Stál na kopci v dešti a větru a vykřikoval slova. Po jednom. Vždycky výkřik, pak pauza a zase další slovo, po něm mezera a tak dál. Stál tam v tom běsněni živlů a promyšleně páchal vraždu. Vlastně ne jednu, ale hned celou stovku vražd. Některá slova byla rozervána poryvy větru na slabiky a ty pak byly podobny popelu nebožtíka rozptýleny po okolních kopcích. Jiná slova se ve vodě valící se z nebes rozpustila na hlásky, které se vsákly do hlíny, tvoříce tak z onoho kopce strašlivý masový hrob. Ta nejšťastnější slova vylétla až pod mraky, kde zasažena bleskem hynula, přidávajíc svůj poslední vzdech coby malý zádušní dar k mohutnému hlasu hromu. Ten masakr nepřežilo ani jediné slovo.

Toho muže si lidé pod kopcem i v celém kraji vážili jako největšího žijícího básníka. Věřili, že jen mrtvé dílo je opravdu dokonalé a že ozvěnu veršů, které podle nich muž na kopci v bouřce vykřikoval, lze slyšet v šepotu vánku, v šelestu listí, v šuměni deště........ Nikdo nikdy nevylezl na kopec, aby si poslechl mužova slova ve chvíli, kdy se rodila. Vždyť jak jsem řekl, jen mrtvé dílo, vlastně jen duše bez ohyzdných ostatků, je opravdu dokonalá a ti lidé se nechtěli ochudit o vytrženi a úžas z dokonalosti.

Byl jsem velmi zvědav na toho bouřlivého básníka. Několikrát jsem se s ním večer setkal v hospodě, kde jsem bydlel po celou dobu své návštěvy Pharu. Zjistil jsem, že pije mnoho a mluví málo. Pokaždé, když jsem ho potkal, provázela ho vlna obdivu a tajemné úcty.........

Poslední večer před mým odjezdem lilo jako z konve, fučel silný vítr a obloha krvavěla rudými žilami blesků. Vylezl jsem za tím mužem na kopec. Nevěděl o mě a vraždil slova. Jedno po druhém. Kur..., pak pauza, do...dele, pak mezera zasr....déšť a tak dál....

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: