Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 9.9.2002
Svátek má Daniela




  Výběr z vydání
 >IZRAEL: Nutnost nezměnitelné skutečnosti
 >SVĚT: Skončil Summit v Johannesburgu, aneb Pohled očima občana JAR
 >SPOLEČNOST: První dámy - dokončení
 >POLITIKA: Úhrada povodňových škod a daňová reforma nemají být spojovány
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Aby tu motorku neukradli
 >PSÍ PŘÍHODY: Vítání návštěvy
 >ŽIVOT: Jak si alespoň trochu zpříjemnit život
 >NÁZOR: Praha po Povodních aneb pražský magistrát sedící spící
 >POLITIKA: Škromachova medvědí služba absolventům škol
 >POLITIKA: Klaus se nemýlí.
 >NÁZOR: Petra Buzková uplatnila své nezpochybnitelné rodičovské právo
 >RECESE: Lekce ekonomiky
 >PŘÍRODA: Vroucí dramata
 >PENÍZE: Zlato jako investice
 >ZDRAVÍ: Diskuse s obsesemi

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Izrael  
 
9.9. IZRAEL: Nutnost nezměnitelné skutečnosti
Yehuda Lahav

Palestinsko-izraelský konflikt není pouze jedním z mnoha etnických konfliktů ve světě. Je jedinečný, protože předmět konfliktu tvoří z obou stran celé sporné území a protože oba národy mohou právem, opodstatněně pro sebe požadovat celé území. Izraelci a také Palestinci se mohou odvolávat při svých nárocích na historické, hospodářské, politické i geografické argumenty. Hebron je nesporně organickou součástí židovských dějin; Jaffa je kolébkou a jedním z centrů palestinské kultury. Podle slov známého izraelského spisovatele Amose Oze, tady "se právo střetává s právem", nikoli právo s neprávem. Jestliže se francouzsko-německý spor o Alsasko-Lotrínsko skončil jednou v prospěch Francie, jindy v prospěch Německa, i poražené straně zůstalo francouzské, resp. Německé území, kromě Alsasko-Lotrínska, jež bylo předmětem sporu; kdyby však Palestinci anebo Izraelci dostali vše, co právem pro sebe žádají, druhé straně by nezbylo nic.

Je zcela pochopitelné, že zpočátku si každá z dvou stran přála vyřešit konflikt na základě odmítání a negace práv druhé strany. Palestinci zmiňovali národní charakter židovské komunity - a tím pádem i její národní práva - a byli ochotni uznat ji nanejvýš jako náboženské společenství. (Vůbec není jisté, zda nynější evropští rytíři boje za práva Palestinců by byli rádi, kdyby byli Palestinci vytrvali na tomto stanovisku a navrhovali "návrat Židů do jejich původní vlasti...¨) Izraelské oficiální stanovisko považovalo Palestince za součást všeobsáhlého arabského národa, jehož problémy se mají řešit "na území víc než dvaceti arabských států". Význam izraelsko-palestinské dohody, dosažené v roce 1993 v Oslu byl ve vzájemném uznání, že každá z obou stran sama určí, je-li národním společenstvím a osobuje-li si právo na sebeurčení.

Avšak mají-li obě strany oprávněné, ale vzájemně se vylučující požadavky, řešení může zřejmě být pouze kompromisní. A bude to "bolestný kompromis" (jak prohlašuje každý zodpovědný izraelský politik, od Rabina přes Baraka až po Šarona), právě protože v rámci kompromisu budou obě strany muset zříci se části svých oprávněných požadavků. Mnoho lidí je ochotných přijat v zásadě líbivé formulace "práva proti právu" a "bolestných kompromisů", nikoli každý si však uvědomuje, že "bolestný kompromis" se neuskuteční formou jednorázové, všeobecné dohody, vzdyť skoro v každé specifické otázce stojí "právo proti právu". Jako příklad lze uvést jeruzalémskou Horu svatyně, kde kdysi stála židovská Svatyně a nyní v očích moslimů svaté mešity. Kompromis je nutný v každém jednotlivém problému a každý takový kompromis je pro obě strany bolestný. Proto lze tak téžko dospět k dohodě. Nevím, zda strašné vzájemné krveprolití se dá nazvat porodními bolestmi?

Kromě kompromisního řešení však neexistuje žádná racionální možnost. Smysl dohod z Osla je, že obě strany dospěly k závěru, že skutečnost je nezměnitelná a kromě vynuceného kompromisu je každé jiné řešení nejen nespravedlivé, nýbrž také neuskutečnitelné. V prosinci 2000, když tehdejší americký prezident Clinton předložil své návrhy řešení, byli jsme téměř na dosah od racionálního kompromisu. Skoro každý si je vědomý, že ať se stane cokoli a ať to trvá sebedéle, nakonec bude nutné vrátit se k zásadám Clintonova plánu: dva státy dvou národů, více-méně podél demarkační čáry z roku 1967, Jeruzalém jako společné hlavní město dvou států, likvidace velké většiny židovských osad, vzniklých na obsazených územích, usazení podstatné většiny palestinských uprchlíků na územích mimo Izraele. Bez ohledu na to, čí vinou ztroskotalo uskutečnění Clintonova plánu (osobně si myslím, že to byla v první řadě Arafatova chyba, i když nikoli pouze jeho), nyní žijeme v období pokusů, jejichž neplodným cílem je vyzkoumat, zda přece je existuje jakési iracionální řešení. Barbara Tuchman ve svém stěžejním díle "Pochod pošetilosti", v němž líčí hlouposti, spáchané v dějinách a jejich důsledky, v kapitole "Rozmary a perverzity" takto charakterizuje činitele, které státníky vedou k tomu, aby působili v protikladu seskutečnými národními zájmy: "Politika, o níž nejen post factum, nýbrž už v době činu bylo zřejmé, že poškozuje samu sebe; iracionální odhlédnutí od alternativních řešení; neochota poučit se ze zkušeností; inertní demonstrace síly; hodnocení situace, založené na předběžných předpokladech a nikoli na skutečnosti".

Kdyby Barbara Tuchman chtěla svou knihu doplnit o další kapitolu, palestinsko-izraelský konflikt by ji mohl posloužit velmi dobrým základem. Z obou stran.
Až na zaslepené nacionalisty každý Izraelec ví, že Palestince nelze nikam "transferovat". Žádná země by je nepřijala a ani svět by to nestrpěl. Zrovna tak i Palestinci vědí - až na fanatické stoupence Hamasu - že nejsou s to Izraelce zahnat do moře. Ve 20. století není příkladu pro to - a ještě méně bude v 21. století - aby pětimilónový národ trvale vládl nad čtyř a půlmiliónovým národem. Nemluvě o tom, že demografické předpovědi pro Izrael nic dobrého neslibují. Na původním území Izraele žije nyní 77.9 procent Židů a víc než 22 Nežidů, čili Arabů. Podle předpokladů tento poměr bude v roce 2020 73:27, v roce 2050 pak 67:33 procent. Avšak na celém území, jež je nyní pod vládou Izraele (čili spolu s obsazenými územími) poměr Židů a Arabů je nyní 53:47 procent, podíl Židů klesne do roku 2020 na 43-48 a do roku 2050 na 26-35 procent. Mezi obyvatelstvem od 0 do 7 let je na celém území už byní víc Arabů než Židů. Proto zajištění převážně židovského charakteru Izraele vyžaduje, aby obsazená území byla co nejdříve oddělena od Izraele. Jinými slovy, vznik samostatného palestinského státu je v zájmu Izraele. Ovšem, skutečný zájem Izraele je, aby to byl životaschopný palestinský stát, s nímž Izrael může žít v dobrém sousedství a jehož občané nejsou zatrpklí a pomstychtiví.

Palestinská "intifáda" vyvolala v izraelské veřejnosti obrovskou nedůvěru vůči palestinskému vedení. Před dvěma roky ještě 29 procent Izraelců vyjádřilo přesvědčení, že palestinské vedení ( = Arafat) si přeje mírové řešení. Dnes tento názor zastáva pouze osm procent. Přesto všsk výsledky každého průzkumu ukazují, že většina Izraelců je i dnes ochotna za "úplný mír" vrátit všechna obsazená území a souhlasí, aby na nich vznikl palestinský stát. Zahrnuti jsou v tom i členové Šaronovy strany Likud. Svědčí o charakteristické schizofrénii, že 71 procent členů Ústředí Likudu hlasovalo proti vzniku palestinského státu, zároveň však 83 procent odpovědělo kladně na otázku, zda palestinský stát v budoucnosti vznikne. Jejich hlasování tedy vědomě vyjádřilo nereálnou iluzi. Zda to nepatří do knihy Barbary Tuchman?

Vyjádřením podobných iluzí je heslo židovských osadníků: "Nechte armádu zvítězit". Dubnovou akci "Obranná zeď" premier Šaron označil za úspěšnou, protože armáda ukořistila značné množství zbraní, zničila několik desítek vyrábějících rakety pro minomety a zatkla víc než 1800 Palestinců. Naproti tomu výzvědné oddělení izraelské armády osm týdnů trvající vojenskou akci shrnulo tak, že "operace nedosáhla svých cílů a jenom zvýšila počet atentátů". Podle hodnocení výzvědného oddělení, operace "zesílila touhu Palestinců po pomstě". Dále, celá akce, jakož i izolace Arafata "v očích palestinské a světové veřejnosti posílila pozici Arafata". Výzkumné oddělení izraelského ministerstva zahraničí zjistilo, že operace "Obranná zeď" skončila politickým fiaskem. Bývalý vedoucí izraelské bezpečnostní služby, Ami Ajalon řekl, že dosažení "zničení teroristické infrastruktury" bylo předem odsouzeno k nezdaru. Teroristickou infrastrukturu totiž netvoří primitivní dílny na výrobu minometů, "infrastruktura" sídlí v hlavách Palestinců - řekl Ajalon a dodal, že v hlavách oerace "Obranná zeď" tuto infrastrukturu spíše zesílila. Heslo "Nechte armádu zvítězit" je falešné, protože tento konflikt nemá vojenské řešení.

Palestinská rovnice není o nic lepší. Intifádu, jejíž organickou součástí jsou teroristické akce a sebevražedné atentáty, Palestinci označují za "národně osvobozovací boj". Po dvou letech se národní osvobození, vynik národního státu zdají být omnoho vzdálenější než před "intifádou". Značná část světové veřejnosti přijímá s odporem a s opovržením krvavé palestinské teroristické akce. Racionální palestinští politici vědí velmi dobře, že bez podpory demokratické části izraelské veřejnosti, kloníví se ke kompromisům, samostatný palestinský stát nevznikne.

Cesta násilí vede z obou stran pouze ke stupňování krveprolévání a z politického hlediska k ničemu. Stává se ještě, že Palestinci tu-tam oslavují sebevražedný atentát. Mnozí z nich si však uvědomují, že tyto bojové metody jsou kontra.produktivní - nejen že neslouží vyhlášeným cílům, nýbrž přímo znemožňují jejich dosažení. Možná, že mnoho Izraelců uklidňují ohlášené úspěchy vojenských akcí - ale konec-konců i tyto akce jsou kontra-produktivní. Ministr obrany Benjamin Ben-Eliezer předpověděl, že bude-li vše takto pokračovat a vojenské akce nebudou spojeny s politickou iniciatívou, budou nutné ještě mohutnější akce. Co je však "politická iniciatíva", ne-li ochota ke kompromisům, vyžadujícím "bolestné ústupky"?

Ale snad to už nebude takhle dlouho pokračovat. Šaron, přes rezoluci Ústředí Likudu, nebyl ochoten zavrhnout možnost vzniku palestinského státu. Také z palestinské strany se ozývá stále víc hlasů, požadujících změnu dosavadní taktiky. Nový ministr vniktra, Abdel Razek el-Jahje řekl otevřeně: "Palestinci musí změnit od základu svou strategii. Obrat k ozbrojenému odporu byl historickou chybou, která palestinskému lidu způsobila nesmírné škody". Člen palestinské Národní rady, Nabil Amru řekl v izraelské televizi: "Víme, že v důsledku sebevražedných atentátů jsme ztratili podporu značné části izraelské veřejnosti. Izrael pak svými vojenskými akcemi ztratil dobrou vůli celého palestinského lidu. To se může změnit pouze oboustrannou mírovou politikou a snahou o dohodu".

Teče ještě hodně krve. A přece - nebo právě proto - tato kapitola "rozmarů a perverzit" pochodu pošetilosti se snad blíží ke konci. Bývalý izraelský ministr zahraničí Abba Eban kdysi poznamenal, že národy vždy jednají racionálně - ale až potom, co vyčerpaly všechny jiné možnosti... Zdá se, že se blížíme k fázi, kdy Izraelci i Palestinci už vyzkoušeli všechny jiné možnosti a nyní jim už opravdu nezbývá než možnost racionální činnosti.
Yehuda Lahav, Tel-Aviv


Další články tohoto autora:
Yehuda Lahav

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: