Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 12.9.2002
Svátek má Marie




  Výběr z vydání
 >POOHLÉDNUTÍ: Paměť jako posilující prostředek proti nepravostem
 >ZE STARÝCH NOVIN: Ustavení německých Čech
 >KANADA: Oklamán v Britské Kolumbii
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Marťani v Jizerkách
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Uklízení v garáži
 >PSÍ PŘÍHODY: Nenápadný protest
 >STATISTIKA: Zločinnost a postoj k Iráku
 >PENÍZE:Reálné zhodnocení - Jak jsme na tom?
 >VÍKEND: O chalupách a chalupářích (7)
 >ÚVAHA: Až budeme všichni na dně…
 >TÉMA:My a OSN - pohledem obyčejného exulanta
 >POSTŘEHY ZE SKOTSKA: Do kostela na skleničku
 >NÁZOR: Jedenácté září.
 >PŘÍRODA: Stvořeno erozí (2)
 >CHTIP: Feministická pohádka

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Ekonomika  
 
12.9. ŠAMANOVO DOUPĚ: Marťani v Jizerkách
Jan Kovanic

Bylo to někdy v šestašedesátým roce minulýho století, kdy jsme se spolužáky a spolužákyněmi z liberecké devítiletky "5. května" o letních prázdninách pomáhali na brigádě na daleké Smědavě našim milým rodným jizerskohorským lesům. Skončili jsme právě devátou třídu, a tak jsme si z pedagogického doprovodu, který tvořilo několik našich - bývalých - učitelů, už moc nedělali. Ne, že bychom je bili, ale jednali jsme s nimi volněji, než kdybychom je měli příští rok dostat na nějaký předmět. Oni nás taky nějak nebuzerovali. A tak jsem si tehdy připadal poprvé trochu volnější - i když jsme, samozřejmě, byli normálně poslušní.

Ale poslušní pana nadlesního, který nám na Smědavě přiděloval práci. Práce byla mizerná: Loupání kůry ze stromů. Kdyby ze stromů. Čtvrthodinku jsme šli po silnici směrem na Souš, pak zahnuli do lesa, a tam nás už čekalo to nadělení: Tyčovina pár centimetrů v průměru, asi minimum toho, co se ještě dalo označit za strom. A už dost oschlá! Loupáky krásně stahují kůru když se to umí a - hlavně - když je strom čerstvě poražený. To nebyl ten případ. Takže jsme spíš škrábali než loupali, po centimetrech zbavovali kmínky oděvu, vyráběli si puchejře na dlaních, a když jsme po hodině měli každý asi jeden ten stromeček oloupaný, optali jsme se, kolik je za to.

To totiž taky bylo poprvé. Do té doby jsme pracovali na školních brigádách zadarmo - třeba při vysazování stromečků. Ale teď nám bylo patnáct a hoden jest dělník mzdy své. Tak za to loupání bylo 80 haléřů. Za kubík. Do kubíku by se vešlo tak nejmíň deset těch kládeček, a možná ještě víc. Proto tak dlouho ležely - lesní dělníci by z toho rodinu neuživili.

No, jenže my jsme se z toho taky moc neuživili. Šlo o placenou brigádu, takže žádné svačinky a obídky zadarmo. Ubytování zadarmo bylo, ale jídlo jsme museli platit. Ne jako v hospodě, jen na suroviny, ale bylo to víc, než jsme si vydělali. Ta práce byla poměrně těžká, a po práci jsme ještě blbli. Dělat jsme mohli jen osm hodin, a co odpoledne? Na louce uprostřed lesů, v zámecké ubytovně u jediné hospody široko daleko, kde jsme se stravovali.

Bylo léto, a tak jsme si na potůčku Smědá u lesa postavili z kamenů hrázičku a hned bylo koupání. Voda mrazila, že z ní kosti trnuly, ale my, kluci, jsme machrovali před holkama. Jeden kamarád měl kytaru, tak jsme pěli Novákovy hity, Olympic a vůbec, co v té době frčelo. Večer jsme si udělali ohýnek, kecali, opékali si krajíce chleba. A v noci potom tvrdě spali. Uprostřed hluboké tiché tmy, ve které šuměly okolní lesy. V krásném dřevěném loveckém zámečku, který pak v roce 1969 vyhořel.

Spali jsme tvrdě, protože jsme za sebou měli namáhavou práci a namáhavou zábavu. A žrali jsme nezřízeně. K tomu jsme právě vyrůstali ve výrostky, takže šestnáct - dvacet knedlíků zahučelo do našeho žaludku, než byste mrkli. No a to jsme měli platit. Tak tedy, lesníci nám počítali denně aspoň ten jeden kubík, aby to vůbec mohli psát do výkazů, ale osmdesátník za den, to ani ve zlatých šedesátých letech, kdy rohlík stál pětadvaceťák, nebylo moc. A tak jsme ke konci naší dvoutýdenní brigády měli každý skoro dvě stovky dluh!

Nakonec se nad námi smilovali, a na poslední dva dny nám dali práci "pálení klestí". To se nenormovalo, práce byla od hodiny. Deset korun za hodinu. To jsem o deset let později neměl ani jako inženýr! A přitom to byla vlastně zábava. A tak jsme už v patnácti letech přičichli k základům ekonomiky. A kdykoli od té doby vidím v lese opuštěný oheň, kde nepřítomní dělníci pálí klestí, říkám si - tak tady jdou někomu peníze.

V neděli se lesem ozýval zvuk motorových pil. Žádní pytláci - lesní dělníci. A nedělali přesčasy, dodělávali svou celotýdenní práci. Věc se měla tak: Motorkou je strom popílený ajn cvaj. Sekerou a ruční pilou to trvá o dost dýl. A tohle právě ohodnocovaly normy: Kdo dělal ručně, měl vyšší ocenění, než ten, kdo měl motorovou pilu. A tak si lesní dělníci na neděli (soboty byly tehdy ještě pracovní) motorové pily půjčovali, někteří už měli své, no a ve všední dny sekali a pílili ručně. Nedělní stromy, pokácené technikou, si taky vykazovali jako ručně pokácené. Hajní je přitom neviděli - nemohli, vždyť to nebylo v pracovní době! A nechtěli, bodejť. A tak byli všichni spokojení. A když byla někde práce málo hodnocená, třeba maličké stromečky na loupání, pozvali si brigádníky. Jejich ženské pak loupaly velikány, kteří měli každý kubíků několik. A lesní podnik ušetřil na motorových pilách - nikdo nestál o to, přejít na míň placenou práci...

Nakonec jsme za ty dva dny pálení, kdy nám napsali ještě nějaké hodiny navíc (a taky jsme si ještě něco přece jen naloupali), vydělali tolik, že jsme zaplatili jídlo a ještě nám asi padesátikoruna zbyla.

Teda máma se na tu složenku, co přišla někdy v září, dívala všelijak, ale ta zábava i poučení za to stály. Aspoň jsem ještě zažil lovecký zámeček hrabat Clam-Gallasů na Smědavě. A les na Jizerkách.

A jak to bylo s těma Marťanama? Jednou jsme si vyšli na blízkou Jizeru. Nahoru jsme lezli rovnou po svážné, dolů scházeli turistickou cestou. A až u Smědavy jsme v lese, takhle odspoda odleva, ucítili podivný chemický zápach. Ne úplně nepříjemný, ale dosud nečichaný. Co to mohlo být? Něco neznámého. Co? Kdo by se mohl skrývat v hlubokých jizerkohorských lesech? Určitě Marťani, kteří tu skryli svou kosmickou loď. Nešli jsme k nim, aby nás neunesli. A k čemu té vůně? No přece proč by jinak chodili do lesa, než kvůli tomu. No a ten smrad - to je jejich antikoncepce!

Co taky jinýho může puberťáky napadnout. Ale třeba to ti Marťani potřebovali na něco úplně jinýho.

Psáno v Praze v září 2002, myšlenkami na Jizerkách


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: