Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 19.8.2002
Svátek má Ludvík




  Výběr z vydání
 >INFORMACE
 >POVODNĚ: Je Lipno viník katastrofy?
 >POVODEŇ: Když umírají knihy - 15 rad pro jejich záchranu
 >MROŽOVINY:Konec bezstarostnosti
 >TÝDEN POD PSA: Co se semlelo, umlelo a podemlelo
 >MEJLEM: Povodeň
 >HUMOR PRO ZMĚNU CHYTRÝ: Když praskla hráz
 >POVODEŇ: Konečně jsme se naučili pomáhat
 >POVODEŇ: Názor geologa - Metro ? nevěřím!
 >POVODEŇ: Jeden den statika
 >TÉMA: Záplavy v Plzni
 >TÉMA: S tím nikdo nepočítal
 >POVODEŇ: Fotoreportáž z Ústí nad Labem
 >POVODEŇ: Sobota 17.8. v Radotíně
 >PRAHA: Jak to bylo s povodní - očima dobrovolníka

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
19.8. HUMOR PRO ZMĚNU CHYTRÝ: Když praskla hráz
James Thurber

Nerad si vzpomínám na potopu ve státě Ohio roku 1913. Ani strádání tehdejší doby, ani zmatek a pozdvižení, jež jsme prožili, nezměnilo však mé pocity k rodnému státu a městu. Daří se mi teď dobře a lituji, že tu se mnou není město Columbus, ale toto město Columbus se onoho osudného odpoledne roku 1913 změnilo v pekelné středisko. Tenkrát praskla hráz, totiž — přesněji řečeno — všichni si myslili, že praskla hráz. Událost nás zároveň povznesla i demoralisovala. Zejména dědeček dosáhl nesmírných výšin, které mi navždy zůstanou příkladem skvělosti, i když se jeho reakce zakládaly na hlubokém neporozumění — totiž že se město brání útoku konf ede-rační kavalerie. Jediná naše záchrana záležela v o-puštění domu, ale dědeček nám to zakázal se starou vojenskou šavlí v ruce, »Ať jdou!« hulákal. Zatím nám pod okny probíhaly stovky rozčilených lidí za stálého pokřiku »Na východ! Na východ!« Musili jsme dědečka omráčit žehlícím prknem. Jelikož nás zdržovala nehybná postava starého pána — bylť dva metry velký a vážil skoro devadesát kilogramů — předehnal nás za chvíli skoro každý obyvatel města Columbus. Kdyby se dědeček nebyl na rohu Parson-sovy třídy a Hlavní třídy vzpamatoval, byli bychom bezpochyby zahynuli v rozvášněných vodách — to jest, kdyby vůbec bývaly byly nějaké rozvášněné vody. Když později ustala panika a lidé se rozpačitě vraceli do svých domovů a kanceláří za stálého vysvětlování, že vlastně skoro'vůbec neběželi a proč běželi, upozornili městští inženýři, že i kdyby byla praskla hráz, byla by voda v západní části města stoupla celkem ještě o pět centimetrů. V den poplachu byla západní část města zaplavena do> výše deseti metrů — jako všechna poříční místa v celém státě. Východní čtvrti, náš domov a dějiště velikého úprku nebyly vůbec ohroženy. Městský východ byl oddělen od západu Vysokou ulicí. Voda by byla musela stoupnout ještě o třicet metrů, aby dosáhla Vysoké ulice a zaplavila východní část města.

Byli jsme tedy v bezpečí, jako koťata pod kamny, ale to nic nemění na velikém zoufalství a groteskním, nářku, který zachvátil občany východních čtvrtí, jakmile se obcí rozlehlo poplašné volání, že povolila hráz. Nejdůstojnější, nejvážnější, nejcyničtější a nejrozmyslnější mužové opouštěli své manželky, sekretářky, domovy a kanceláře a utíkali na východ. Na světě je málo poplašnějších zvolání než »Povolila hráz!« Málo lidí se dovede zastavit a přemýšlet, jakmile toto zděšené varování dolehne k jejich uším, ani když žijí v obci vzdálené pět set mil od nejbližší hráze či přehrady.

Pokud se pamatuji, vznikl poplach s prasklou hrází ve městě Columbus v poledne 12. března 1913. Vysoká ulice, hlavní tepna města, zaznívala poklidným ruchem obchodu a hovorem, poklidných obchodníků. Darius Conningway, jeden z nejpřednějších advokátů celého středozápadu, vykládal právě správní radě elektrických podniků jazykem Julia Caesara, že snáze pohnou Velikým vozem než klientem páně Conningwaye. Jiní mužové vykládali zase jinde o jiných věcech. Náhle se kdosi dal do běhu. Snad si prostě vzpomněl, že má schůzku s manželkou a že přijde pozdě. Ať tak či onak, běžel východním směrem po Široké ulici (pravděpodobně k restauraci Maramor, kde se manželé setkávají s manželkami). Do běhu se dal ještě někdo jiný, pravděpodobně bujný kamelot. Další muž, vznešený obchodník, klusal za ním. Do deseti minut utíkalo- veškeré Oisazenstvo Vysoké ulice, od nádraží až k soudní budově. Hlasité mumlání se znenáhla vyvinulo v obávané slovo »pře-hrada«. »Povolila hráz!« Vtělení strachu ve větu snad bylo dílem stařenky na vozíčku, strážníka či chlapce. Nikdo neví a také na tom nezáleží. Náhle se dalo dva tisíce lidí do běhu. »Na východ!« Tak zněl jejich poplašný pokřik. Na východ od řeky, na východ do bezpečí. »Na východ! Na východ! Na východ!«

Černé proudy lidí se hnaly východním směrem všemi ulicemi. Čelo těchto proudů tvořili lidé z železářských obchodů, kanceláří, restaurací a biografů. K nim se připojovaly bystřinky hospodyň, dětí, mrzáků, služek, psů, koček, vybíhajících z domů, podél nichž se hnal hlavní proud za stálého křiku a hluku. Lidé utíkali od hořících kamen a nedovařených obědů a nechávali za sebou otevřené dveře. Pamatuji se však, že naše matka zhasila v kamnech a vzala s sebou tucet vajec a dva bochníky chleba. Měla v úmyslu dostat se do radnice, vzdálené dva bloky, a uchýlit se do bezpečí v nejvyšších patrech budovy, v jedné ze zaprášených místností, kde se scházívají váleční veteráni v prostředí starých bitevních praporů a divadelních kulis. Ale rozvášněný dav ji strhl s sebou a nás ostatní též. Jakmile se dědeček na rohu Parsonsovy třídy vzpamatoval k plnému vědomí, obrátil se čelem k davu, jako prorok, vyzýval muže, aby se srazili v šik a odrazili rebelské psy, ale nakonec i on se nakazil myšlenkou, že praskla přehrada. Mohutným hlasem volal "Na východ!" a uchopil pod jednu paži malé děcko, pod druhou pak nevelkého člověka úřednického ražení, starého asi dvaačtyřicet let. Poznenáhlu jsme se dostali před ostatní lidi.

Plynoucí davy občanstva byly poněkud zpestřeny hasiči, strážníky a, vojenskými důstojníky ve vycházkových stejnokrojích, neboť v pevnosti Hayes, na severním konci města, byla právě jakási přehlídka. »Na východ!« volala malá holčička, ubíhající podél pavlače, na níž dřímal podplukovník pěchoty. Jelikož byl navyklý poslouchat a naučen činit rychlá rozhodnutí, seskočil důstojník bez váhání s pavlače a rychlým poklusem brzy předběhl holčičku, při čemž sám hulákal: »Na východ!« Tyto dvě osoby v malé chvilce vyprázdnily všechna stavení v ulici. »Co se děje, co se děje?« zastavil podplukovníka jakýsi tlouštík. Důstojník počkal na holčičku a zeptal se jí. » Povolila hráz!« zasípělo děcko. »Povolila hráz!« zařval podplukovník, »na východ, utíkejte na východ!« Vyčerpané děcko v náručí, vedl za chvilku prchající rotu tří set lidí, kteří se vyhrnuli z jídelen, krámů, garáží, dvorků i sklepů. Nikomu se nepodařilo přesněji zjistit, kolik lidí prchalo v tehdejším památném zmatku, neboť úprk skončil právě tak rychle, jako začal. Skupinky uprchlíků se náhle vydaly na nenápadnou a pokojnou cestu domů, zanechavše v ulicích klid, mír a prázdno. Halasná a zmatená evakuace města trvala dvě hodiny. Někteří lidé se dostali až do Reynoldsburgu, dvanáct mil na východ. Padesát či více osob dorazilo do oblasti Golfklubu, vzdáleného osm mil. Většina ostatních se vzdala následkem vyčerpání nebo se vyšplhala na stromy ve Franklinově parku, čtyři míle za městem. Zřídit řád a rozehnat obavy se podařilo teprve bandě milicionářů, kteří se projížděli v automobilech a hlásali megafony, že přehrada nepovolila. Z počátku se jim pouze dařilo zvětšovat paniku a zmnožovat zmatek, neboť spousta uprchlíků usoudila, že i motorisovaní vojáci se přidali k exodu a že už to tedy musí být zlé.

Po celou dobu klidně svítilo slunce a nebylo pozorovat příznaky blížících se záplav. Letecký pozorovatel by sotva byl uhodl, proč se ulicemi ženou davy rozčilených lidí. Tento pozorovatel by bezpochyby byl sám zachvácen podivným terorem, asi jako při pohledu na loď opuštěnou uprostřed moře, z jejíchž komínů se kouří.

Moje teta, jménem Edita, byla právě v biografu na Vysoké ulici, když dunění běžících davů přehlušilo hudbu piana. Nad dunění občas vynikaly výkřiky. Starší pán, usazený nedaleko mé tety, cosi zamumlal, vstal a vyběhl uličkou mezi sedadly na světlo Boží. Tím to začalo. Za chvilinku byly uličky zacpány. »Hoří!« volala dáma, která stejně odjakživa očekávala, že shoří v biografu. Volání zvenčí však bylo jasnější a srozumitelnější. » Povolila hráz!« volal kdosi. »Běžte na východ!« vykřikla malá paní před mou tetou. I běželi na východ, porážejíce ženy a děti, vrážejíce do sebe lokty, až se konečně dostali aspoň na ulici, potrhaní a upocení. Hrdinná dívka u piana v biografu nevstala od svého přístroje, ale pokračovala ve hře. Venku se hnala smečka mužů přes dvůr Státního domu. Někteří lidé šplhali na stromy a jedné ženě se podařilo vylézt na vlastenecké sousoší, s něhož bronzoví pánové Sheridan, Stanton, Grant a Sherman bez zájmu shlíželi na rozklad hlavního města státu Ohio.

Teta Edita mi vykládala o svém úprku: »Prostředkem ulice mne předběhla dlouhá, hubená ženská s přísnýma očima a velikou bradou. Pořád jsem ještě nevěděla, co se vlastně děje. Se značnou námahou jsem zase doběhla tuto ženu. Bylo jí sice jistě už padesát let, ale utíkala velmi snadno a byla ve výtečné kondici. ,Co se děje?' vyrazila jsem ze sebe. Podívala se na mne, pak se zase odvrátila a dívala se dopředu, při čemž trochu zrychlila běh. ,Mně se neptejte, zeptejte se Boha!' odpověděla, Když jsem doběhla na Grantovu třídu, byla jsem už tak unavena, že mne předběhl doktor Mallory, ten s tím bílým plnovousem, kterému jsem snadno utekla na rohu u biografu. ,Už se z toho nedostáném!' volal. Byla jsem si jista, že se z toho nedostáném, ať je to co chce, protože víš, jak přesvědčivě dr. Mallory mluvívá. Nevěděla jsem hned, co má na mysli, ale teď to vím. Jel za ním chlapec na kolečkových bruslích. Dr. Mallory považoval svist bruslí za zvuk proudící vody. Na rohu u dívčí školy se doktor zhroutil v očekávání, že ho zurčící vody řeky Scioto smetou do věčnosti. Chlapec na kolečkových bruslích projel nedaleko něho, a doktor Mallory si uvědomil, před čím to utíkal. Podíval se do ulice a nespatřil nic podobného vodě, ale přesto — po několikaminutovém odpočinku — ubíhal zase na východ. Doběhl mne na rohu Shermanovy třídy, kde jsme si spolu odpočinuli. Tam nás minulo asi sedm set lidí. Je zajímavé, že všichni prchali pěšky. Nikdo neměl dost odvahy zůstat stát a nastartovat auto.«

Poznamenávám, že v těch dobách se startovalo klikou, proto asi měli lidé strach.

Příštího dne se město vrátilo k obvyklému životu, jako by se nic nebylo stato. Nikdo však nedělal vtipy. Snad až za dva, za tři roky se lidé odvažovali mluvit o prasklé přehradě lehkovážným způsobem. Dokonce ještě dnes, po dvaceti letech, jsou mezi námi lidé, jako dr. Mallory, kteří se uzavřou jako zámecká vrata při pouhé zmínce o dni Velikého Úprku.


Další články tohoto autora:
James Thurber

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: