Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 7.9.2002
Svátek má Regína




  Výběr z vydání
 >SERIÁL: Příběh zapeklitého starce 22
 >NÁZOR: Opravdu jim cosi dlužíme?
 >PRAHA: Letěla Kačenka, spadla do potoka
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Spojenci dnes i zítra
 >TÉMA: Dynosauři.
 >ZAMYŠLENÍ: Solidarita
 >HISTORIE: O Housce - čili hradu
 >ŽIVOT: Nemáte číslo konta?
 >SPOLEČNOST: První dámy
 >ZAJÍMAVOST: Pes jako válečný kurýr
 >POLITIKA: Proč svrhnout Saddáma Husajna
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Kupuju si motorku 2.
 >PSÍ PŘÍHODY: Neviditelný zajíc opět řádil
 >KULTURA: Pazourkáři - jak se hraje na střeva
 >INFO: Pražský dům fotografie prosí o pomoc

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
7.9. SERIÁL: Příběh zapeklitého starce 22
Stanislav Reiniš

Stařec a televize

Starci se jednoho dne nechtělo nikam ven jít na procházku, ale musel. Doma toho už k jídlu moc nezbývalo. Zašel nejdřív do samoobsluhy nakoupit mléko a rohlíky. Jak tak chodil kolem regálů a hledal, kde to mléko je, tu sebral něco, na co dříve nepomyslel, že to se stařenkou potřebují, tu si do košíku naložil něco, co ale vůbec ani trochu se stařenkou nepotřebovali, ale starci se to zalíbilo. Lidé kolem něj dělali totéž a vozili vrchovaté košíky věcí, jejichž existenci měli podvědomě zafixovanou ve svých myslích z televizních, rozhlasových a novinových reklam. Byly to věci křupavé, práskavé, nebo naopak měkké a mazlavé, často sladké a vesměs škrobovité a tučné. Lidé, na které se stařec díval, nebyli hubení. Naopak, převažovaly mezi nimi postavy statné, až obézní. Ztěžka se pohybovali na svých sloupových nohách a jejich břicha vyčnívala před jejich těla, jako by byli těhotní. Děti vedle nich se způsobně držely nákupních košíků, také byly kulaťoučké a fňukaly, že jsou unavené a ať už je maminky odvezou domů. Tváře všech měly měsícový tvar. Jejich postavy také vyhlížely jako měsíc v úplňku.

"Co naděláš," řekl si stařec, "takový je dneska svět. Můžeš si koupit k jídlu, nač si vzpomeneš. Hladem trpíš jedině, když chceš držet dietu. Ale tu nikdo dlouho nevydrží a krmí se dál a je to s ním ještě horší."
Pak šel domů a řekl si, že se jeden den bude dívat na televizi jako všichni ostatní u nich v ulici. Usedl a civěl. Ráno viděl programy pro děti, vesměs kreslené "grotesky" bez grotesknosti. Zamrazilo jej nad jejich tupostí.Figurky se tam navzájem pronásledovaly, padaly ze skály nebo do vody, přejížděly jedna druhou parním válcem nebo se zasypávaly do země. Jednou se takto pobíjela zviřátka, jednou jakési lidské zpotvořeniny, jednou mimozemšťané. Všichni hned vstávali z mrtvých a zase znovu legračně hynuli. Nikdo nakonec nezvítězil, protože v dalším pokračování by neměl kdo hrát. Bylo to hodně stejné, opakování téhož tématu, film za filmem.

Po obědě začaly filmy pro dospělé. Zase to byly nekonečné seriály, střílelo se tam, auta se srážela, převracela se, vybuchovala a hořela vysokým plamenem, domy a lodě také vybuchovaly, policisté někoho pronásledovali, protože nacházeli zkrvavené mrtvoly a museli hledat zločince. Jeden seriál, jedni policajti, druhý seriál, jiní, podobní policajti, třetí seriál, také podobní policajti, další, zase stejný. Kufry peněz v balíčcích, lidé se kvůli nim bizarně napadají a vraždí. Rány pěstí do obličeje dostávají tu jedni, tu jiní, tu všichni, tu jen jeden.
Když už začal být nesvůj, přišel čas na zprávy. Moc se tam o důležitých věcech nemluvilo, spíše o katastrofách, povodních, požárech, vraždách, chlípnících, srážkách vlaků a aut, o pouličních demonstracích kdesi daleko, tancích a střelbě kdesi daleko, vzbouřencích, povstalcích, spiklencích, opět o mnoha mrtvých. Jakoby se život skládal jen ze samých lumpů a neštěstí. Na všech kanálech to bylo stejné, stejně hrozivé a po nějaké době stejně únavné. Po depresivních zprávách, vybíraných podle toho, jak vypadají na obrazovce a jak zpestří televizní show a ne podle významu, přišly další, večerní seriály nebo filmy se stejnými náměty, střelbou, nenávistí, vraždami, malebně podávanými katastrofami.
Po půlnoci přibyly sexuální radovánky, ukazovala se děvčátka s prsy odkrytými a zadečky unyle se usmívajícími na diváka. Na kanálech, které stařec viděl, běžely paralelně vždy aspoň dvě soulože, většinou fingované, dva kopulující páry, kdy si herec ani nesundá kalhoty a herečka nevyhrne sukni. Jen se tváří, dýchají s otevřenými ústy a vydávají jakési podivné zvuky. Mezi předstíranou láskou se vysílaly inseráty, kde prostitutky sténají rozkoší, orgasmicky volajíce sexuálním hlasem:
"Přijď za námi do klubu!"
nebo:
"Zavolej nám na číslo to a to, popovídáme si!"
Také tam byla jejich telefonní čísla, aby páni zavolali za marku pětadvacet za minutu, nebo dámy za polovic. Zřejmě to fungovalo, protože tyto reklamy jely pořád. Jedou už léta. Volají asi páni, kteří se pro tlouštku nemohou ani zvednout od televize a v noci na ně přijde touha, ale i možná ti, kteří nemohou vstát, protože jsou nemocní a sami a je to jediný lidský hlas, který je ochoten s nimi mluvit.
To už stařec nevydržel pozorovat a šel spát. Druhý den chodil po městě a díval se na modravé a barevné odlesky televizí na záclonách oken. Nebylo domu bez puštěné televize. Televize byla životem města. Viděl opuštěné děti, s kterými si nikdo nezahraje člověče nezlob se, jak leží a pozorují obrazovku. Pak je později rodiče pošlou spát, pokud si na ně vzpomenou. Viděl osamocené vdovy, které nikdo nechce a které už dávno zapomněly číst. Pro ně je televize jedinou a milovanou rodinou. Viděl milence, kteří se při dívání drželi za ruce a při milování se dívali na obrazovku. Přišel do baru, kde seděli v řadě opilci, lili do sebe jedno pivo za druhým, mlčeli a přitom pozorovali televizi.
Teď mu začalo být vše jasné: Studenti chodí do školy a veškerý volný čas stráví u televize, pak jednou ukradnou tátovi pistoli a jdou postřílet své učitele a kolegy. Po shlédnutí desítek tisíc vražd není problémem pár výstřelů do kolegů ve škole nebo do toho bastarda, který chce, aby žáček četl a uměl psát aspoň tiskacím písmem. Jiní mladí končí svůj život sebevraždou. Radši smrt než tento život. Jiní jsou na drogách z toho důvodu, že po droze televizi je droga heroin lepší. Návyk je podobný. Pro ty, které televize vychovávala, hlídala, držela bez pohybu doma, převedla je pubertou s představami předstírané a hlučné televizní lásky po půlnoci, které televize každý den baví, učí, vychovává, je televize tím pravým životem, jedinou láskou, jedinou rodinou. Ti všichni se nikdy nedovědí, že také existuje život bez nudy. Tady se moudrost hledat nedala.
Stařec ten den ani nechtěl jet se podívat se svým strojem času do budoucnosti, aby neviděl ještě něco horšího.


Další články tohoto autora:
Stanislav Reiniš

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: