24.8. SERIÁL: Příběh zapeklitého starce 21
Stanislav ReinišStařec a šlápoty
Jednou stařec hledal nějaké dokumenty ve svém osobním archivu
kdesi až v tom nejspodnějším sklepě, hluboko pod domem, v místech,
která byla stavěna pro lidi z předminulého století, kteří byli podvýživení
a malí, mnohem menší než byl on. Archiv, to byly beztvaré bedny značně
dezorganizované. Před sto lety tam v jeho sklepě lidé procházeli volně a
s hlavou vztyčenou, ale dnes se stařec musel hrbit a vyhýbat se prastarým
rourám, skrz které nic neteklo, trámům, které nic nedržely, drátům odnikud
nikam, futrům dveří a výstupkům neznámého původu a účelu. Ob co chvíli
si dal ránu do hlavy, jen se mu v očích zajiskřilo. Najít dokumenty nemohl,i když hledal dlouho. To se mu občas stávalo.
A jak tak bušil hlavou do stropu, až se chaloupka třásla, všiml si
najednou, že na stropě něco je. Vypadalo to jako . . . jako co? Jako šlápota,přesně tak, šlápota. Na stropě, o který si dělal boule, byl otisk boty. Adalší a další, jakoby na stropě někdo tančil.
"To tu ještě včera nebylo!"
Zamyslel se, jestli tu včera byl, ale nebyl. Neví tedy, zda to tu včerabylo nebo ne. Co by dělal ve sklepení, kde za krk padají pavouci a kde jejrány do hlavy zbavují vědomí? Sem se chodí jen když se musí. Ale byl tu
nedávno, snad letos brzy na jaře, nebo loni na podzim. Na stropě minule
žádné stopy nebyly, byl čistý a úhledný. Najal si loni dělníky, byli to Polácinebo Ukrajinci, používali totiž neslušná slova slovanského původu, ti mu sklep uklidili, vybílili, dali tam elektrické dráty, udělali strop a dokonce část učinili obyvatelnou. Tam měl knihovnu a vedle dílnu. Zbytek nechali tak jak byl, protože stařec pro něj neměl použití. Ještě záchod si tam dal postavit, aby nemusel klopýtat po schodech. Brambory už se ve sklepech neskladují, uhlí také ne, je jiná doba, sklep se vlastně v moderních kruzích jmenuje basement.
A teď tohle. Někdo mu v jeho domě, v jeho vlastním domě, v jeho
vlastním sklepě, tedy basementu, chodí po stropě. Měl pocit nejistoty, jako
když někomu přijdou do bytu zloději a on se musí schovat, aby mu
neublížili. Stařec se i se trochu bál. Zavolal:
"Je tu někdo?"
Nikdo se nepřihlásil. Nikdo ani neřekl, že tu není. To je pitomý starý
vtip. Zvláště se nepřihlásil ten, kdo mu chodí po stropě. Byla to záhada
zvláštního významu.
"Zase se dostanu do řečí. Zase se o mně a o stařence bude
mluvit. Jednou to jsou cesty v čase, podruhé omlazování neúměrné věku,
potřetí Liliputáni, a teď mi tu někdo chodí po stropě. Co z toho zase bude,
zas toho budou plné noviny. A těch řečí."
Protože však byl tak trochu šoumen a dostat se do lidských řečí jej
těšilo, nezametl záležitost pod koberec, ale začal hlídat. Neprve se zas
začal v noci probouzet a chodit po domě. Pozoroval, jak blikají a mrkají
žlutá, zelená, oranžová a červená světélka, co jich po domě bylo. Moderní
doba se projevuje blikáním světélek v bytě. Pozoroval senzory, které cítily
jeho přítomnost a červeně žhnuly ve tmě. Světélka se o tebe v noci
starají, zavedou tě na záchod, řeknou, kde je telefon, fax, počítač, tiskárna, mikrovlnka, rádio, televizor. Blikají bez únavy, neunaví se, jsou to stroje. Ve dne nejsou tolik vidět, v noci však řádí.
Stařec chodil po blikajícím bytě a napjatě pozoroval, co se kde
šustne. Nikde nic, nikde nikdo. Nic se nešustlo, nic se ani nehnulo.
Stařenka jej po pár dnech začala kritizovat, že je takový bledý, usíná v
sedě, u televize nevydrží nespat, co s ním je. Uvnitř sebe sama se bála, že
stařec ulehne, onemocní a ona bude vdovou.
Stařec tedy změnil životní rytmus, ustlal si vždycky někde v domě,
spal, chvilkami se probouzel a naslouchal tmě. Tma mlčela. Tma mlčela, jen
to hučelo, až se stařec počal cítit jediným živým člověkem široko
daleko. Tma mlčela mnoho nocí. Stařec si představoval, že on jediný
přežil vesmírnou katastrofu, ráno bude chodit po ulicích a bude jediný. Až
ztvrdne chleba a housky u pekařů, až se zkazí maso, ovoce a salám v
supermarketech, najde si tam brambory, bude je jíst. Až shnijí i brambory, bude v opuštěných supermarketech hledat konservy. Bude moci dlouho žít, bude si moci přečíst všechny knížky, bude moci i cestovat, benzinu bude plno. Pojede do řecka, nebo na Floridu, natrhá si tam čerstvé pomeranče.
Mezi těmito představami hlídal. Nikde se nic neukazovalo, jen na
stropě se občas ráno objevila nová šlápota. Trvalo to mnoho dní, a stařec
si zoufal. "Přece kvůli takové věci nepůjdu na psychiatrii."
Stopy na stropě si pro jistotu ofotografoval. Skutečně tam byly,
objektivně fotokamerou zachytitelné. Nosil tu fotografii v náprsní tašce.
Pak to vzdal a se vším se svěřil stařence. Jak viděl stopy nejdřív
ve sklepě a pak i v obýváku, jak se objevovaly a mizely, ale on si dělal
podrobnou dokumentaci, byly to stopy tří osob, z toho jedna byla malá, dvě
vypadaly dospělejší.
"Jsou to čuňata," prohlásila stařenka, "pořád mi tu šlapou. Uklízet
po sobě ale musí sami. To jsem je naučila."
"Co, jak, koho jsi naučila? Kdo to tady s námi bydlí? Co je to za lidi, že šlapou zablácenýma botama po stropě?"
Stařec se začal rozčilovat, co se tu za jeho zády děje, ale pak se
uklidnil a dal si to vysvětlit.
"U nás v domě žijí Antipodi. Jsou tu už dávno. Když jsme se sem
přistěhovali, už tu byli. Antipodi mají negativní tělesnou váhu, nebo, lépe
řečeno, jsou lehčí než vzduch. Vyprávěli mi, že se to stalo tak, že jejich
předkové žili na stromech, a čím lehčí pre-Antipod byl, tím lépe se na
stromech mohl pohybovat. Došlo tedy ke genetickému tlaku, a ten způsobil,
že v rozmnožování vítězili ti lehčí, kteří měli lepší přístup k potravě na
stromech."
"Hardy - Weinbergův princip," podotkl stařec a stařenka přikývla,
i když jí tato slova byla neznámá. Pak pokračovala:
"A tak se stalo, že v populaci pre-Antipodů převládly gény lehkosti.
Tyto gény, říkali mi, jsou tři, ANT 1, 2 a 3. Vytvářejí enzymy antipodázu
1, antipodázu 2 a antipodázu 3, a ty prý mění strukturu bílkovin směrem k
beztížnosti. Jinak to jsou ale slušní lidé, takoví plaší, ale hodní. Bojí se ostatních lidí, protože jsou přece jen trochu jiní než oni. Bojí se, že je lidé budou z legrace vypouštět do vzduchu jako balónky, že je budou
diskriminovat a všelijak zneužívat. Proto se schovávají po sklepích, a proto nechtějí, aby se o nich vědělo. Ani nechtěli, abych ti o nich řekla, že bys jim třeba dával závaží na krk, aby neuletěli."
Stařec se zamyslel. Jsou to lidé a potřebují pomoc. Jsou inteligentní
a jsou schopni objevit a isolovat enzymy. Dneska už je svět jiný, chápu, že je dřív upalovali nebo jim do břicha zašívali olověné cihly, tehdy byli lidé zaostalí, ale dnes by z nich mohli být užiteční občané, rovnoprávní členové lidské společnosti. Možností existuje moc.
A sedl a napsal dopis. Zástupci NASA a Evropského konsorcia pro
meziplanetární lety okamžitě přispěchali a na místě jim nabídli smlouvu,
kterou Antipodi po krátké poradě přijali. První meziplanetární let na Mars s lidskou posádkou byl obsazen výhradně Antipody. V řídké atmosféře
Marsu problémy se vznášením neměli, vybudovali tam první obytné stanice
a připravili vše pro příchod těžších lidí, kteří se v té době začali
spontánně nazývat Orthopody.
Na Marsu později vznikly i hybridní formy. Heterozygoti, kříženci
Antipodů a Orthopodů, na zemi nebyly původně povoleni, ale na Marsu
nebylo možné ani Orthopody ani Antipody uhlídat. Pak vznikali hybridi i na
Zemi. Zabránit vzniku heterozygotních hybridů bylo obtížné a byrokrati to
brzy vzdali. Antipodi vnikali snadno okny i do nejvyšších pater studentských kolejí a internátů, odkud se před svítáním opět ztráceli, když se zatížili tlumokem cihel. Byli žádaní i kvůli tomu, že jejich údy nepodléhaly tíži zemské. Vynalezli i několik nových poloh Kamasutry, které u Orthopodů nebyly uskutečnitelné.
Hybridi se nazývali Polopodi a uplatňovali se v baletu, sportu,
horolezectví, cirkusech, práci na vysokých stavbách a vůbec ve stavebnictví. Dokázali mnoho. Každý podnik měl svoje Polopody. Polopodi pozvedli lidstvo na novou úroveň dovedností a možností. Geny ANT 1, 2 nebo 3 se během několika generací rozšířily v lidské populaci a obohatily její život. Antipodi a Orthopodi v čisté formě se naopak neudrželi a nikdo toho ani moc nelitoval.
I stařec se poučil. Jeho prohlášení tehdy znělo, že nikdy nevíš, co
tě potká. Buď připraven.
|