Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 13.9.2002
Svátek má Lubor




  Výběr z vydání
 >VÝROČNÍ MANHATTANSKÁ VZPOMÍNKA
 >ZAMĚSTNANOST: Škromachovo tažení proti mládeži
 >POLITIKA: Co s tou namyšlenou Amerikou
 >SVĚT: Saddám a Putin zatím vítězí
 >NÁZOR: Sociální demokraté veřejně přiznávají, že nevěří své ideologii
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vstoupil jsem do jiného světa
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak se náš Bart dobře naobědval
 >SPOLEČNOST: Povodně by mohly poučit i rodinné soudy
 >OHLAS: Výpočet daní
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (16)
 >SVĚT: Moc bezmocných národů v dlani globalizace
 >VÍKEND: O chalupách a chalupářích (8)
 >NÁZOR: Důchodci jsou důležití jen před volbami?
 >PŘÍRODA: Obrovy slzy, dračí zuby...
 >ZDRAVÍ: Péče o poprsí

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Kanada  
 
13.9. ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (16)
Petr Kertof

Den 8., čtvrtek 17.8.2000 …

Po té, co jsme se vymrštili ráno (buzeni opět řevem místních vran a jiných létajících potvor, které se potulují na pobřeží Tichého oceánu), došlo k okamžitému rozhodnutí, že ostrova Vancouver již bylo dost a je načase navštívit klíčové a cílové místo celého zájezdu - město Vancouver. Z turistických příruček jsme věděli, že Vancouver je město, které údajně ještě s australským Sidney a americkým Seattlem soutěží o titul ”Nejkrásnější město světa” (proč ne třeba s Prahou?).

Z ostrova jsme cestovali (jak jinak) zase férou. Několikahodinové čekání na loď nebylo pro nás již nijakou novinkou a do útrob plovoucí železné příšery jsem zajel jako bych posledních 10 let nedělal nic jiného než zajížděl a vyjížděl do plovoucích dopravních prostředků.

Po všech předchozích zkušenostech jsme ve Vancouveru jako jednu z prvních věci začali hledat camp, kde postavíme stan a potom se půjdeme rozhlédnout po městě. Podle adresy z průvodce jsme jeli rovnou k místu blízko centra, kde se jmenovaný camp měl nacházet. A myslím, že už teď je každému jasné, že jsme (pochopitelně) nenašli nic. Jen jsem si procvičil několik ”pražských” manévrů (např. otáčení na místech, kde je pro normálního Kanaďana otočení naprosto nemyslitelné, ale pro člověka ”vychovaného” Prahou úplná hračka). Dopravní zvyky řidičů ve Vancouveru jsou ale velice blízko tomu, co je k viděni v Praze. Což je v porovnání s ”vesnickou” jízdou Londoňanů dramatická změna, ale naštěstí jsem si rychle vzpomněl na drsnou školu Pražáků, a tudíž jízda napříč centrem Vancouveru mi nečinila potíže.

Na cestě za oním kempem jsme prvně viděli centrum Vancouveru a blízké přilehlé okolí. Cetrum města je stejně jako všechna ostatní centra - skleněné budovy, nejméně 30 pater vysoké, ulice jenom o malinko širší, než fotbalová hřiště a proud aut, který neustává nikdy. Tenhle obrázek jsme už několikrát viděli, a tudíž pro nás nepředstavoval nic nového. Co pro nás zcela nové bylo - hned za centrem směrem na východ (směrem na západ je Tichý oceán) jsme narazili na jiný svět. V první chvíli jsem měl pocit, že jsme jeli na západ, a to tak rychle, že jsme si nestačili ani všimnout Tichého oceánu a přeskočili jsme hned do Číny. Nápisy na obchodech velikými čínskými písmeny (obrázky) a pod tím malinké anglické titulky, banky s čínskými nápisy, jména ulic čínsky, po ulicích se procházeli jenom Číňané. Pokud uvidíte dražší automobil, můžete si být skoro jisti, že jej řídí někdo původem z Asie.

Věděli jsme, že ve Vancouveru je spousta přistěhovalců z Číny (a Honkongu), ale netušili jsme, že čínská populace je takhle silná. V Londonu je samozřejmě taky spousta Číňanů, ale oproti Vancouveru je to hrstka trosečníků. V Čínské čtvrti jsme si jako trosečníci připadali my.

Po té, co jsme ani na třetí průjezd kemp nenašli, rozhodli jsme se pro variantu ”Burnaby,” což je kemp, který na internetu dostal nejvyšší hodnocení, jeden z ”nej” kempů ve Vancouveru.

Podle mapy jsme jej hravě (asi po 2 hodinách jízdy) našli.

Přivítala nás honosná recepce plná ochotných slečen, které se staly o něco méně ochotnými, když jsme jim s Davídkem oznámili, že chceme jenom místo na náš skromný staneček. Stačilo zaplatit pakatel $25 a bylo nám ukázáno, kde můžeme zaparkovat, a kde si můžeme rozbalit náš bivak. Pravda, celý kemp byl velikej asi jako středně veliký letiště, ale problémek byl v tom, že naprostá většina kempovací plochy byla pokryta asfaltem a betonem, a že ze země trčely dráty roury a hadice na připojení všech nezbytných zařízení - pokud ovšem přijedete s bednou na kolech, kterou táhnete za automobilem. Pokud netáhnete nic, je vám ukázáno na místečko pro stany. To je kruhová plocha uprostřed s rozkošným altánkem (rozkošným = lehce kýčovitá stavba ze dřeva a plastu, budící na 200 m dojem pěkného altánku, zblízka je to horší), místo pro stan poznáte snadno - je to místo na trávníku vysypané štěrkem a kameny. Ve Vancouveru (a i leckde jinde) mají pocit, že postavit stan na měkkém trávníku je ptákovina a postavit stan na hromadě kameni (přičemž mnohé z nich dosahují velikosti pěsti dospělého muže) je naopak táborníkův sen. Nemáte ale na vybranou. Nevybíravé cedule a nápisy vám striktně přikazujou postavit stan na ”určeném místě.”

Inu, udělali jsme to tak, jak řekli. Bylo mi jasné, že tady bivakujeme první a poslední noc, a to jsme ještě nevěděli, co všechno bude následovat.

Jedna z věcí, které řadí tento kemp do vyšší cenové kategorie je krytý bazén. Problém byl v tom, že když jsme přišli k bazénu, nebylo vidět vodu. Ne, že by tam žádná nebyla, ale dětí v bazénku bylo tolik, že už bylo evidentní, že nikdo další se tam již nevejde. Davídkovi se nakonec podařilo najit mezírku a nacpat se do ni. Já jsem to pro jistotu ani nezkoušel. Ve sprchách sice tekla teplá voda, ale měla jenom tu drobnou nevýhodu, že každých deset vteřin bylo potřeba provést složitou manipulaci se zařízením spouštějícím dalších deset vteřin tenoučký proud vody … a tak porad dokola. Ovsem zlatý hřeb večera se měl teprve dostavit.

A dostavil se.

Nejprve to mělo podobu děsivého snu, který se odehrával v mé mysli. Zdálo se mi, že se vrátilo tornádo, o kterém jsme slyšeli na cestě do Rocky Mountains

Řev byl tak intenzívní a ohlušující, že jsem se až vzbudil a probuzení mělo jedinou výhodu - zjistil jsem, že tornádo byl jen sen, neletěl jsem vzduchem a ani kolem mně nekroužily předměty, ohlušující řev však s koncem snu neskončil.

Kdo něco takového nezažil, neumí si představit, co to je být probuzen uprostřed spánku (na kamení) nákladním vlakem o minimálně 100 vagónech, který začíná brzdit a to vše 15 m od vaší hlavy. Cítil jsem, jak se zem značně třese a rachot byl každou vteřinou nesnesitelnější a zemětřesení silnější. Helča už dávno seděla a po rozsvícení baterky jsem viděl její vyděšený a naprosto nic nechápající výraz. Taky mi něco povídala, ale myslím, že to nebylo důležité, jelikož v šíleném rachotu stejně nebyla šance na jakoukoliv verbální komunikaci.

V první chvíli jsem chtěl chňapnout Davídka a utíkat, co mi sily stačí, jelikož bylo evidentní, že vlak jede přímo na nás, ale po zvážení všech okolností jsem to neudělal, jelikož jsem se zcela probudil a začal uvažovat racionálně. Tohle musí přece za chviličku skončit - řval jsem na manželku a její pohybující rty odpovídaly něco ve smyslu - snad.

Měli jsme pravdu, neuplynulo ani 10 minut a rachot skončil. Byly přesně 2.48.

Ještě asi půl hodiny mně chvíli přepadával samovolný třes - asi nervy. Do svítání jel nákladní vlak už jenom třikrát, jenže teď už jsme věděli o co jde, takže jsem ani baterku nerozsvěcel - jak známo, rachot po rozsvícení baterky stejně neslábne…

Se svítáním vlaky jako mávnutím proutku přestaly jezdit (?) a já konečně tvrdě usnul, nebylo to však nadlouho. Kolem půl osmé mně probudil rachot, který byl nejprve na únosné mezi a potom opět sílil a sílil, a když se stal ohlušujícím a přidal se k němu puch spáleného benzinu z dvoutaktního motoru a neurčité skřeky, které by se ani při nejlepší vůli nedaly nazvat zpěvem, pochopil jsem, že následuje další atrakce kempu Burnaby. Vylezl jsem ze stanu a uviděl muže ve věku asi od 30 do 70 let velmi snědé barvy, s turbanem na hlavě, který ovládal motorovou sekačku, ne větší než malý buldozer. Nechápavě jsem na něj zíral - vypadal skutečně jako bytost z jiného světa. Jelikož pro rachot nebylo nic slyšet, vyndal jsem si hodinky a mával jimi, ukazoval na ně a kroutil hlavou. Považoval jsem tohle sděleni za srozumitelné pro každého.

Turbanista (Helča pro něj vymyslela krycí jméno ”debil v turbanu”) porozuměl dokonale, k jeho klidnému a vyrovnanému výrazu přibyl i srdečný úsměv, pokýval hlavou, jako že rozumí, přidal plyn a začal na mně najíždět (asi nějaká legrace) a (samozřejmě) sekal spokojeně dál.

Pochopil jsem, že snažit se o cokoliv nemá absolutně žádnou cenu. Konec konců, podle našeho odhadu, sekaní trvalo jen slabou hodinku. Když skončil, spát se už nedalo, jelikož začalo být vedro jako v peci.

Sedl jsem si před stan a pozoroval ostatní ”spokojené” nocležníky, postupně vylézající ze stanů - nutno přiznat, že všichni jsme vypadali dost podobně a rozhodně by se pro nás nehodilo označení ”odpočinutý kempíř.” Hned vedle nás tábořili nějací Němci, a jejich odhad situace by se dal shrnout pod známou říkačku: “viděl jsem už hodně, koně zvracet, letadlo couvat, ale to, co jsem viděl tady, to jsem ještě nikde neviděl.

Okamžitě jsme sbalili všechny věci a prchali pryč, kamkoliv, ale pryč. Zapomněl jsem zmínit, že z jedné strany ”tábořiště” vedla sedmikolejná trať a z druhé čtyřproudá dálnice. Ale to už skutečně zřejmě není podstatné.

***

Pokračování příště


Další články tohoto autora:
Petr Kertof

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: