Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 10.9.2002
Svátek má Irma




  Výběr z vydání
 >ARCHITEKTURA: Twin Towers v mracích…
 >11. ZÁŘÍ: Západ promarnil příležitost
 >DANĚ: Odpověď O.Neffovi
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Prezervativy ne!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Diskriminace, anebo galantnost?
 >PSÍ PŘÍHODY: Hlas ze tmy
 >ZAMYŠLENÍ: Bezohlednost nebo nedostatek kvalifikace?
 >HUDEBNÍ RECENZE: Danzig - Rockový děda všeběda se vrátil!
 >MÉDIA: Neuvěřitelný Dostál
 >POLITIKA: Aktuální postřehy k 36. týdnu
 >NÁZOR: ČR má zdanění mzdy nad průměrem v Evropě i v USA.
 >RECESE: Jak zacházet s disketami
 >PŘÍRODA: Výšiny a hlubiny
 >SPOLEČNOST: Jsem pojištěn?
 >EKONOMIKA: Budou indexy ztrácet i ve čtvrtém čtvrtletí?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
10.9. HUDEBNÍ RECENZE: Danzig - Rockový děda všeběda se vrátil!
Petr Holeček

Před nedávnem vyšlo Danzigovo živé dvojalbum Live On the Black Hand Side, na které jsem také psal do Neviditelného Psa recenzi. Tenkrát jsem ho uvedl jako dobrý živák, dobře namíchaný, poutavý. Jenže se strašně špatným zvukem, nedokonalou produkcí, praskající, bez výšek a nahraný jaksi amatérsky. To ho schodilo na pirátskou mez živých alb, které se seženou za babku v Jelení hoře na trhu. Záznamy z různých koncertů byly sice namixovány jako Danzigova retrospektiva, přesto ve mně budilo jejich vydání nějaké podezření. Domníval jsem se, spíše - malinko si připouštěl, že už američtí Danzig nemají co říci. Takové CD´s se přece vydávají v "hluché" době kapely, která buď zevluje nebo potřebuje peníze.

Ouha! Jaké bylo překvapení a záhy nadšení (o úlevě ještě nemůže být řeč), když vyšlo sedmé studiové album starého veteránského hada Danziga - I Luciferi - se skvělým zvukem, vyšperkovanými výškami, parádně znějícími bicími a hlavně: Danzigem, který jakoby se znovu naučil pořádně zpívat. Kdybych musel shrnout recenzi hned na začátku, napsal bych, že se Danzig po posledních dvou pseudo-industriálních deskách 6:66 Satan´s Child a Blackacidevil vrátil ke svému krvavému rock and rollu, kterým si vydobil své jméno a to hlavně díky prvním třem deskám. Pokud nevíte, o co vlastně v celém umu Danziga a jeho doprovodné kapely, kterou tvoří neméně nadaní hudebníci Todd Youth (kytara), Howie Pyro (basa) a Joey Castillo (bicí), jde, zopakuji vám květnaté souvětí z mé minulé recenze: V první řadě jde o procítěný zpěv kdesi mezi trojicí význačných - vokál se v Danzigově chřtánu pohybuje mezi temností a brekem Jima Morissona, frajerstvím a lumpárnou Elvise Presleyho a nabroušeností a hněvem Ronnie James Dia.

Deska I Luciferi začíná po vleklém, elektronicko-kytarovém intru Unendlich, které zní jako kdyby bylo nahráváno mezi transformátory elektrárny uvnitř obrovského lampového zesilovače, vypalovačkou ve středním tempu Black Mass. Už na začátku dal Danzig jasně najevo, že bude spívat čistě, ale ostře, že jeho texty budou hezké, procítěné, ale pěkně temné. Zpěvákova kytara a lead kytara Todda Youtha zní jednoduše, tvrdé opakující se riffy kopírují bicí se skvělým dutým zvukem. Danzigův naléhavý hlas občas doplní chorály. Když se skladba přehoupne do kytarového sóla nebo bubenické rošády Joey Castilla, nastává pravý hard rockový underground. Danzig všechno utne výkřikem a v příjemně šlapající monotónnosti rychlé a poutavé písničky se pokračuje dál.

Další slušná rocková skladba Liberskull a poslední Without Light, I Am, jsou skvělou ukázkou Danzigova hlasového potenciálu, který musí ocenit i nerockeři a zároveň jeho textařského umění, které jako by z oka vypadlo čvrté desce Danzig 4. Celé I Luciferi se táhne v duchu úspěšného návratu k čistokrevnému a opravdově pojatému hard rocku - je slyšet, že je to deska nahraná a vymyšlená s jistou pečlivostí, kterou by člověk od zuřivého dvoumetrového Danziga asi moc nečekal, ale která každého rockového fanouška nemůže nic jiného než potěšit. Myslím si, že I Luciferi není jen deskou pro metloše a rockery, je to dílo, co má kvality výjimečného vokálu, kytarových kompozic, co by obstálo i na poli instrumentálního umění. Není to jen další řadový metal číslo sedm - je to opravdu chytře a velice dobře zahraných třináct písní, za které by se nemusel stydět žádný rockový zpěvák Danzigova formátu. Kdyby se mávnutím proutku vyměnil pop s rockem, z rádií by nebylo slyšet nic jiného než skladby z I Luciferi. Není to nadsazené, poslechněte si...

Danzig: I 777 LUCIFERI (Evilive, BMG; 13 skladeb)




Další články tohoto autora:
Petr Holeček

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: