5.9. PSÍ PŘÍHODY: O některé věci je nejlépe se nezajímat
Ondřej Neff
Tak například sršeň. To je hnusná potvora.
Metelili jsme se s Bartem o polednách po zahradě, musel jsem vyvětrat nový Sony 717, který
tu mám na odzkoušení a najednou vidím - motýla, krásnou babočku. Taky Bart ji zahlédl. On
zrovna není sběratel motýlů: zajímá se o všechno z říše živočišné, co se hýbe a vždy
projeví snahu udělat taková opatření, aby se to hýbat přestalo.
Ukázalo se, že v tomto případě ho kdosi předešel.
Byl to sršeň s tělem velkým jak okurka, nepříčetně rval motýlí tělo na usy a křídla
poletovala kolem.
Barta to zaujalo. Nedáte-li červený, dejte aspoň bílý, nedáte-li motýla, dejte aspoň
sršně, řekl si ve své kotrbě a s hubou rozevřenou se na sršána rozeběhl.
Musel jsem po něm skočit a vlekl jsem ho pryč skoro se stejnou námahou, jako ráno, když
jsme se potkali s jedním jedlým psem - Barta jsem vláčel po zadních, přiškrceného, až
sípěl - a rval by se s náruživostí stejnou, jako jeho sok.
Těžko Bartovi vysvětlit, že tento sok je z jiného těsta, než jedlý pes. A bodlina od
sršána do huby je podstatně nebezpečnější, než kousanec do ucha od německé dogy. Takže o
sršány je lépe se nezajímat a člověk i pes udělají nejlíp, když se zdekují, dřív než se
sršán začne zajímat o ně.
Ano, sršni se tu u nás vyskytují, naštěstí se objevují jen někdy - na pár dní.
Nevím, kde přebývají mezi tím.
Přiznám, že po nich se mi nestýská.
| 
