20.8. ŠAMANOVO DOUPĚ: Kdo je vinen?
Ivana Kovanicová
Je to patrně živočišná přirozenost - hledat uprostřed nesnesitelného neštěstí něco, někoho, do koho soustředíme všechno, co už nemůžeme unést, co nás ohrožuje, trápí, co nás zklamalo, čeho se bojíme. Ztělesněného zla se pak může živý tvor snadno zbavit tak, že tuto svoji oběť uštkne, roztrhá nebo rovnou sežere.
Člověk, jak tak rozum bral, si postupně volil za oběti například kohouty, ovce, čarodějnice, tělesně postižené a - židy. (Což přivedl k dokonalosti jistý Adolf Hitler a umožnil tak m.j. to, aby po válce štafetu obětí pro změnu na pár týdnů převzali Němci, včetně těch sudetských.)
Člověk rozum bral i se civilizoval, po velkých válkách měl většinou už zabíjení dost. Naštěstí nastoupil bolševik, posléze přijeli rusáci. Být virtuálními oběťmi si vskutku zasloužili. Ale nám v tom pohodlném období, kdy za všechno mohli "ONI" nějak zakrněla schopnost přičinit se sami, dokonce i ochota myslet svoji vlastní hlavou.
Bolševiků i rusáků jsme se zbavili. Myslet vlastní hlavou a převzít odpovědnost za své činy se však mnohým zdálo tak nesnesitelně nepohodlné! Oběť si našli v těch, kdo na nepohodlí nedbali, svoji hlavu používali s rozkoší a navíc byli úspěšní (jako třeba Klaus).
Udeřil přírodní živel. Živočich v nás hledá svoji oběť. A opět ji nachází. Na vlastní oči jsem postupně viděla, četla a slyšela vážně myšlená slova, že za všechno můžou: rybáři, pražáci, města, vodohospodáři, stavbaři, ČEZ, bohatí, ODS a Klaus.
Lidi, vzpamatujte se! Přestaňte zbytečně hledat novou oběť - viníka přírodní katastrofy! Vylezte si na nejbližší kopec a rozhlédněte se. (Ostatně, udělal to tak i jeden náš společný prapředek a kdo ví, jestli v tu chvíli neměl pod sebou ohromné jezero, plné vody.) Jak asi vznikla ta krásná krajina, na které se rozkládají Troubky, Metly, Zálezlice, Praha? Voda si ji přece vytvořila. A tvoří si ji dál. Copak to nevidíte?
Psáno v Praze dne 17. srpna 2002
| 
