10.9. PSÍ PŘÍHODY: Hlas ze tmy
Ondřej Neff
S Bartem chodím na procházku za ranního kuropění - už trénuju zimní vstávání do tmy. Je to
- do jisté míry - bezpečnější. Do jisté míry...
Je fakt, že nepotkáváme staré dámy, které berou Fifinku do náručí a vřeští na
vzdálenost 200 m, navzdory tomu, že je Bart na vodítku a má na hubě košík a očuchává
zrovna nějaký pámelník. Všude je ticho, jen tu a tam cvakají bystré kročeje - je zvláštní,
že takhle brzy ráno lidé děsně spěchají. Dalo by se čekat, že vstali brzy, aby
nemuseli spěchat. Ale kdo vyleze z postele v půl páté, do práce prostě utíká.
Asi by nemusel, kdyby vstal ve čtvrt na pět, jenže to by bylo ukrutné vstávání, i když, z
hlediska toho, kdo vstává v osm, je ukrutné vstávání v půl páté.
Takže jdeme spolu v klidu a pokoji a pouštím ho na volno častěji, než jindy. Ale
instinkty mám nastražené. A vskutku... Dnes mi instinkt rozsvítil červenou varovnou
kontrolku před vnitřním třetím okem. Barta jsem připnul, a najednou slyším....
"Vojto, ke mně!"
Vojta, to je ten ne moc velký, zato velmi statečný pejsek, který se s Bartem taky už
popral, a popral by se kdykoli a kdekoli s Bartem rád s nevšední ochotou. Jeho pán taky
asi chodí časně, aby si užil klidu.
Jenže klid Vojtův nejde s klidem Bartovým dohromady, dva klidy by daly spolu jeden
velký neklid, totiž důkladnou psí pranici.
| 
