Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 13.9.2002
Svátek má Lubor




  Výběr z vydání
 >VÝROČNÍ MANHATTANSKÁ VZPOMÍNKA
 >ZAMĚSTNANOST: Škromachovo tažení proti mládeži
 >POLITIKA: Co s tou namyšlenou Amerikou
 >SVĚT: Saddám a Putin zatím vítězí
 >NÁZOR: Sociální demokraté veřejně přiznávají, že nevěří své ideologii
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vstoupil jsem do jiného světa
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak se náš Bart dobře naobědval
 >SPOLEČNOST: Povodně by mohly poučit i rodinné soudy
 >OHLAS: Výpočet daní
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (16)
 >SVĚT: Moc bezmocných národů v dlani globalizace
 >VÍKEND: O chalupách a chalupářích (8)
 >NÁZOR: Důchodci jsou důležití jen před volbami?
 >PŘÍRODA: Obrovy slzy, dračí zuby...
 >ZDRAVÍ: Péče o poprsí

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
13.9. POLITIKA: Co s tou namyšlenou Amerikou
Martin Říman

Výročí 11.září a současně stále pravděpodobnější útok USA na Irák staví Evropu před nepříjemné zrcadlo. Na jedné straně pořádá patetické koncerty, na straně druhé hlasitě kritizuje Ameriku za její další úmysly.Připadá mi to signifikantní - Evropa dokáže hezky lkát nad rozlitým mlékem, ale už je nad její síly vyvodit z toho důsledky.

Ve Střetu civilizací vyslovuje S. Huntington obavu, zda Spojené státy odolají lákání sirén multikulturalismu a zůstanou západní zemí. Pokud ne, tvrdí, znamená to konec Západu jako civilizace, která dokáže vážně promlouvat do běhu světa.

Mnoho příznaků ale svědčí spíše tomu, že černého Petra drží v rukou Evropa. Dva příklady z poslední doby. Konference v Johanesburgu se především díky racionálnímu postoji USA nestala triumfem šílenců typu Mugabeho, kterému na rameno poklepávali svými projevy evropští politici jako Schroder nebo Chirac.

Podobně skličující je ambivalentní postoj k Blízkému východu, počínaje palestinskými útoky a konče státním terorismem Saddáma Husajna. I zde země Evropy ve své většině hrají podivnou směsici ustupování a nastražování banánových slupek Americe.

Není třeba být amerikofilem, aby bylo jasné, že USA jsou dominantní silou západní civilizace, která nese odpovědnost za její další osud. Tento úděl si zvolila, ovšem do značné míry bez možností volbu ovlivnit. Tak jako Řekové se díky své kulturní a ekonomické převaze cítili být vyvoleným národem ve svém starověkém světě, po nich Římané a v ne tak dávné době Britové, zdědili toto břímě nyní Američané. Jejich pohled proto vždy bude jiný, než kupříkladu pohled český (rakouský, španělský, atd.), který tyto ambice ani tuto zodpovědnost prostě nemá. Problémem spíše je, do jaké míry si Evropané mohou zahrávat se svým osudem odmítáním vůdčí role USA a uzavíráním se do sebe.

Fukuyama, který si evidentně libuje v kategorických soudech, opisuje ve svém textu "západní svět se patrně rozdělil vedví" moderním newspeakem to, co je zřejmé a pro co máme již hodně dlouho jasné pojmenování - kolektivismus a individualismus. Ano, to že Američané trvají na unilateralismu, na tom, že primárním a jediným zdrojem legitimity je národní, demokratický stát, je ve stále větším rozporu s postoji Evropanů, resp. jejich vládnoucí garnitury v Bruselu. Evropané chtějí vybudovat kvadraturu kruhu, když na jedné straně tvrdí, že jejich primárním principem je systém založený na široké mezinárodní spolupráci, dosahování konsensu a respektování vůle tzv. "mezinárodního společenství" a na druhé straně budují pevnost Evropa, obehnanou systémem regulací, kvót a zákazů, znemožňující okolnímu světu byť se jen přiblížit a podílet se na jejím bohatství.

Evropa buduje socialismus s lidskou tváří, společnost, která rezignovala na své ambice a věnuje se svému hédonismu, Amerika (a částečně Británie) dosud má vnitřní sílu a dostatek smyslu pro realitu k formování světa podle svých potřeb.

Evropští intelektuálové ale právě tuto schopnost Americe nejvíce vyčítají. Ve svých zámcích ze slonoviny si odmítají uvědomit, že lidé spolu budou vždy soupeřit a zaplňovat mocenská vakua. Když to nebude Amerika, bude to někdo jiný. Jediná smysluplná otázka pro nás tedy je, zda to Američané dělají snesitelným způsobem. Naše odpověď by měla být ano, pokud si uvědomíme, že koncept individuální svobody a bezpečnosti, na kterém je svět Západu postaven a který Amerika (za nás) hájí, není žádným pravidlem, ale spíše historickou anomálií.

Martin Říman




Další články tohoto autora:
Martin Říman

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: