Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 9.8.2002
Svátek má Roman




  Výběr z vydání
 >ZAMYŠLENÍ: Havel dluží omluvu Jakešovi
 >MEJLEM: Záplavy
 >DOHADY A FAKTA: Kdy zaútočí Spojené státy na Irák?
 >NÁZOR: Škromachovy umístěnky
 >VÍKEND: O chalupách a chalupářích (5)
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (15)
 >FEJETON: Skřítci pod ženskými čely
 >HUDEBNÍ RECENZE: Redhoti poosmé, jen tak -mimochodem-
 >POVÍDKA: Divná Bára
 >KOMENTÁŘ: Důvěra vládě
 >ZDRAVÍ: Rulík zlomocný v historii
 >POLITIKA: Arogance moci zatím u nás nenarazila na hranici
 >MÉDIA: Těžký úděl jediného spravedlivého
 >POSTŘEHY ZE SKOTSKA: Prostě na to mají
 >TÉMA: Převod kmene povinného ručení

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
9.8. HUDEBNÍ RECENZE: Redhoti poosmé, jen tak -mimochodem-
Petr Holeček

Minule jsem v hudební recenzi Neviditelného Psa představil českou nahrávku, která ihned po vydání kralovala prvním pěti místům prodejnosti - bohužel zavrženíhodný produkt slovenských hitmakerů Elán, desku 3000. Která deska vystřídala v tabulce pofiderní úspěšnosti na prvním místě usazený soundtrack z Rebelů? Jasně, byly to "červené a pálivé chili papriky" - Redhoti, jak se u nás losangelské skupině hojně říká. Red Hot Chili Peppers vydali osmé studiové album. Jen tak mimochodem... vlastně, jmenuje se By the Way, takže stejně jen tak "mimochodem" nebude. I když... zpívá se tu o holkách, je na něm přítomná harmonie létem rozpálené ulice Los Angeles a navíc... ale jo, je to jen tak mimochodem.

Nebudu přehánět jako mí někteří kolegové nebo promo materiály, ale By the Way si nezasluhuje nálepky "nejlepší rockové desky roku". Podle mě je zajímavá, stojí za investici a dokonce se dá i vychválit. Ale ne do nebes. Ne do formátu jedenáct let staré desky Redhotů - Blood Sugar Sex Magik. Poslední deska Californication z roku 1999 vynesla Redhotům pět velkých hitů, které rotovaly po světových hitparádách skoro až doteď. By the Way takové hity jen těžko zrodí, i přesto, že jde o velice oslavovanou skupinu. Red Hot Chili Peppers jsou skvělá hudební parta, nic nad ně! Jenže... To je jako když si koupíte nějakou věc jen kvůli značce. Každý od tohoto jména čeká velký zázrak a když se nekoná, tak se alespoň udělá. Znám Redhoty, všechny jejich desky, počínaje první stejnojmennou, přes další funkové záležitosti jako Freaky Styley nebo The Uplift Mofo Party Plan, Mother´s Milk konče. Beru je, vypalovačku Blood Sugar Sex Magik i umírněnou záležitost One Hot Minute z roku 1995. Jenže někde v období temna, kdy se Redhoti tak nějak začali odepisovat a natočilo se nakonec velice úspěšně album Californication, se mi představy o téhle do jisté míry exhibicionistické partě trhaly.

Nikdy jsem neunesl takový masový a komerční úspěch, který tenkrát kapelu s příchodem Californication provázel. Strašně mě štvalo nadšení všech těch milujících fanynek a fanoušků, kteří Californication dřeli ve věži dokola a přitom neznali staré dobré "redhotí" pecky. Z rádií šly hity jako Scar Tissue, Around The World nebo Californication v takovém množství a takovým způsobem, že to muselo vymýt mozek i mojí babičce, která poslouchá hudbu jen v supermarketu na nákupu. Znechutilo mě to a jak jsem zjistil, nejen mě. Doby divokých jízd s Red Hot Chili Peppers, chlapíky s ponožkama místo trenek, byly zahrabány někde pod indexem úspěchu a prodejnosti. Nakonec proč ne, proč by měl člověk srovnávat skupinu dříve a nyní, proč by měl znát její historii a pozérsky se hrabat v nějaké komerci - Californication se prostě všem líbila a hotovo.

A přiznám se, dodnes mě to v hodnocení a pohledu na By the Way ovlivňuje. Je to dobrá deska, plná nápadů, harmonie, melodie i starého zápalu. Jenom se pořád nemohu zbavit nějakého zakořeněného dojmu, že je neupřímná a bazíruje na jménu svých tvůrců. Možná to dělá kampaň, která jí provází, možná nadšení stejné fanouškovské základny, která tenkrát vynesla díky úspěšné Californication zatracované Redhoty do nebes. Co však musím uznat - i po vydání By the Way se stále dokazuje, že Red Hot Chili Peppers patří mezi málo skupin, kterým se od osmdesátých let podařilo tak parádně nabourat hudební bariéry tehdy striktně neoriginálních "disco a rock" konstrukcí. Punk a funk, na pódiu pěkně naostro. Ve skupině se prostřídalo několik muzikantů, bezesporu můžeme prohlásit, že se každý z nich stal uznávaným hudebníkem, každý získal po absolvování životní etapy s Redhoty jméno. Anthony Kiedis, Michal Balzary (od roku 1983 Flea), Hillel Slovak, Jack Irons, Jack Sherman, Cliff Martinez, John Frusciante, Dave Navarro, Chad Smith.

Novinka By the Way na takovém veleúspěšném fundamentu jako její předchůdkyně nestojí, ale přece jen jde s Californication srovnat. Vzala si něco z její melodie a nálady. I zde většinu pozornosti upoutá hlas zpěváka Kiedise. Navíc v sobě nachází mnohem víc funky poloh a zároveň bouřlivých začátků skupiny. A to i přesto, že Fleovu slapující dunivou a drtivou basu v řadě případů vystřídaly strunné nástroje. Redhoti neztratili nic ze svého pověstného náhledu na lásku i bídu, kterou prostřednictvím textů a originální hudební produkce vtiskli svému jménu. Pilotní singl alba a de facto celý více než hodinový disk vypadá jako novodobá kronika skupiny, ve stejnojmenném singlu By the Way můžeme vyposlouchat všechno s čím Redhoti za léta svého působení přišli. Starý dobrý hollywoodský funk, trochu toho tlachání o holkách, melodie, špetka agresivní Fleovy basy, Kiedisův ohnivý a výbušný rap, vybrnkávání a skvostný dřevnatý zvuk Fruscianteho kytary - to vše pod imaginárním roztrhaným deštníkem na vylidněné ulici. V takovém dešti a rozpoložení, ve kterém se nejlépe vzpomíná a přemýšlí. Rick Rubin se opět chopil producentského vesla a vzniklo šestnáct dobrých songů - jen tak "mimochodem". By the Way je zajímavá deska, chvílemi kolovrátek, chvílemi zážeh (jako třeba španělská tancovačka Cabron), ale rozhodně žádný převrat. Na jednu stranu bych nerad, aby tahle čtveřice z Red Hot Chili Peppers natáčela v podobném duchu album za albem, jako mnozí jiní (a slavnější), na druhou stranu je zase velice příjemné sledovat tyhle chlapíky jak stárnou po boku "své" hudby, stylu, který se s nimi nesmrtelně táhne jako racek s lodí.

Red Hot Chili Peppers: BY THE WAY (Warner Music, 16 skladeb, 68 minut)


Další články tohoto autora:
Petr Holeček

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: