Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 9.8.2002
Svátek má Roman




  Výběr z vydání
 >ZAMYŠLENÍ: Havel dluží omluvu Jakešovi
 >MEJLEM: Záplavy
 >DOHADY A FAKTA: Kdy zaútočí Spojené státy na Irák?
 >NÁZOR: Škromachovy umístěnky
 >VÍKEND: O chalupách a chalupářích (5)
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (15)
 >FEJETON: Skřítci pod ženskými čely
 >HUDEBNÍ RECENZE: Redhoti poosmé, jen tak -mimochodem-
 >POVÍDKA: Divná Bára
 >KOMENTÁŘ: Důvěra vládě
 >ZDRAVÍ: Rulík zlomocný v historii
 >POLITIKA: Arogance moci zatím u nás nenarazila na hranici
 >MÉDIA: Těžký úděl jediného spravedlivého
 >POSTŘEHY ZE SKOTSKA: Prostě na to mají
 >TÉMA: Převod kmene povinného ručení

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
9.8. VÍKEND: O chalupách a chalupářích (5)
Václav Vlk

Část 5. - Díry v chalupě

Ukázka z připravované knihy Václava Vlka o chalupách a chalupářích.

Chalupu, kterou jsme si koupili, si musí člověk, když už je majitel, pořádně prohlédnout.Tak jsem to udělal.A zjistil jsem, že zvenku na fasádě jsou do baráku díry. Ne díry jen tak nějak. Díry pravidelně rozmístněné, hezky do čtrerečkovana vyvedené, ale díry !! Ty zatracené díry mi nedaly spát. Chodil jsem kolem nich, pokud byly u země, lehal jsem si u nich, k jiným přistavoval žebříky, pokud byly výš, a nakukoval do otvorů. Baterkou jsem si svítil, ale kde nic, tu nic, díra do zdi a hotovo.
Ničilo mne to. Jednu z nich jsem dokonce zazdil, poňoukán pocitem, že díry do baráku jsou nepatřičná věc. Nebyl jsem si však jist, zda jsem učinil dobře, ale spíš ne. Životní zkušenosti mne nutily neukvapovat se a nečinit rozhodnutí, když nevím, o co jde. Také vzpomínka na neúnavné a rezolutní "rozhodovatele" které všichni známe ze života a kteří čím míň tomu rozumí, tím rezolutněji všechno přebudovávají, mne držela na uzdě. Oni totiž pak většinou, obrazně řečeno, v té chalupě sami nebydlí. Jenže já jo.
Vzpomínal jsem si na příklad, jak v jedné továrně u Prahy před lety zakoupili drahý devizový stroj, lis. A ten stroj cizí valutami placení odborníci smontovali, seřídili a uvedli do provozu. A předali. Ve smlouvě pak měli, že závady opraví rychle, a zdarma. Pokud ovšem, znáte to všichni ze záručních listů, někdo neudělá s tím lisem něco, co by neměl.
A tak lis pracoval a bouchal, jak mají lisy ve zvyku, plán se plnil a vládla spokojenost, když šel kolem jeden z rychlých rozhodovatelů o věcech, kterým sám nerozumí. Jak bývá jejich zvykem, se zálibou chvíli pozoroval, jak jiní pracují. Tu si všiml, že na jedné noze lisu, tam někde ve spodní části, je taková malá dírka a tamtudy že vytéká, sice málo, ale přeci jen olej. Podivil se rozhodovatel a označil cizí pracovníky za neumětele a výrobky onoho státu za podvod a šlendrián, rozhořčil se a ve spravedlivém hněvu se divil, jaktože byla přebrána nehotová práce a nařídil, aby to, co měli dle něj zajistit valutoví odborníci ihned zajistili naši pracovníci. "Tadyhle jim teče olej!" zahřměl. "Zavařte to!"
A stalo se. Dírku zavařili, lakem který dodavatel dodal jako prezent na drobné opravy přetřeli vzorně zavařené a zabroušené místo a spustili stroj. Ten párkrát bouchnul, pak vzdychnul a jak praví básník, ztichnul docela.
Tak zavolali do ciziny pro drahé odborníky, ti nasedli na drahé letadlo a přivezli s sebou drahé přístroje a pak přišli k lisu a chodili kolem a kroutili hlavami, a když se rychlý rozhodovatel nechal potutelně ptát, co jako hledají, odvětili, že takovou malou dírku, tadyhle by měla být a není. Podřízení raději poodešli, rozhodovatele zrovna náhodou volali k telefonu k vyřešení dalšího složitého úkolu a montéři vyvrtali dírku, spustili stroj a vyinkasovali dlouhé peníze. A jeli domů. Mám tento příběh na paměti a tak jsem hledal vadu ohledně děr v odborných knihách ale nenalézal. Psali tam o všem, ale o dírách ve zdi nikoli. Dočetl jsem se tam, jak vyrobit maltu z 0,7 kubíku vápna a 2,8 kubíků písku což je takové praktické a dobře se to měří ale i jiné dokonce skutečně praktické věci. Ale o dírách ve zdi nic.
Pomalu jsem se stával zoufalým, když jsem nemohl nalézt žádnou radu. Obtěžoval jsem kdejakého stavbaře, jenže tehdy člověk potkal v Praze zedníky většinou jenom na sídlišti, a nebo v hospodě. Ti sestavovatelé betonových krabic o nějakých dírách pod prkennýma podlahama neměli ani potuchy. Až jsem potkal přítele Jana, též chalupáře a svěřil se mu s problémem. Jan je muž velkorysý a neurazil se. Pokýval hlavou a vyprávěl mi, jak si položil novou podlahu a nové trámy a ty protivné díry,co byly někde v místech pod podlahou, o jejichž účelu nikdo nic nevěděl, zazdil. Aby mu do chalupy nelezly myši a netáhlo od podlahy na nohy.
Za dva roky se do té nové podlahy propadl i se židlí. Nevětraná prkna prostě shnila. Díry jsou na větrání, jak jednoduché a přece to člověka nenapadlo.
Člověk mnohdy hledá složitá a nevídaná řešení, dumá tam, kde by nemusel a hlavně nevěří těm okolo sebe. Ať je to kdokoli. Zapomíná, že stále platí: "Podle sebe soudím tebe." A když tak někdy máme tendenci považovat ostatní za neuměteli a nebo hlupáky, dopadneme tak často sami. A nejen na chalupě. Doba popoběhla, v novinách se řeší samé dramatické události a rýsují smělé plány jak ode dneška lépe a nově a já si tak myslím, jestli někde nezazdíváme nějaké "otvory " či něco podobného o čem nevíme přesně na co to je .Aby nám pak najednou nepropadla pod nohama celá podlaha.


Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: