9.8. ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (15)
Petr KertofDen 7, středa 16.8.2000 - Nanaimo. Dneska ráno jsme prvně nemuseli vstávat, i stalo se že základní tábor jsme opustili kolem poledne - vyhnáni vranami, které bez přestání řvaly - a rozhodli jsme, že dnes se nikam nebudeme stěhovat, kemp nám vyhovuje (ceny mírné, obsluha dobrá…) a vydali jsme se na prohlídku města Nanaimo, které je po Victorii druhé nejznámější. Žije tady asi 90 000 obyvatel a náš dojem byl, že pokud by nás někdo požádal, abychom tu bydleli, zřejmě bychom neodmítli.
Městu vévodí veliké tři stožáry, které budí dojem, že patří nějaké veliké plachetnici, zakotvené v přístavu, ale je to jenom šalba a klam, jelikož stožáry jsou součástí vyhlídkové terasy v přístavu. Přístav je jako každý jiný - spousta rybářských lodí, chaluh a puchu rybiny.
Kousíček za centrem přístavu, procházkou na sever přijdete do parku, který je taktéž přímo na břehu oceánu a za odlivu je tu spousta dětí bavících se sbíráním hvězdic a jiných mořských potvor. I my jsme si několik krásných hvězdic našli (a posléze i vyhodili, jelikož co se zápachu týče, hvězdice nad námi prostě zvítězily).
Začínalo být pozdní odpoledne a my pojali nápad konečně se pořádně vykoupat v oceánu. TO je trošičku problém. Ač to zní neuvěřitelně, najít nějakou pláž je docela umění. Nakonec jsme jednu našli a o co déle jsme ji hledali, o to byla rozlohou větší. Zaparkovali jsme na parkovisťátku pod stromy a šli k vodě. Cestou jsme potkávali celou řadu lidi, kteří vypadali spíše unaveni, než svěže vykoupáni. Pochopili jsme záhy, když se nám otevřel výhled na oceán.
K vodě to po pláži (z kamínků a kamenů) bylo v tuto chvíli asi kilometr. Inu, co se dá dělat, kdo se chce koupat, musí něco obětovat. Šli jsme. Došli jsme k vodě a já zjistil, že dojit k vodě a koupat se jsou dvě zcela rozdílné věci. Sklon dna byl i nadále stejný jako onen kilometr - tj. téměř dokonalá rovina. Abychom si zaplavali, bylo by třeba vodou jít ještě nejméně 2 kilometry, a to se bez bot do vody (které jsme - jak jinak - neměli) prostě zrealizovat nedá.
Navíc byl zrovna příliv a voda proti nám běžela přímo ďábelskou rychlostí. Nechal jsem si botky asi 20 m od vody a jako po jehličkách šel do vody. Ve chvíli, kdy jsem si namočil chodidla, dosáhla voda mých botiček a já musel zběsile pádit zpátky, aby mi neuplavaly. A tak se to opakova lo několikrát… Nakonec jsme za nejrozumnější považovali počkat, až příliv dosáhne ”břehu,” což při tomhle tempu nemohlo dlouho trvat. A skutečně, za necelou půlhodinku byla voda až u travnatého břehu. Problém byl jenom v tom, že při čekání na vodu skoro zapadlo slunce a hlavní důvod koupele - tedy vedro - se jaksi vytratil.
Naštěstí voda byla teplá (až na občasné nárazové proudy vody přímo ledové), a tak ke koupeli nakonec došlo.
Helce se samozřejmě rozpadly vlhkem sandálky, ale vydělala na tom, jelikož si ještě tentýž večer ve výprodeji koupila za $ 5 nové (pozn. majitelky: moc pěkné semišové sandálky) -to víte půlka srpna, konec sezóny, co s letníma botama.
pokračování za týden
| 
