Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 12.9.2002
Svátek má Marie




  Výběr z vydání
 >POOHLÉDNUTÍ: Paměť jako posilující prostředek proti nepravostem
 >ZE STARÝCH NOVIN: Ustavení německých Čech
 >KANADA: Oklamán v Britské Kolumbii
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Marťani v Jizerkách
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Uklízení v garáži
 >PSÍ PŘÍHODY: Nenápadný protest
 >STATISTIKA: Zločinnost a postoj k Iráku
 >PENÍZE:Reálné zhodnocení - Jak jsme na tom?
 >VÍKEND: O chalupách a chalupářích (7)
 >ÚVAHA: Až budeme všichni na dně…
 >TÉMA:My a OSN - pohledem obyčejného exulanta
 >POSTŘEHY ZE SKOTSKA: Do kostela na skleničku
 >NÁZOR: Jedenácté září.
 >PŘÍRODA: Stvořeno erozí (2)
 >CHTIP: Feministická pohádka

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
12.9. POOHLÉDNUTÍ: Paměť jako posilující prostředek proti nepravostem
Ota Ulč

V exilovém tisku jsem se dočetl o otevření Muzea komunismu v Praze, v ulici Na Příkopě.
Číslo domu jsem si nezapamatoval a při červnové návštěvě hlavního města chodil od Můstku k Prašné
bráně tam a zpět a marně pátral. Neméně neúspěšné bylo listování v publikaci Přehled kulturních
pořadů v Praze - červen 2002, stran 176 (část "Galerie, výstavy, muzea", str.98-136). Přeptal jsem se
tří výtečně informovaných novinářů, rodilých Pražáků, a ani jeden nevěděl. Zatelefonoval jsem
Informační službě města Prahy a rovněž nepořídil. Posléze se mi ale poštěstilo u Karlova mostu,
místě turisty nejfrekventovanějším. Pár kráčejících reklam tam lákalo nejen na koncerty a do muzeí s
všemožnými bizárnostmi, ale i do toho mého kýženého: Na Příkopě 10, 1st floor, next to Casino,
(02)2421 2966. www.muzeumkomunism.cz. THE WAY IT WAS. VISIT! Takto výlučně anglicky, což mě poněkud
mátlo, ba i popudilo, ale ne nadlouho. Výstavu totiž navstěvovali jen cizinci,. jak jsem si ověřil na
právě přítomných a rovněž v zápisech v knize hostí. Návštěvníci z Kostariky ano, domorodci nikoliv.
Dokonce i vstupenky tam prodávala cizinka - česky mluvící Ruska.
Prostory nikterak mamutího rozsahu, ale pocit atmosféry oněch hanebných padesátých let se tam
dal získat. Busty, portréty tyranů, plakáty s plamennými výzvami, pyšné průmyslové výrobky a zvuky
budovatelských pochodů v pozadí. Víc jsem ale očekával nalézt v místnosti s expozicemi o hrůzovládě
doby. Pouhou zmínkou o procesu s Miladou Horákovou a s předními soudruhy Slánského spikleneckého
centra se přece nelze vypořádat s účtem stovek lidí popravených či na hranicích zastřelených, tisíců
ve věznicích zemřelých, statisíců žalářovaných nebo do exilu upláchnuvších.
V Praze oněch dní, na rozdíl od úspěšně utajované existence Muzea komunismu, hodně publicity
se dostalo odhalení pomníku obětí komunismu. Sochař Olbram Zoubek stvořil skupinu sedmi postav, z
nichž první má zřetelnou lidskou podobu, zatím co druhá už jen částečně a ty další v závěsu jsou
zmenšeny, tak jak zmenšován, zadupáván a nezřídka i beze zbytku byl ničen člověk, jemuž osud nadělil
život v totalitě budovatelů zářných zítřků. Jan Burgermeister, nejen jménem , ale i funkcí starosta
příslušné části města, k slavnostnímu odhalení nepozval bývalé politické vězně jako například
spisovatele a prezidenta PENu Jiřího Stránského, absolventa přemnoha koncentráčnických semestrů v
takové škola života. Dlužno ovšem dodat, že Stránský není členem Klausovy ODS. Oficiální ceremoniál
pozorovali bývalí disidenti z povzdálí a není proč se divit. Vždyť disidenti byli a zůstávají špatným
svědomím národa s tunami žluklého másla na opatrných, nezřídka i oportunistických hlavách.
Před mnoha lety mi u Škvoreckých v Torontu vyšla knížečka s názvem Antinostalgicum, jakýsi recept
proti nostalgii patriotů v dálavách, jimž čas, velikánský to iluzionista, začal připomínat rodnou
zem hradčanským panoramatem a nikoliv ruzyňskou věznicí. K inspiraci jsem do Ameriky pravidelně
dostával deník Rudé právo, týdeník Tvorbu a ještě hroznější Tribunu. Například jsem se dozvěděl od
L´udovíta Pezlára, tajemníka ÚV KSČ (15.9.1971), že "Rok 1968 vehnal i Vasilu Bil´akovi nejednou slzy
do očí." Vlastenec v dálavách se seznamoval s realitou hrdé domoviny: " Psala mi v červnu známá
soudružka, že se jí splnilo největší přání života, vidět sovětskou zemi! Kéž by se sovětští lidé v
nás nikdy nezklamali!" (Marie Kratochvílová, 19.8.1970.) " ´Moskva, krása, pro ni se těžko hledá
výraz. A ti lidé…´ Chlapsky se zajíkl, v očích slzy: ´My se jim charakterem nemůžeme rovnat.´ Myslel
stejně jako já, na špínu, kterou jsme v naší zemi lili v r.1968 na naše přátele, zatím co oni nám od
r.1945 oplácejí láskou a pomocí." (Libuše Hájková, Vsetín, 29.11.1976.)
Též jsem obdržel publikaci Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a
samozvancům (1977, stran 138 za 8 korun). Útok na autory a signatáře Charty 77, apelující na vládu,
aby dodržovala zákony, které si odhlasovala. Tato zločinná opovážlivost rozpoutala uragán rozhořčení
pracujícího lidu - dělníků, rolníků, inteligence, doprovázený podpisovou kampaní a příslušnými
závazky: Spisovatelé víc spisovat, skladatelé víc skládat, horníci víc fárat, hutníci a valcíři víc
válet. Soudružka Božena Táboříková vyjádřila opovržení zaměstnanců Laboratorních přístrojů Praha :
"Po uveřejnění v Rudém právu jsme šli po odborových úsecích na svých pracovištích, kde jsme dělníkům
vysvětlili, co asi v ´chartě 77´ všechno je." Co ASI v tom je. Takto režim ponižoval občany a
vynutil si, aby podpisem zatratili text, který nesměli shlédnout.
Tuto mimořádně potupnou kampaň jsem si připomněl na oné návštěvě Muzea komunismu, též
nabízejícího zajímavé publikace. Zakoupil jsem svazek z názvem Anticharta, který vyšel v lednu 2002
jako mimořádné číslo Revolver Revue. Úvodní text, faksimile příslušných stránek Rudého práva po dobu
dvou týdnů (29.leden - 12.únor 1977), spolu s doprovodnými fotografiemi účinkujících, podepisujících
rezolutní nesouhlas s textem jim nedostupným - Miloš Kopecký, Jiří Sovák, František Filipovský,
Miloslav Šimek, Luděk Sobota, další a další. Umělci národní, zasloužilí, spisovatelé, skladatelé,
mistři pera, štětce, dláta, architekti, vědci od archeologů po zoology, umělci hudební, koncertní,
výtvarní, dramatičtí. Nebylo snad jména mně známého či aspoň trošku povědomělého, jehož podpis bych
nenalezl. A nikdo z přítomných celebrit, případně i velikánů a miláčků národa, si netroufnul pípnout,
proč nesmějí napřed přečíst jimi zatracovanou Chartu.
Snadná, laciná otázka po tolika letech a z takové vzdálenosti. Jak já bych se tehdy byl
zachoval? Nejspíš bych také neměl odvahu riskovat svou kariéru, v mém případě zcela nevýznamnou, a
třesoucí se rukou podepsal. (A proto už v roce 1959 jsem našel odvahu a měl štěstí upláchnout do
zahraničí a tím se i zbavit takových dilemat.) Jak ale bez obdržení existenčních šrámů usilovat o
čest v nečestných podmínkách? Podpis takto vynucený je přece apriori znicotněný, namítl mi po návratu
z Muzea s touto publikací v ruce můj přítel, významný a velmi známý umělec. Tehdy z Prahy vyhnán, byl
v dostatečné nemilosti, že lovci podpisů ho pominuli. Jako příklad uvedl přizpůsobivou Helenu
Vondráčkovou, jíž nadále mohla kvést pšenice, v kontrastu ke zničené Martě Kubišové.
V takových režimech občan ztratí nejen svobodu a vyvlastněn je mu nejen majetek, ale i právo
na paměť. Je ovšem rozdíl mezi nepamatováním a předstíranou amnézií. Režim předstírá neznalost
minulosti a prezentuje falešnou znalost čili lež. Že Plzeň v roce 1945 osvobodili Rusové, že v roce
1950 Jižní Korea napadla Koreu Severní.
Petr Fidelius ve své pozoruhodné knize Řeč komunistické moci (1998) uvádí "princip velké sekyry", jíž
je uťat, oddělen obsah od formy sdělovaného. Krutosti bolševické totality, hrůzy českých padesátých
let - to byla jen forma, která nikterak nediskredituje onu prapodstatu, že totiž socialismus je
výsostně demokratický. A beztoho, pokud kdy někdy někde došlo k přehmatům, zavinili to nepřátelé
socialismu, rozdmychavší studenou válku. V bezostyšném popírání nepopiratelného si znamenitě počínají
Číňané. V době Maocetungovy vlády každý tam pochodoval a mával rudou knížkou jeho citátů, která vyšla
v nákladu, odhadovaném na půl miliardy výtisků. Když deset let po smrti nesmrtelného kormidelníka
jsem si ji tam chtěl koupit, v každém knihkupectví se mi dušovali, že o takové publikaci nikdy
neslyšeli.
Ovšem i v demokraciích lze interpretovat realitu všelijak. Bill Clinton, vybavený brilantně
fungujícím mozkem, pod přísahou tvrdil, že si nepamatuje, zda kdy byl někdy sám za zavřenými dveřmi s
orální aktivistkou Monikou Lewinskou. S Václavem Klausem jsem se seznámil v dubnu 1991 v Olomouci na
zakládajícím sjezdu ODS. Stalo se tak na pánském záchodku. Jak jsme tam u mušlí vedle sebe tryskali,
představil jsem se mu a on k mému úžasu zareagoval slovy "Vždyt my se přece známe - z Binghamtonu,
tehdy na párty, tam jste se mnou nesouhlasil." V mé paměti neuvízlo nejmenší povědomí o tehdy již
několik let staré epizodě. A tentýž Klaus se posléze nepamatoval na financování ODS, svého výtvoru,
jemuž fondy údajně dodával jeden štědrý nuzák z ostrova Mauricius, též jeden mrtvý Maďar a
mysteriozní Pepa z Hongkongu, přinašeč přemnoha bankovek v igelitové tašce.
Výtečným pomocníkem hrobařů, zametačů paměti jsou nectnosti jako lenost, letargie, nezájem,
ignorantství Když občas zahlédnu nějakou tu quizz show nejen na americké televizi, v nevíře civím na
docela civilizovaně vypadající individua, neschopná zodpovědět otázku, kdy se asi konala druhá
světová válka, jakou řečí se zejména mluví v latinské Americe, jak se jmenuje kontinent, kde se
nachází jižní pól. Na univerzitě, mé živitelce, snažící se o vzdělávání nikoliv mentálně postižené
mládeže, jsem se třeba dozvěděl, že nejmohutnější africkou řekou je Rýn, že Stalin umřel v roce 1913,
zrovna v předvečer španělské občanské války a prezidentem Izraele je jakýsi Arafat.
Není to ale příliš přísný odsudek zejména mladších generací? Jak akutně by se měly zajímat a
dokonce soucítit s tragediemi, ke kterým došlo před víc než půl stoletím? Což v dobách našeho mládí
jsme se akutně zajímali o minulost tak hodně či málo vzdálenou, nakolik námi pohnul třeba rok 1899 a
výpuk burské války?
Rozlišujme prázdné hlavy, v nichž není co k pamatování, od individuí, kteří si pamatovat
nechtějí: Dnešní čeští komunisté, tolik teď mávající praporem vlastenectví, si určitě s menší vervou
připomínají svou někdejší servilitu vůči všemu sovětskému. Paměť má prý beztoho jen jepičí trvání,
s průměrnou výdrží dvou až tři roků. Poté pojmy jako třeba "výjezdní doložka", za totality něco tak
kýženého, důležitého, ztratí smysl. Seniorům se zpravidla vybavují zážitky z dávné minulosti.
Pamatují se na svůj maturitní večírek se všemi podrobnosti, na včerejší večeři však nikoliv. Paměť
se též dovede představit v roli iluzionisty: nostalgické vzpomínky na mládí v letech padesátých, z
nichž se zdaleka víc než šibenice pamatují milostné hrátky na svazáckých brigádách. Zvlášť bizární
variantou selektivní paměti je přeinterpretování vlastní minulosti. Nejedna kdysi máslem hodně
obtěžkaná hlava bezpáteřného kejvala se přetransformovala v příslušníka napřed šedé zóny, poté do
podoby disidenta, ne-li přímo neohroženého bijce za svobodu..
Zmíněná publikace Anticharta obsahuje foto ČTK ze zasedání v Divadle hudby 4,února onoho
roku 1977, kdy k přítomným umělcům ("působícím v oblasti zábavného umění") v apelu k podpoře
stanoviska strany a vlády promluvil Jiří Korn. Téměř čtvrt století poté (18.8.2000) Korn poskytl
interview Lidovým novinám: "Podepsal jste někdy nějakou petici?" "Podepsal." "Jakou?" "Chartu."
"Vážně? Měl jste z toho problémy?" "Ne, žádné problémy, vlastně naopak. Prostě.. když teď mluvíte o
těch peticích, oni tenkrát udělali takovou… no, to vy nevíte." "Myslíte antichartu?" "No, no, no.
Tak to jsem podepsal."
K selektivní pamětí inklinují celé národy zveličováním svých někdejších heroických počinů a
dramatizováním utrpěného příkoří, skutečného či imaginárního. Však tím se lze povýšit na trůn
morální převahy, opravňující i k značně nepěkným skutkům. Pro ilustraci postačí nahlédnout do Srbska
či i jinam na Balkáně. V Albánii dodnes má svou značnou váhu koncept krevní msty, podobně jako mezi
novoguinejskými kmeny, pro něž někdejší újma (jakkoliv dávné znásilnění dcery či uloupení prasete)
je legitimním důvodem k odplatě. Oko za oko, zub za zub, až z toho všichni oslepnou. Příliš takové
paměti pak je vskutku ke škodě.
Rozlišujme amnestii od amnézie, proces odpouštění od minulosti zapomínání či dokonce
popírání. V Jižní Africe, arcibiskup Desmond Tutu se stal předsedou tzv.Truth and Reconcilliation
Commission (Komise pravdy a usmíření), zabývající se zločiny z doby apartheidu, spáchaných jak
bělošskými rasisty, tak černošskými teroristy. Účelem Komise bylo zjišťovat pravdu, aniž by trestala
provinilce, ochotné se k ní přiznat. Tutu ve své knize No Future Without Forgiveness (Není
budoucnosti bez odpuštění) tvrdí, že prominout ošklivou minulost byla pořád lepší alternativa než
další zhoršování beztoho již nebezpečně napjaté rasové situace. Ve Vietnamu dlouho trvající válka
způsobila smrt nebo aspoň zranění deseti procent všeho obyvatelstva. Čas však plyne, v současné době
60 procent Vietnamců se narodilo až po ukončení této války a průzkumem veřejného mínění se zjistilo,
že Bill Clinton je tam dvakrát tolik populární než je tamější ministerský předseda. Velmi populární
je nynější americký velvyslanec Pete Peterson, který jako válečný zajatec si odtrpěl šest let v
Hanoji, kde teď jezdí na skútru a za ženu má Vietnamku.
Příklady tak úspěšného usmiřování třeba budou citovat čeští prosazovatelé principu tlusté
čáry či zpětného zrcátka. Křesťanům se věru sluší nastavit druhou tvář k nafackování, ale mně víc
vyhovuje Konfuciovo uvažování "Odměňovat zlo dobrem, jaký je to nesmysl? Na dobro patří dobro a na
zlo spravedlnost." V tomto smyslu se vyjádřil velký filozof, nikoliv ovšem česky. V Kambodži vědečtí
marx-leninisté, Pol Potovi hrdlořezové, uspořádali velkořeznické jatky a vyvraždili třetinu národa.
Jim též by se mělo šlechetně odpouštět? Bohužel, prozatím se tak činí, z důvodů zcela nešlechetných
.
Užitečnou oporou, nástrojem tyranů jsou lidé - ovce bez paměti. Postrádají zkušenost, tento
záchytný orientační bod, pilíř, odrazový můstek. Vlastně nic takového nepostrádají, poněvadž si
nejsou vědomi jeho existence. Perfektní materiál, který ke svým záměrům hnětou demagogové. Proti
chabnoucí paměti se lze bránit, avšak bez naděje na velké vítězství. Ale snažit se musíme, tolik a
ještě víc předchozím generacím dlužíme. V červnu letošního roku 2002 jsme si připomněli šedesáté
výročí atentátu na zloducha Heydricha. Konala se řada vzpomínkových akcí. Za přítomnosti několika
přeživších veteránů a současných starostů z moravských, na odboji se podílejících obcí, v senátu jeho
předseda Petr Pithart hovořil o ošidnostech paměti, o známém to varování, že kdo se z historie
nepoučí, vystavuje se riziku, potřebě si ji zopakovat - známé to varování. Poslouchal jsem a
přemýšlel o užitečnosti dějinného skanzenu, jichž je v mladičké Americe několik. Například v
Plymouthu, státu Massachusetts, místu vylodění prvních Poutníků v roce 1619. Údajní obyvatelé osady -
ve skutečnosti studenti, výtečně obeznámení s historickými reáliemi - starodávnou angličtinou
odpovídají návštěvníkům na otázky, zvládnutelné zkušeností doby příjezdu z Evropy. Takže, nevybaveni
hodinkami, nerozumějí otázce od kolika do kolika hodin pracují ve stáji či koželužně, a tím méně
mohou posloužit názorem na osobnost ještě nenarozeného George Washingtona. Město Williamsburg ve
Virginii si zachovalo koloniální podobu a je to nejen staré zdivo a interiér, ale též ona living
history, s personálem, oblečeném a počínajícím tak, jak vyžadovala tehdejší doba. Pohybují se tam
otrokářské patroly ve snaze lapit a trestat uprchlé černochy. Představení tak věrohodná, že děti
návštěvníků se děsí a jejich rodičové se na herce - násilníky vrhají a snaží se jim vyrvat jejich
falešné muškety.
V Rožnově pod Radhoštěm máme skanzen s valašskými domečky. Co tak vytvořit skanzen totality,
zoologickou zahradu vědeckého socialismu? U rezervace závory a za nimi příležitost vychutnat
totalitní časy. Fronty před obchody s prázdnými pulty, v restauracích sprostá obsluha, na rozích
všemocná policie, kontroly s bohatými variantami občanského ponižování. Za příplatek též možno
inkasovat pár dobře mířených ran a pár hodin pobytu v kobce předběžného zadržení. Výtečné
antinostalgicum, účinný prostředek proti amnézii.
Něčeho tak pedagogicky účinného se hned tak nedočkáme. Ale někdy stačí začít s málem.
Pohnout leností, letargií, například vylepšit onen Přehled kulturních pořadů v Praze.

K O N E C




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: