Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 20.8.2002
Svátek má Bernard




  Výběr z vydání
 >STATIK RADÍ: Jak poznat jestli dům spadne?
 >ARCHITEKTURA: Zničený archív na Invalidovně nevyčíslitelné hodnoty
 >POVODNĚ: Depka přijde až po týdnech
 >ÚVAHA: Potopa a co všechno s ní souvisí -poručíme větru dešti-
 >TÉMA: Povodňové zpravodajství ČT1, viděno z Německa
 >POVODEŇ: Poděkování našim předkům
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Kdo je vinen?
 >MEJLEM: Povodeň
 >DOPRAVA: Výzvy se míjejí účinkem
 >ZAMYŠLENÍ: Ztratili jsme respekt před přírodou
 >AUSTRÁLIE: Přírodní katastrofy
 >POVODNĚ: Zvíře, nebo člověk?
 >EKONOMIKA: Na zahraničních akciových trzích málo optimismu
 >POVODNĚ: Povodňové úvěry Poštovní spořitelny
 >SPOLEČNOST: Každý ať každého žaluje

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Doprava  
 
20.8. ZAMYŠLENÍ: Ztratili jsme respekt před přírodou
Vladimír Šiška

Jak postupně voda opadává, vynořují se pochybnosti, zda přeci jenom škody nemohly být menší, zda nešlo následky ničivé povodně zmírnit, lépe se na velkou vodu připravit, předvídat. Je jasné, že se touto úvahou řadím k početným "pobitvěgenerálům", ale nedá mi to.
Škody určitě mohly být menší a to podstatně. Většinou však neselhala technika, selhali lidé vydávající důležitá rozhodnutí, ale hlavně - selhal způsob myšlení celé naší společnosti. Dvacetiletá, padesátiletá, stoletá voda? Nesmysl! Voda se neřídí statistikou, stoletá povodeň si přijde klidně pět let po té předchozí. Nebo nás dvěstě let nechá ukolébat a pak udeří. Povodně totiž nejsou nic nenormálního. Povodně existovaly od nepaměti a výkyvy počasí také. Změnilo se jen naše myšlení. Spoléháme na dokonalou techniku, často si myslíme, že jsme na přírodu vyzráli, že se nám jí podařilo ovládnout. Teď jsme šokovaní: příroda nám ukázala kdo je tu pánem.
Příroda kolem nás už není taková jako bývala. Změnili jsme jí: vodu využíváme v elektrárenských turbínách, zavlažujeme s ní zemědělské plochy, spoutali jsme jí do betonových koryt... A ejhle, voda se vzbouřila, teče si náhle jinudy, na mnoha místech si řeka "vzpomněla" na své bývalé koryto. Záplavy se neobjevují jen v nížinách, ale i v podhůří, kde se malé potůčky náhle mění v bouřící živel. Proč jsou následky tak fatální?
Chtěl bych upozornit na několik možných příčin, jejichž souběh zřejmě vyústil v letošní katastrofu.
1. Podhorské oblasti zasažené vodním přívalem ukazují na neschopnost půdy vstřebávat vodu. Velké odlesněné oblasti, nevhodné složení lesů a také špatné hospodaření v lese (například vyjeté koleje přímo vzhůru do kopců, sloužící vodě k rychlému sešupu dolů). Les skutečně do sebe dokáže vstřebat neuvěřitelné množství vody, doslova jako houba. Jenže dnes se v naší společnosti nemluví o lese, nýbrž o "dřevní hmotě", kterou poměřujeme na kubíky. O ostatních prospěšných vlastnostech lesa jsou napsány tisíce knih. Přesto se k lesu chováme tak jak se chováme.
2. Téměř všechna voda, která v naší zemi naprší, odtéká pryč řekami. Voda je za normálních okolností "užitečná" a neobejdeme se bez ní. My se ale snažíme, aby z naší země odtekla co nejrychleji. Vybetonovaná a napřímená koryta řek ženou vodu tam, kam jsme jí určili. Jenže tím jsme naše řeky podstatně zkrátili - a do koryta o poloviční délce se vejde jen polovina vody! Není divu, že jsou našim řekám koryta tak často malá.
3. Zapomněli jsme rychle na moudrost našich předků. Stavíme si domy tam, kde by to dříve nikoho nenapadlo. Respekt z přírodního živlu jsme ztratili a původní závlahové louky či lužní lesy jsme vysušili. Tady bude náprava asi možná nejtěžší, pokud k ní v budoucnu vůbec někdy dojde. Místa, která sezónně patřila řece, bychom měli vyklidit. Mohou tam být louky, parky, v městech tolik potřebná zeleň, ale určitě ne obytné domy, chemické továrny a důležté trafostanice. Musíme počítat s tím, že se v nich jednou za x let objeví voda.
S přírodou se nedá bojovat a nikdy jí člověk neovládne. Přírodu můžeme jen poznávat (jakože o ní stále víme žalostně málo) a učit se žít s ní v souladu. Neznamená to návrat na stromy, ale respektování přírodních zákonitostí. Můžeme jen doufat, že to tak začnou vnímat i ti, kteří rozhodují.


Další články tohoto autora:
Vladimír Šiška

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: