Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 9.8.2002
Svátek má Roman




  Výběr z vydání
 >ZAMYŠLENÍ: Havel dluží omluvu Jakešovi
 >MEJLEM: Záplavy
 >DOHADY A FAKTA: Kdy zaútočí Spojené státy na Irák?
 >NÁZOR: Škromachovy umístěnky
 >VÍKEND: O chalupách a chalupářích (5)
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (15)
 >FEJETON: Skřítci pod ženskými čely
 >HUDEBNÍ RECENZE: Redhoti poosmé, jen tak -mimochodem-
 >POVÍDKA: Divná Bára
 >KOMENTÁŘ: Důvěra vládě
 >ZDRAVÍ: Rulík zlomocný v historii
 >POLITIKA: Arogance moci zatím u nás nenarazila na hranici
 >MÉDIA: Těžký úděl jediného spravedlivého
 >POSTŘEHY ZE SKOTSKA: Prostě na to mají
 >TÉMA: Převod kmene povinného ručení

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Právo  
 
9.8. ZAMYŠLENÍ: Havel dluží omluvu Jakešovi
Ota Ulč

K tak absurdnímu požadavku se dostaneme procházkou podivným terénem, totiž uvažováním a počínáním současné české justice. Na cestu nám bude svítit maják principu právní kontinuity. Kolaps komunismu sice zahájil novou éru, ale ne zas tak zcela úplně, jak tomu bylo v případě zrodu Izraele či Alžírska, nových států, neopírajících se o pilíře dřívějšího stavu věcí, ale začínajících od nuly. Tehdejší polistopadové Československo na předchozí stav důsledně navazovalo a mnohdy titíž myslitelé (např.Zdeněk Jičínský, někdejší neochvějný stalinista, jak si ho pamatuji ze studií na Karlově univerzitě), kteří vytvářeli ústavu socialistickou v roce 1960, posléze vytvářeli i ústavu sametovou. Takže máme, co přemnozí z nás nechtěli. "Co pořád máte proti estébákům? Vždyť jednali v rámci platných zákonů!" argumentovala v privátním společenském kruhu manželka osoby tak významné, že se neopovážím prozradit její jméno. U pomníku obětí komunismu jsou vyčísleny výsledky 41 let totality: 205.486 lidí odsouzeno, 248 popraveno, 4.500 zemřelo ve věznicích, 327 zahynulo na hranicích. Pokud knechti totality si počínali v rámci předpisů tehdejší hanebné doby, nelze jim nic vyčítat. Naopak je lze velebit, jak třeba činí Vojtěch Filip, čerstvě zvolený místopředseda Poslanecké sněmovny, při chvále střílejících pohraničníků a jejich "zákonné ochraně státní hranice." (Mladá fronta Dnes, 1.7.2002).
Příznivci starých pořádků zdůrazňují váhu a závaznost litery zákona. Formalismus převyšuje, potlačuje ono právo přirozené, samozřejmé, tak jak je vnímá nejen selský rozum. Čili kontrast, konflikt mezi zákonem a spravedlností, kterou přespříliš často uškrtí přemíra formalistických reinterpretací a procedurálních iniciativ (praxe až do perverzní dokonalosti košatěná v USA).
Po roce 1989 českou justici postihl silný pokles počtu soudců. Mnozí odešli do daleko lépe placené advokátní praxe. Nynější stav 2681 soudců je již ale dostatečný , tvrdí ministerstvo spravedlnosti. Dostatečný počtem, to ano - ne však kvalitou kádrů, vytrénovaných na marx-leninských učilištích. Ministerské údaje o množství zkompromitovaných juristů, kteří odložili talár, se rozmělní při uvážení šikovných přesunů, když přespříliš komunistický soudce se uchýlil k práci na prokuratuře a neméně potřísněný prokurátor šel naopak soudcovat.
Začátkem června 2002, pár dní před parlamentními volbami, Vrchní soud v Praze rozhodl, že nikdo si nemůže stěžovat na svého soudce jen proto, že v minulosti sloužil totalitnímu režimu. (V mém románu Běženec v sametu, fiktivní estébácký veterán Vincenc Macarát si takový přístup pochvaluje: soudce, který v politickém procesu vynášel řízné rozsudky, nechť má teď na starosti rehabilitaci postižených, však on je s jejich osudem nejlépe obeznámen, vždyť ho zavinil.) Můj přítel neuspěl v rodné Plzni při pokusu o navrácení rodinného majetku. Případu předsedala soudkyně, která ve své dřívější roli kádrovačky několik let z politických důvodů úspěšně zabraňovala přijetí jeho bratra na studium mediciny. Leč v uvažování Vrchního soudu, taková minulost není důvodem k uznání námitky podjatosti. Jiný a daleko sympatičtějí názor má Eliška Wagnerová, nová místopředsedkyně Ústavního soudu - té zdá se že jediné justiční instituce, prosazující ono kýžené právo přirozené - když na otázku, co ji nejvíc vadí na české spravedlnosti, odpověděla: "Těch čtyřicet let určitě vykonalo své potud, že je tu určitě jakási větší závist. … třeba v souvislosti s výkladem restitučních zákonů, že se v kruhu svých kolegů vyjádří: ´Proč bych se měl chovat velkoryse? Já jsem taky od nikoho nic nedostal.´ " (MfD, 1,7,2002).
Zatímco lovec nacistů je titul úctyhodný, na lovce komunistů se hledí jako na umanuté cvoky, poznamenal Respekt (č.31, 2002). Outsider získává dojem, že národ po čtyřech desetiletích koexistence s totalitou dává přednost zametat nepravosti předchozí doby pod koberec permanentního zapomnění a soudy věru respektují takovou vůli lidu. Každá záminka k odkladu řízení je vítána, pokud možno na hodně neurčito, nutno si přece rozmyslet, co dál podniknout a procesy se vlečou ad infinitum. I když řádně předvolán, obviněný se nedostaví, poněvadž se necítil zdráv nebo se to zrovna nehodilo jeho advokátovi, který dal přednost návštěvě zubaře, možností nespočetně. Bývalý estébácký mučitel Alois Grebeníček se takto úspěšně vyhýbá a vysmívá okresnímu soudu v Uherském Hradišti už sedm let. Tamější soudkyně Radomíra Veselá přiznala, že za celou tu dobu se s obviněným ještě ani jednou nepotkala.
Soudy nevyužívají zákonné prostředky, které mají k dispozici. Například nemusejí spoléhat na všelijaká lékařská potvrzení, ale mohou ustanovit znalce, který zjistí skutečný zdravotní stav obviněného. Lze trestat pokutou a policejním předvedením obžalovaného či svědka. Nebo jednat v nepřítomnosti strany řádně předvolané, za předpokladu, že se nemíní vyjádřit. Jaroslav Duba, bývalý náčelník pověstného koncentračního tábora Vojna ignoroval řádné předvolání k soudu čtyřikrát a tedy čtyřikrát došlo k dokladu řízení a zbytečně vzniklým výlohám státu. Poté co brněnský soudce Jiří Pešek pohrozil vazbou ("bude zvažovat uvalení vazby"), Duba se konečně dostavil, aby ovšem popřel jakoukoliv svoji vinu: na nic se nepamatoval, on nemučil, atd.
Zásluhou principu právní kontinuity dlouholetý předseda komunistické vlády Lubomír Štrougal nemůže být souzen za svůj podíl na jejích hanebnostech. K žalobě došlo pro jeho působení v roli ministra vnitra, když v roce 1965 znemožnil znovuotevření případu tří politických vražd čili porušení tehdy platného zákona. Proces byl ale odložen na žádost obviněného, který se omluvil ze zdravotních důvodů. Nicméně trval na osobní účasti při soudním jednání, což mu jeho zdravotní stav ale nedovoloval. Klasický Catch 22. (V červenci 2002 se Štrougal uzdravil a přišel k soudu vyslechnout osvobozující rozsudek."Důkazy, které má soud k dispozici, o vině nic neříkají," vysvětlila soudkyně Eva Burianová.)
Ať už sametová velkorysost či jen lajdáctví, stát je takto znicotňován, zesměšňován, činěn impotentním. Obvinění se pošklebují, soudem pohrdají, a pokud kdy výjimečně dojde k odsuzujícímu rozsudku (pětačtyřicetiletý Zbyněk Dudek a o tři roky starší Jiří Šimák, vyšetřovatelé a mučitelé disidentů), k soudu se neobtěžují přijít, tak jak je běžné u této kategorie novodobých soukromých podnikatelů, jimž věru kvete pšenice.
Akce jménem Asanace, kterou tajným rozkazem v roce 1977 zahájil tehdejší ministr vnitra Obzina, vedla k nucené emigraci zejména signatářů Charty 77. Prozatím pouze došlo k odsouzení čtyř funkcionářů ministerstva vnitra k podmíněným (ano, podmíněným) trestům. Obzina jako tehdejší poslanec se ohání imunitou. Obžalovaní v norimberském procesu, pokud si vzpomínám, se na takové zdůvodnění své beztrestnosti neodvolávali. V květnu 2002, po šesti letech jakýchsi příprav, konečně začal proces s jedenácti náčelníky StB, podílejících se na oné Asanaci. Tři náčelníci se ze zdravotních důvodů nedostavili. Případ byl po deseti minutách odložen až někdy napříště - kdy se zas někdo z jedenácti obviněných a sedmdesáti předvolaných svědků nedostaví. Soudkyně Kateřina Kohoutková bude příští postup teprve promýšlet.
Dlužno doplnit, že na sabotující průtahy řízení nemají političtí provinilci monopol. Této strategie využívají všelijací zlodějové, podvodníci, tuneláři a čím větší provinění, tím značnější odklady. Příkladem nám poslouží hodně košatá aféra s LTO , lehkými topnými oleji, způsobivší státu stamilionové či snad i miliardové ztráty a většinu případů soudy beztoho nevyřešily. Nechodí svědci, nechodí obžalovaní. Plzeňský krajský soud mínil zahájit proces s devíti muži, obviněnými, že připravili stát o 220 milionů korun. " ´Kvůli nemoci se omluvili tři obžalovaní. Jeden z nich telefonoval až dnes ráno,´ posteskl si včera předseda trestního senátu Petr Poledne a jednání odročil." (MfD, 11.6.2002). Případ se stejně jako další podobné kauzy táhne už osm let. Zahraniční pozorovatele české politické scény nezřídka zaráží stav, který přirovnávají ke schizofrenii. Také by se tomu dalo říkat sametové pokrytectví, přirovnatelné k situaci, že stát trestá obchodování s drogami a přitom by toleroval politickou stranu, která by drogy propagovala. Trestní zákon v paragrafu 260 praví: "Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden až pět let." Komunistická strana by nebyla komunistickou, kdyby se k třídnímu boji nehlásila. Septimáni, ročník 1983, z pražského gymnázia Jana Keplera, v reakci na komunistické stánky na Letné, obtěžkané komunistickými symboly a literaturou, a poté co vyslechli nenávistné projevy partajních předáků, informovali policii. Ta odpověděla, že přece jde o oficiálně schválenou symboliku politické strany. Též se obrátili na státní zástupkyni Ilonu Horskou, která se ironicky usmála: "Srpy a kladiva? Na to máme posudky z filozofické fakulty, je to nenapadnutelné." (Týden, č.26, 2002).
Studenti nechť si dají pořádný pozor, aby nedopadli jako jejich předchůdci, v listopadu 1989 stávkující studenti architektury v Brně, kteří sepsali výzvu k rezignaci pěti pedagogů včetně Jana Snášela, předsedy fakultní organizace KSČ. Tento supersoudruh je ale za takovou drzost vyslovit mu nedůvěru zažaloval a studenti prohráli. Po deseti letech všemožných průtahů soudce brněnského Krajského soudu Marek Cigánek v předvečer parlamentních voleb zdůvodnil své rozhodnutí takto: "Nezpochybňujeme právo studentů vyjádřit politické přesvědčení. Právo svobodně se vyjadřovat je však v tomto případě v rozporu s právem na ochranu cti. Jednání studentů meze slušnosti překročilo. Proto musí nést následky."(MfD, 29.5.2002).
Proto aby nesl následky i stále poněkud neduživý stav české demokracie. Slovy Jiřího Zlatušky, nynějšího rektora Masarykovy univerzity v Brně, "Soudce, jenž to ve svém absurdním rozsudku odsoudil, pouze potvrzuje, jak eticky i morálně vyprázdněného vzdělání se mohlo dostat nejen architektů, ale i soudcům." Rektor pokračuje doporučením bývalému partajnímu předsedovi, že by se měl tváří v tvář odsudku svých studentů stydět, že v takové situaci by se možná mohl v ústraní plížit kanály, ale nikoliv bývalé oběti svého ideologického znetvoření žalovat. (MfD, 31.5.2002).
Soudce hájil čest komunistického funkcionáře. Slovy známého publicisty Karla Steigerwalda "Vzpoura českých zemí proti komunismu v roce 1989 byla urážkou citu českých komunistů." (MfD, 11.6.2002). Je teď na dalších soudcích, aby hnali Václava Havla omluvit se Miloušovi Jakešovi a v případě neochoty ho pořádně potrestat.
Rozsudek národem nijak neotřásl. Prezident Havel, který se nemíní do případu vměšovat, ony tři údajně provinilé studenty přijal a podpořil. To vyprovokovalo bývalého ultralevicového disidenta Petra Uhla k sepsání protestního komentáře nadepsaného "Drzost, nebo právo?" (MfD, 15.6.2002), v němž schvaluje Cigánkův verdikt a s odvoláním na zásady liberální demokracie se zastává soudruha Snášela.
Konec tristního hlášení.

K O N E C



Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: