Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 6.9.2002
Svátek má Boleslav




  Výběr z vydání
 >ŽIVOT: Nemáte číslo konta?
 >SPOLEČNOST: První dámy
 >ZAJÍMAVOST: Pes jako válečný kurýr
 >POLITIKA: Proč svrhnout Saddáma Husajna
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Kupuju si motorku 2.
 >PSÍ PŘÍHODY: Neviditelný zajíc opět řádil
 >KULTURA: Pazourkáři - jak se hraje na střeva
 >INFO: Pražský dům fotografie prosí o pomoc
 >HUDBA: Moc milí, moc povědomí
 >POVODEŇ : S tím nikdo nepočítal II.
 >NÁZOR: Proč budu v referendu o vstupu do EU hlasovat proti - II.
 >NÁZOR: Majetková daň- blaho pro levicového voliče.
 >PENÍZE: Globalizace ve středověku
 >PŘÍRODA: Sopky
 >ZDRAVÍ: Zákeřná "borůvka"

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
6.9. KULTURA: Pazourkáři - jak se hraje na střeva
Marek Toman

Říká se, že hudba rozechvívá duši. Nevím jak vy, ale já hudbu cítím - pokud se mi líbí - spíš někde v břiše. Jako bych se řítil ve vagónku na horské dráze. Jenže je to příjemné.
Po setkání s českým souborem Musica Florea, usilujícím o autentické hraní barokní hudby, se domnívám, že nejde o náhodu. K autentické interpretaci nepatří jenom používání autentického notového materiálu, ale i autentických nástrojů. Na první pohled se zdá, že takové housle se za nějakých tři sta let nemohly příliš změnit. Ovšem strunné nástroje se změnily v čemsi velmi podstatném. Tehdy se hrálo na struny vyrobené ze zvířecích střívek, dnes se hraje na struny celokovové. Na nástroje se střevovými strunami za našich časů hrají jen pazourkáři - tedy v muzikantském slangu soubory provozující co možná autenticky starou hudbu. Jako Musica Florea.
Uslyšel jsem je začátkem srpna v kostele Svatého Jana v líbezném městě Viljandi ležícím ve středním Estonsku. Kostel patří mezi jedno z míst, kde se letos konal již desátý ročník Festivalu chrámové hudby. Hraje se především v církevních stavbách. Celý festival pořádá skupina nadšenců v čele s Raimo Kivistikem a byť má podporu místních pastorů, nejde o žádnou církevní sebepropagaci. Spíše o výsledek občanských aktivit organicky propojených s kostelem. V Estonsku ostatně zanechala sovětská okupace religiozitu jen ve zbytkové míře. Samotný kostel Svatého Jana sloužil roky jako skladiště. Dnes je tato zvenčí i zevnitř bělostná stavba zařízená jen zcela základně. Vznikl tak optimistický, otevřený, zároveň meditativní prostor.
Musica Florea představovala v programu festivalu exotiku, protože soubory ze zahraničí přijely většinou z nedalekého Finska. Při koncertě zaujala nejen hrou, ale i zjevnou komunikací mezi muzikanty při hře. Když jsem chodíval na bigbít, rád jsem sledoval všechna ta drobná gesta a poznámky do ucha, které si muzikanti na pódiu vyměňovali. Nějak patřilo k věci očekávat, že budou zároveň báječní přátelé. Časem jsem zjistil, že vše může být jinak - nicméně Musica Florea mi takovou ideální souhru připomněla. Úsměvy poletovaly vzduchem. Ostatně soubor vznikl před deseti lety z někdejších studentů z teplické konzervatoře a jak se zdá, dodnes si přátelské vztahy uchoval. Nyní se ovšem jedná o domácí špičku ve svém oboru. Kapela zároveň pravidelně vyráží do zahraničí, kde mezi pazourkáři představuje známý pojem.
To nejvýraznější, co odlišuje pazourkáře od ostatních, je - zvuk. Je jiný. Měkčí, sametovější, jakoby hlubší, déle doznívající. Kovová struna v sobě má jednoznačnost, která letí přímo k cíli. Struna ze zvířecích střívek nechává v doznívání tónu prostor pro emoci posluchače... Střeva zkrátka podle principu analogie rozechvívají střeva. Ostatně hudební nástroje se do jisté míry podobají tělesným orgánům. Housle mají přece zhruba tvar srdce. Kontrabas či cello odpovídá, řekněme, břišní dutině. Klarinet kopíruje hrtan, a tak dál.
Myslím, že napíšu do závěti přání, aby má střeva byla po použita právě k tomuto účelu. Mé děti pak budou moci navštěvovat koncerty a vyměňovat si poznámky typu: - Slyšíš, tatínek... Poznávám jeho bručení... Anebo: - Ten ale dneska příšerně vrže… úplně jako tehdy… Osobní výklad a osobní zaujetí k autenticitě prostě patří. A samozřejmě nemluvím jen o hudbě.


Další články tohoto autora:
Marek Toman

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: