještě jej cituji v plném znění na závěr.

Co z mého článku udělal Kovanic? Prý jsem napsal, že urážky novinářského stavu, ve kterých byl přeborníkem Miloš Zeman, vedly až "šílené představě, že novináře je možno zabít". Napsal jsem sice něco jiného, jak se lze přesvědčit, ale zajímavější je pokračování Kovanicovy myšlenky: Zeman začal novináře napadat až po tom, co nešetrně a lživě zašmátrali v intimitě jeho rodiny. Kovanic naráží na víc než pět let starý článek Lidových novin o Zemanově synovi z prvního manželství. (Neví naštěstí, že jsem byl v té době ředitelem Lidových novin, jinak by možná napsal, že za Zemanovu aroganci a potažmo přípravu vraždy Slomkové můžu sám.) Tehdejší šéfredaktor se Zemanovi za své redaktory omluvil a to jak na stránkách LN tak osobně. Nicméně Kovanic má jasno - novináři (jedním článkem jednoho deníku za něž se navíc noviny omluvily) Zemana urazili, tak on má právo je (všechny) už navždy napadat.

Když už se do mne jediný spravedlivý dal, nehodlal mě hned tak pustit. Všiml si, že u mého podpisu bylo uvedeno, že jsem členem výkonného výboru Světové asociace novin. Ta ve stejné době, kdy jsem článek publikoval poslala dopis české vládě. Kovanic napsal: Světová asociace novin, zastoupená u nás Michalem Klímou požaduje EXEMPLÁRNÍ potrestání! (Proč ne normální? Proč ne "důsledné vyšetření"?) Naposled takto psali novináři za bolševické totality... Zde musím odbočit. Kovanic poslal stejný článek, který uveřejnil na Neviditelném psu i Hospodářským novinám. V průvodním dopise píše, že jej upravil pro účel případného publikování v HN. Závěr výše uvedeného citátu v úpravě pro HN zní: Takto psali novináři v dobách totalit, do demokracie takový urválkovský křik nepatří.

Problém ovšem je, že Světová asociace novin nikdy žádné exemplární potrestání nikoho v této souvislosti nežádala, natož abych to psal já ve svém článku. Jako demokratická organizace může žádat pouze jediné, totiž aby věc byla spravedlivě vyšetřena a aby byli podezřelí postavení co nejrychleji před soud. Přesně to také v dopise ministru Grossovi napsala. Pátral jsem, kde jediný spravedlivý vzal nesmysl s exemplárním trestem a našel jsem dopis jiné organizace - francouzské skupiny Novináři bez hranic. V jejich dopise českému ministru vnitra se skutečně vyskytuje slovo exemplární ve větě: V období již jen několika měsíců zbývajících ČR ke vstupu do Evropské unie, policie a soudy musí prokázat příkladným (chcete-li: exemplárním) způsobem, že nebudou dělat kompromisy, když jde o svobodu slova. Jak vidno má tato výzva daleko do požadavku exemplárního trestu. Nicméně špatný překlad má na svědomí ČTK, z níž zřejmě Kovanic větu převzal. Chce-li však bazírovat na slovech, měl by si opatřit originální znění a nespoléhat na cizí překlad. Už vůbec však nemůže přiřknout větu někomu zcela jinému.

Prostě a jednoduše Jan Kovanic ve svatém zápalu předložil čtenářům totální slátaninu. Chce-li si zachovat tvář, měl by svůj příští článek začít větou: Michalu Klímovi, Světové asociaci novin a čtenářům Neviditelného psa se omlouvám za nepravdy a urážky, které jsem napsal v článku Arogance mocenské elity. Pokud uzná za vhodné, může doplnit i další autory, jež do svého textu zahrnul.

Michal Klíma, ředitel Economia OnLine, člen výkonného výboru Světové asociace novin

Arogance moci zatím u nás nenarazila na hranici Michal Klíma Skupina lidí, v níž byl i Karel Srba, byla v roce 1999 obviněna z vydírání. Na zvukovém záznamu jsme slyšeli hlas jednoho z nich, jak vyhrožuje řediteli štiřínského zámku. Soudu však, kupodivu, záznam jako důkaz nestačil, a tak nebyli odsouzeni vyděrači, ale naopak ředitel Hrubý - k omluvě za to, že Srbu z vydírání nařkl. Posléze byl tento úředník shledán zodpovědným za skandální pronájem Českého domu v Moskvě. Stát prý přišel o sto miliónů korun. Srba následně, když už nebylo zbytí, o místo. Následně ale zrekonstruoval usedlost za více než deset miliónů. Peníze měl údajně od matky a ta zas od Srbova dnes již mrtvého otce, který je prý nosil domů v obálkách a ukládal do krabice, aby bylo "na stará kolena" z čeho žít. To vše je u nás možné. Bez ztráty cti, svobody či postavení. Jaký div, že se pak takový člověk domnívá, že je možno ještě víc. Třeba semtexem nebo střelnou zbraní zlikvidovat novinářku, která si dovolila o jeho aktivitách psát? Je-li pravdivá policejní verze, pak více zábran projevil narkoman a 14krát trestaný recidivista, který odmítl zločin provést. Po 40 letech, kdy byla média a novináři pouhými služebníky režimu, jsou dnes dvanáct let novináři terčem zesměšňujících útoků ze strany politiků. Mistrem v tom byl samozřejmě předešlý premiér Miloš Zeman, pro nějž byli novináři mezi jinými póvl a hnůj. Nejde však jen o osobní urážky a o urážky novinářského stavu - jde o to, že politici jednotně a účelově ignorovali kritiku, včetně jasných důkazů o zneužívání moci. Tato politika byla prostředím, které vedlo až k šílené představě, že novináře je možno zabít. Zaplaťbůh k vraždě nedošlo. Ovšem k důkladné sebereflexi politiků by to mohlo stačit. Je třeba zastavit aroganci moci. K demokracii, o niž usilujeme, patří svoboda projevu a také to, že státní úředník, který překročil své pravomoci, odchází. Zdálo se to možná přežilou pošetilostí. Nyní ale jasně vidíme, kde to může končit. Autor je novinář a manažer, člen výkonného výboru Světové asociace novin Michal Klíma




Další články tohoto autora:
Michal Klíma

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: