Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 2.9.2002
Svátek má Adéla




  Výběr z vydání
 >POOHLÉDNUTÍ : Postihy politické korektnosti a inflace
 >TÉMA: Povídání o milionářské dani.
 >VZPOMÍNKY: Šťastný Bill
 >TÉMA: Ohrožuje vltavská kaskáda Prahu? Určitě ne! Tedy skoro určitě...
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Život s vadným kabelem
 >PSÍ PŘÍHODY: Chlupatá siréna
 >NÁZOR: Rozbijí povodně i pravici?
 >MEJLEM: Otevřený dopis
 >EKOLOGIE: Obránci dvorečku
 >PENÍZE: Kde vzít peníze na povodňový fond?
 >POSTŘEHY ZE SKOTSKA: CAR BOOT SALE
 >MEJLEM: Spolana
 >PŘÍRODA: Atmosféra 2.
 >LÍBÍ SE: Stále je co objevovat do 15. září
 >ZAMYŠLENÍ Z FLORIDY: Lež má krátké nohy

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Austrálie  
 
2.9. VZPOMÍNKY: Šťastný Bill
Josef Lovell

Je to neuvěřitelné, ale k prvému setkání s Billem se připletl Leonardo da Vinci. Stalo se to takto. Jednoho dne se v ordinaci objevil vysoký, rezatý mladík s vytetovanou benzinovou stanicí na chlupatých prsou obklopenou jmény známých automobilek. Ještě něco bylo nápadné na rezatém dlouhánovi. Trvalý polodětský úsměv, vyvolávající dojem, že jeho nositel ani mouše neublíží. Pro ten úsměv a přátelské chování, jej každý nazýval HAPPY BILL. Stěžoval si, že přes různé doktorské rady a prášky, jeho manželství je bezdětné. Rozhodl se proto adoptovat chlapce, sirotka. Jednalo se o nemanželské dítě a to byl hlavní důvod jeho návštěvy.

" Dok, je to pravda, že nemanželské děti jsou ve škole pozadu a mají sklony k zločinněmu chování ? "

Vzpomněl jsem si na slavné nemanželské dítě, genia italské renesance. Odpověděl jsem otázkou :

" Znáte Leonarda da Vinci ? "

" Ne, neznám, kde žije, v kterém suburb ?" Zněla logická odpověď naivnímu doktorovi.

Postupně jsem se o něm dovídal více. Tehdy v sedmdesátých letech na australském politickém nebi zářily dvě hvězdy : sociální demokrat Whitlam a liberál Fraser. Nezářily jen v zdejší politické aréně, ale též na zadku ŠTÁSTNÉHO BILLA, který si je tam dal vytetovat. Každý z nich měl v ruce kord. Vlevo soc.dem., vpravo liberál. Jak se ty jeho půlky při chůzi pohybovaly, tak oba velcí vůdcové spolu statečně šermovali. Tato politická exhibice, kterou Bill předváděl vždy s velkou hrdostí, vždy mohutně na každého zapůsobila. Určitě více než jejich politické řeči v TV.

Hlavní charakteristikou našeho hrdiny byla skutečnost, že celý jeho svět se skládal z aut. Byl jimi posedlý. Že neměl jinou vášeň než auta, vím od jeho ženy. Ta později při rozvodovém řízení svědčila, že její muž na nic jiného nemyslí, nic jiného jej nezajímá. Zanedbává různé manželské povinnosti a vůbec, že nebude již déle žít s chlapem, který prý i když sedí na WC tak o ničem jiném nemluví. Že v noci má automobilové sny a vydává ze spaní zvuky jako závodní mercedes v plné jízdě.

" Jak můžete spát, pane soudce, s chlapem, který po půlnoci ze sna houká jako policejní klakson nebo uhánějící sanitka ? "

Dostala rozvod bez problémů. Bill tam stál s tím svým úsměvem a na vše přikyvoval, že to je pravda, že za automanii nemůže, že se s tím narodil...

Jeho znalost aut všeobecně a AUTOALÁRMŮ specielně byla naprosto bez konkurence. Často se chlubil, že takový ALÁRM, který by nedokázal rychle vyřadit z akce, ještě nikdo nevynalezl. Hned mi to též několikráte dokazoval a popisoval :

" Doktore, vy máte ve svém VOLVU alárm BLACK WIDOW (=ČERNÁ VDOVA), třetí verzi. To není špatný systém, ale dejte mi pět minut na jeho neutralizaci a pak za dalších pár minut sedím již za volantem. "

Ten jeho popis byl tak sugestivní, že jsem vždy běžel na dvorek zjistit, zda-li tam Volvo skutečně stále stojí. Bill měl totiž pověst nebezpečného zloděje aut. Sám se ale za zloděje nepokládal.

" Přece mě znáte, copak vypadám na zloděje? Prosím vás nevěřte těm pomluvám. Jsem jen jolly rider. Nemohu za to, že když se mi nějaký vůz líbí, tak se v něm musím projet. Nejen projet. Často při tom zjistím, že v motoru něco klape co tam klapat nemá, že řízení není seřízeno a pod. To zajedu do garáže. Vytáhnu vercajkt a samozřejmě nepřestanu, dokud auto není v bezvadném stavu. To přece je služba veřejnosti. Říkejte to ale policajtům ! "

S těmi byl skutečně trvale na štíru. Mnohokráte seděl v místní base.. Vůbec se za to ale nestyděl. Naopak. Svým způsobem byl hrdý, že zná podrobně nejstarší fungující australské vězení. Vždy zdůrazňoval, že je tam pod trvalou ochranou Královského historického trustu a že se tam setkal s mnoha dobrými kamarády. Prý tam měli i vlastní odbory.

" Jídlo není špatné. Celkem tam máte vše.. O zábavu není nouze. Černobílé televisory nám již dávno vyměnili za barevné a navíc vás ještě vodí pravidelně na procházky do přírody." Byla to pro něho bezplatná dovolená.

Billův otec měl dobře zavedený obchod s ojetými auty. Zda-li synova vášeň nějak souvisela s tatínkovou profesí, nevím. Píši solidní vzpomínky, pomluvy nesbírám.

Pak došlo k příhodě s dekou. Přes ulici nedaleko mé ordinace býval obchodní dům. Billovi se tam zalíbila velká vlněná pokrývka. Pěkně si ji složil, a klidně vyšel na ulici. Měl ale smůlu. Brzy zjistil, že jej sleduje policajtka. Přidal. S dekou se špatně běželo. Zastavil se a čekal. Když k němu přiběhla drobná, udýchaná dívka v modrém, přehodil přes ní s úsměvem pokrývku. Zauzloval a položil kopajícího bezpečnostního orgána na chodník. Pak přeběhl ulici a se slovy " Lituji doktore, policajti " proběhl mou ordinací a zmizel. Brzy se scéna opakovala. Tentokráte ale kolem proběhla policistka se slovy " Lituji doktore, musím jej dostat ". Nechytla jej. Bill zmizel. Zmizel též z mého obzoru. Nikdy již ke mně nepřišel.

Léta utíkala. Deset, patnáct, dvacet let. Pracoval jsem nyní pouze v nemocnici.. Jednou jsem byl požádán o vyšetření pacienta, který před rokem utrpěl těžký úraz mozku. Prchal před policií a narazil autem na sloup. Týden ležel v bezvědomí. Nyní těžko chodí a od úrazu dosud nepromluvil jediné slovo. Navíc zdětinštěl, projevuje se u něho demence. Několikráte v dětské místnosti sebral všechna malá autíčka. Ukryl si je pod postel, žárlivě je střeží, nikomu je nevydá. Čekal jsem na chodbě u okna, za kterým parkoval můj vůz. Brzy se pacient objevil podporován sestrou. Byl to vysoký silný člověk s prořidlými rudými vlasy. Šel pomalu, těžce napadal na pravou nohu. Klasický případ poškození levé mozkové hemisféry se zničením centra řeči a částečným ochrnutím pravé poloviny těla. Pacient se nejdříve dobelhal k oknu a prohlížel si můj vůz. Měl jsem nejistý pocit, že mi někoho vzdáleně připomíná. Pak se obrátil ke mně a dost dlouho se na mě díval. O něčem přemýšlel Po té zcela nečekaně pronesl pomalu, ale zřetelně :

" VOLVO "

k tomu se snažil s velkým úsilím ještě něco přidat.. Řekl jsem za něho :

"BLACK WIDOW".

Kývnul hlavou na souhlas. Na tváři skřivené mrtvicí se objevil náznak úsměvu a v očích slzy.

ŠTASTNÝ BILL !


NÁVŠTĚVOU U ETIOPSKÉHO VYHANĚČE DUCHU - dokončení, pouze v angličtině, najdete ve vědecké sekci Neviditelného psa - Universum zde http://pes.internet.cz/veda/


Další články tohoto autora:
Josef Lovell

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: