Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 31.8.2002
Svátek má Pavlína




  Výběr z vydání
 >LÍBÍ SE: Stále je co objevovat do 15. září
 >ZAMYŠLENÍ Z FLORIDY: Lež má krátké nohy
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Díky, Svíťo!
 >POVODEŇ: Divná nespravedlnost
 >ZDRAVÍ: Záludnosti stravování
 >INFO: Medáci 30.8.2002
 >TÉMA: Zátopa, záplava, podvod.
 >VZPOMÍNKY: Africké vzpomínky (3)
 >MEJLEM: ohlasy a názory
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Je těžké mít pravdu
 >PSÍ PŘÍHODY: Pejsek hodný, pejskové zlobiví
 >ŠKOLSTVÍ: Nazrála doba stávkovat
 >PŘÍRODA: Atmosféra 2.
 >NÁZOR: Pan Klaus nepochopil a pozapomněl ?
 >TÉMA: Korupce soudců a soudních znalců

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Film  
 
31.8. ŠAMANOVO DOUPĚ: Díky, Svíťo!
Jan Kovanic

Před týdnem, v pátek 23. srpna 2002, zemřel vynikající režisér, nepřekonatelný herec malých rolí, glosátor Horníčkových monologů v Hovorech H, Vladimír Svitáček. Přetiskuji loňský článek, který jsem napsal ke Svíťovým osmdesátým narozeninám:

V sobotu 17. února 2001 se dožívá 80 let režisér Vladimír Svitáček. Spoluautor Kinoautomatu, jenž byl poprvé předveden v Montrealu. Spolurežisér famózního filmu Kdyby tisíc klarinetů. Autor zkratky LDH (LeDa Hovno). Velký srandista.

Vladimír Svitáček natáčel klipy ještě v době, kdy se jim říkalo "filmové písničky." Vždy si s nimi vyhrál. Ve Woodym dokonce roztančil krávy. Dnes něco takového pomocí počítačového střihu svede každý, ale v dávných letech šedesátých šlo o složitou a jemnou práci s počítáním okének filmu a jeho stříháním a lepením. Pro mou generaci padesátníků je asi nejznámější televizním pořadem (dnes bychom řekli talk show) Hovory H, kde se objevil i před kamerou. Svými šplechty sekundoval výtečnému Miroslavu Horníčkovi. Jednalo se v té době začínající normalizace o poslední normální věc, kterou bylo možno v naší televizi zhlédnout. Hovory H občerstvovaly ducha a posilovaly mysl v atmosféře začínající éry blbců, patolízalů a všehoschopných neschopů.

Však taky záhy poté jméno "Svitáček" zmizelo z televizních obrazovek i pláten kin. Někdy to chtělo hodně práce se žiletkou. Nejvíc se cenzoři titulků museli zapotit při výšejmenovaných Klarinetech - krom Vladimíra Svitáčka musela zmizet i mnohá další jména, teď se upamatovávám už jen na Karla Krautgartnera.

Režisér, který nemůže točit filmy, je nezaměstnaný člověk. Dnes. Před několika lety by byl příživník. Což bylo trestné. Svíťa však měl štěstí, že mohl pro své tělesné neduhy přejít do rubriky "invalidní důchodce"... Jak různé jsou tváře štěstí.

Přece jen bylo možno mohutnou Svitáčkovu postavu několikrát ve filmech zahlédnout, když ho do nich propašovali "Cimrmani". Nejvíce snad upoutal ve filmu "Jára Cimrman ležící, spící", kde hrál turistu z výpravy, která navštívila Mistrovo muzeum. Vidět ano, ne však slyšet - diváci by si mohli vzpomenout. Tak hrál cizince, místo kterého mluvila jeho tlumočnice...

Pověstný je Svíťův vítězný smích. Zaburácí vždy o zlomek vteřiny dříve, než ostatní diváci pochopí fór. Kamarád se mi jednou vytahoval, že byl v divadle se Svitáčkem. Ptal jsem se: "Viděl jsi ho?" Odvětil: "Ne, slyšel..."

Vladimír Svitáček se svou prací podílel i na osmioskarovém Formanově filmu Amadeus, kde vytvořil velkou postavu papeže. Nepamatujete se? Přece jak malý Amadeusek hrál před samotným papežem! Ještě nic? Na samém začátku filmu je ta scéna. Amadeus hraje a papež zaujatě poslouchá. Asi třívteřinový záběr.

Nicméně i na tento kraťoučký záběr bylo potřeba pana herce patřičně namaskovat a vyšňořit. Což se dělo v ateliérech na Barrandově. Natáčelo se ve Valdštejnském paláci na Malé straně, kam Svíťu odvezlo auto. Tehdy zde sídlilo ministerstvo kultůry. Pan ministr Kahuda (?, nejsem si jist jménem zapomenutelného ministra:-) měl neslýchané štěstí, že mu na chodbě pokynul sám papež.

Nedávno před tím usedl na papežský stolec polský kardinál Wojtyla. Jako novopečený papež Jan Pavel II. tehdy navštívil poprvé své rodné Polsko a některé kruhy očekávaly, že by se na zpáteční cestě do Vatikánu mohl zastavit na skok v Praze. Hodnověrné, avšak nejmenované zdroje posléze tvrdily, že se tehdy skutečně papež inkognito a na chviličku v Praze ukázal. A byla to pravda:

Po natočení záběru se opět jelo na Barrandov. V ulicích kolem Malostranského náměstí automobil jen popojížděl. A hle, z jeho okénka kynul udiveným Pražanům i turistům sám papež v kompletním hávu - i s masivním prstenem na prostředníku. Žehnal všem vznešeným gestem. A vlastně se ani nerouhal - vždyť legrace v té době byla pro nás skutečným požehnáním!

Děkujeme Ti za všechnu tu srandu, kterou jsi, Svíťo, spáchal!

Poprvé vyšlo v NP dne 15. února 2001


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: