Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 5.9.2002
Svátek má Boris




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Návrh na -Hydronet- aneb proč je třeba vytvořit podrobný -online- systém hydrologických měření
 >INTERNET: Pomozte s tvorbou výzvy PRÁVO VOLBY
 >OTÁZKY A LŽI: O Spolaně aneb mírová chemie nás taky zabije?(2)
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: O dani dědické
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Kupuju si motorku
 >PSÍ PŘÍHODY: O některé věci je nejlépe se nezajímat
 >POLITIKA: Schusterovi nevoní státní zdravotnictví, Buzkové zase škola
 >POLITIKA: Záplavy a nové priority
 >PRAHA: Deníček jednoho dobrovolníka
 >NÁZOR: Bravo paní ministryně školství!
 >NÁZOR: Směřuje US-DEU na levici?
 >VIDĚNO ODJINUD: Záplavy a vzpomínky.
 >MEJLEM: ohlasy a názory
 >PŘÍRODA: Blesky a jiné přírodní jevy
 >KOMENTÁŘ: Udržitelný rozvoj

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Ekonomika  
 
5.9. ŠAMANOVO DOUPĚ: O dani dědické
Jan Kovanic

Poprvé jsem se s tím setkal jen zprostředkovaně, ještě jako student, když v dávných sedmdesátých letech minulého století zemřel kamarádovi mého kamaráda otec. Sklátila ho během týdne nenápadná chřipka. Sice mu bylo už padesát let, ale šlo o muže na vrcholu kariéry a na vrcholu odpovědnosti. Krom ztráty živitele postihla rodinu s několika studujícími dětmi i nepochopitelná pohroma daňová:

Vdova a siroty musely zaplatit tehdy příšerné desetitisíce za svůj vlastní dům. Dům, který jim jejich táta před časem postavil vlastníma rukama. Nadřeli se na něm všichni. Té práce. A těch peněz, co stál matriál a řemesníci. Za co a komu by tedy měli ještě platit?

Taky si před několika měsíci pořídili fungl nové auto. Na tu dobu poměrně drahé. Však si na něj dlouho šetřili. Také za ně musili znovu zaplatit. Opravdu jsem to nechápal. Tak to auto si rodina koupila. Proč by měla platit ještě jednou?

Ještěže měli nějaké peníze na knížkách. Jak jsem říkal, šlo o schopného muže na vrcholu kariéry. Jenže i z těch knížek museli nějaké peníze opět zaplatit. Co? Proč? Komu? Inu - šlo přece o dědickou daň!

Daň, která za bolševika drtila ubohé pozůstalé, protože spoustě lidí režim sebral peníze, ale většina rodin měla ještě mnohé poklady z dřívějších zlatých dob prvorepublikových. Když se mělo v rodině dědit, šlo o katastrofu. Vdovy po malířích pak byly nuceny státu věnovat rozsáhlé sbírky svých zemřelých manželů, protože ty obrazy měly sice nesmírnou hodnotu, ale dědičky neměly hotové prachy na daně. Ovšem, i tehdy jste se mohli dědictví zříci.

Český a slovenský lid to řešil jednoduše. Když majitel rodinného domu dospěl do seniorské fáze, kdy se jeho další pobyt na viditelném světě stával statisticky odhadnutelnou nepravděpodobností, prodal svůj dům vlastním potomkům. Daně za prodej byly totiž mnohem nižší, než nehorázné dědické daně. Onen lid řešil problém s nedostatkem finanční hotovosti vskutku s lidovou tvořivostí. Zažil jsem to u dalšího svého přítele:

Ráno v den sv. Berouse obešel své kolegy v zaměstnání a převzal od nich k opatrování jejich výplaty. Pak si vzal volno, odešel k notáři, kde na něj už čekala maminka. Před notářem podepsali kupní smlouvu, kamarád předal mamince peníze. Ta mu je za notářovými dveřmi vrátila. Maminka šla domů, do cizího domu, a kamarád do práce, kde opět obešel své kolegy a s díky jim jejich žetony vrátil. Nikdo to necítil jako újmu, ani notář ne. Proč? Lidi v té době důvěřovali spíše vlastní rodině, než státu.

Přišla sametová revoluce a lid se mohl těšit, že stát se opět stal členem jeho širší rodiny. Jedním z prvních kroků na poli financí se stalo drastické snížení dědických daní. Prakticky, pokud se nejedná o skutečně velké bohatství, neplatíte téměř nic. Ale jen do času! Po několika letech opět dospíváme do fáze, kdy se z hodného strýčka státu stává despotický tyranský otec. Aby mohl podělit stejně spravedlivě své hodné i nehodné děti.

Hodné děti platí daně a zlobivé ne. Zlobivým to tatíček stát odpouští. Na hodný je přísný - musí přece z něčeho doplatit ztráty zlobivých! Hodné děti si spoří zajištěně, zlobivé ne. Když propadnou peníze zlobivým, tatíček stát jim to nahradí - zase z peněz hodných.

Posledním hitem v tomto směru jsou výroky současného sociálnědemokratického ministra pro místní rozvoj Pavla Němce, který chce pomoci po povodních úplně všem - ale ne těm hodným, protože ti přece si platili pojistku, a tak nepotřebují tolik peněz jako zlobiví, kteří si žádnou pojistku neplatili. Podepsání čestného prohlášení o dobrovolném převodu části pojistky na obce by v právní společnosti musel každý kriminalista kvalifikovat jako vydírání v tísni. Ne tak u nás. Vždyť ty peníze přece přijdou do obecních peněz a z nich se bude zajišťovat společné blaho. Společné, komunální, komunní - či spíše komunistické? Něco podobného probíhalo v padesátých letech, kdy všecken pracující lid (krom zbytků maloburžoásie a rolníků v JZD) byl oblažen neplaceným nemocenským pojištěním. I ti, kteří si ho leta draze platili! Nacházíme se v předkomunistickém stavu, kdy stát už okrádá snaživce o pojištění majetkové. A chystá se skočit na pojištění důchodové (podnikové důchodové fondy). A daněmi chce spoutat a přerozdělit všechen soukromý majetek.

Podivuhodné - stejně jako za internacionálních komunistů tak i za kosmopolitních socialistů - jsou ti hodní okrádáni a navíc osočováni! A jako "hodní" se prezentují ti, kteří nebyli nebo neuměli být dost odpovědní. Kdežto prozíraví střádalové a škudlilové jsou ukazováni jako potvorní milionáři a zlodějští podnikatelé, jimž musí být spravedlivě zatopeno. Tak se politika dnešní koaliční vlády děsivě přibližuje ve svém neorealistickém socialismu k drsným původním zásadám Marxova starokomunismu a k současnému volebnímu heslu KSČM, že "životní úroveň nesmí být závislá na obsahu peněženky". Vlastní peněženky, na obsahu cizích peněženek ano. Toť heslo všech zlodějů. Jenže zloději tomu neříkají "sociální soudržnost".

Dnes k nám ovšem převratné ekonomické myšlénky nepřicházejí z bratrského Sovětského svazu, ale z otcovské Evropské unie. V přehršli potřebných a spotřebních daní, které musíme na cestě do Unie zavést (třena daně z aut a lodí, letadel a motocyklů, daně místní, daně "ekologické", daně silniční, železniční a vodní...) jmenuje ve svém článku v Hospodářských novinách z 3. 9. 2002 "Jakou daňovou reformu potřebujeme" bývalý ministr financí Pavel Mertlík (nyní hlavní ekonom Raiffeisenbank) i "zvýšení sazeb daně dědické, darovací a z převodu nemovitostí" (aby se zabránilo výše popsané fintě s fiktivním prodejem domu mezi členy rodiny), neboť "mezigenerační přenos majetku je významným faktorem snižujícím žádoucí sociální mobilitu a vyspělé země jej proto zpravidla daňově omezují".

Kamarádi mi tvrdí, že výraz "sociální mobilita" je výrazem pro přesun pracovních sil, ale to je přece pracovní mobilita. Já z kontextu usuzuji, že "sociální mobilita" je posun na sociálním žebříčku - přece zvýšení daní na převod nemovitostí pracovní mobilitu naopak snižuje. Jak to Mertlík myslel se jen dohaduji, ale takhle to napsal. Někdo půjde nahoru, někdo dolů. Nahoru - nejspíš jen státní úředníci... Dolů rodiny zasažené smrtí.

Když rodině zemře živitel a ona má být ještě navíc konfiskací rodinného majetku přesouvána do chudoby, v tom nevidím nic pozitivního.

To není "žádoucí sociální mobilita" , ale nežádoucí socialistická debilita!

Psáno v Praze dne 4. září 2002


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: