Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 13.9.2002
Svátek má Lubor




  Výběr z vydání
 >VÝROČNÍ MANHATTANSKÁ VZPOMÍNKA
 >ZAMĚSTNANOST: Škromachovo tažení proti mládeži
 >POLITIKA: Co s tou namyšlenou Amerikou
 >SVĚT: Saddám a Putin zatím vítězí
 >NÁZOR: Sociální demokraté veřejně přiznávají, že nevěří své ideologii
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vstoupil jsem do jiného světa
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak se náš Bart dobře naobědval
 >SPOLEČNOST: Povodně by mohly poučit i rodinné soudy
 >OHLAS: Výpočet daní
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (16)
 >SVĚT: Moc bezmocných národů v dlani globalizace
 >VÍKEND: O chalupách a chalupářích (8)
 >NÁZOR: Důchodci jsou důležití jen před volbami?
 >PŘÍRODA: Obrovy slzy, dračí zuby...
 >ZDRAVÍ: Péče o poprsí

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
13.9. VÍKEND: O chalupách a chalupářích (8)
Václav Vlk

Ukázka z připravované knihy:

Mufloni a ohrada

Pálí slunce babího léta let sedmdesátých. Ležím na stráni, odkud je vidět krásně do kraje. Nebýt v
dálce komíny elektráren, byl by to idylický obrázek. Vzduch voní trávou, která tam, kde ji nevypásla
zvěř, uschla nastojato. Je horko, jako v srpnu. Slunce však už má jinou barvu, v jeho světle je
podzimní lom. Ticho přerušuje prudké oddychování. Před chviličkou jsme přeskákali střemhlav ohradu.
Ohradu na dobytek, co se tak dobře vyjímá ve filmech z Divokého západu. U nás na vesnici ohraničuje
místa, kde se pase v létě dobytek, mladé jalovičky. Kluci vedle mne funí, Petr se třese po přestálém
leknutí, mně se klepou kolena.
V poledne jsem se rozhodl, že když tu jsou synovci, tak vyrazíme dozadu na louky, pod les na stráně,
tam kde žijí . Ti mufloni, synovci ne. A na podzim lze jejich stádečko s trochou štěstí potkat. Vůdce
stáda, když spatří na dálku člověka, zvedne hlavu a strne, zadupe a pak se všichni rozeběhnou vzhůru
do stráně a jak zmizí za první remízkou, je slyšet jen hřmění kopyt o vyschlou půdu. Krásná zvířata a
romantické setkání.
Ovšem než se dostaneme na místo, kde je možno zahlédnout muflony, musíme projít ohradami na dobytek.
Tedy musíme?! Nemusíme! Ale kolem je to daleko. V tu dobu se zde stejně nikdy nic nepase, chodíme sem
na louky na houby a i kdyby, jalovičky jsou mladé, zvědavé a hloupé. Stojí, koukají velkýma buličíma
očima a největším nebezpečím při setkání s nimi je to, že se od nich oddělí část hejna much a usadí
se nám nad hlavou.
Jdeme, spíše se couráme, kluci mají přísný příkaz mlčet a nevyrušit tak ty, za nimiž jdeme. Ze zvyku
pokukujeme po zemi,není-li tu nějaký pozdní hříbeček.V tom uslyšíme zafunění. Něco stojí na stráňce
nad námi, docela slušně veliké. To něco. Stráňka je celkem malá. Dobytče se dívá po nás, asi nějaká
jalovička. Si´ myslím. Ovšem, himbajs, kde se tu sama vzala? Teď tu nemá co dělat. Jde pomalu k nám a
tak zkušeně nasazuji: "Huš stará, huš, huš!"
Jenže nenásleduje žádné odvracení hlavy a nebo couvání. Dobytče zřejmě není lekavé. S klackem v ruce
se blížím ke zvířeti. Zblízka je velké jak almara. Přinejmenším třídílná. " Huš!", zkouším to znovu.
Ale kráva nebo jalovice, nebo co to je, nic nedbá. Spíš začíná funět a sklání hlavu.
"Kluci, mně se to nechce líbit, jdeme raději pryč" zahajuji taktické zkracování fronty. Jak to řeknu,
do kluků jako když střelí. Metelí stráňkou k silnici, za spásnou ohradu. Dobytče jde teď už jasně
po nás. Přestávám dumat, zda je to jalovice či ne a snažím se klidit. Pokouším se zachovat dekorum,
ale s funící živou almarou s rohama v zádech to nejde. Zrychluji. Teď bych tak měl uklouznout po
kravinci, bleskne mi hlavou a už pádím za klukama z kopce. Letím. Hlavou mi přesto běží ten vtip o
tom lordovi, jak ho pronásledoval ten buvol. Neznáte? To vypráví lord ve společnosti, jak jednou
číhal v Africe na divokého buvola. Když se buvol objevil, lord zmačkl první spoušť a nic. Zmáčkl
druhou spoušť a zase nic. Nezbylo než se dát na útěk,aby spasil svůj život. Běží, běží , buvol už jej
skoro dohání, když tu se náhle zřítí k zemi a zlomí si vaz. Lord je zachráněn. Lordův přítel , když
se vyprávění dostane až sem, obdivně praví: : Vaše lordstvo, to já bych se při té příležitosti… A po
čem myslíte, že ten buvol uklouz´? Odvětí lord.
Kráva, nebo co je to za hovado, kluše za námi a přidává. Všichni běžíme. Co běžíme?! Přímo mažeme
jako s keserem. Před spásnou ohradou, uvnitř výběhu, roste pár stromů, dva z nich tvoří úzké V. Místa
kolem plno. Přesto se Petr zasekne do škvíry mezi stromy, když se nepochopitelně snažím tím V
proběhnout. Zaseknutý, mrská sebou a nemůže dál. Dobíhám k němu, dobytče v patách a doslova kluka
propasíruji skrz, mezi stromy. Skokem plavmo, o kterém jsem nevěděl, že jej vůbec umím, přelétám
horní kládu a přistávám v trávě. Všichni kluci jsou tady, registruji, když zahlédnu dobytče jak v
běhu naráží hlavou do ohrady. Žuch! Pecka, až se klády prohnuly! Obluda zafrká, dloubne ještě
několikrát do ohrady a odkluše.
Do tváří se nám vrací krev. To bylo o fous. To musel být snad bejček. Jalovice přece nemůže být tak
divoká.
Slézáme stráňku k silnici, po šikmo vychozeném chodníčku od divoké zvěře. Na žádné muflony už nejsme
zvědaví. Stále je horko a svítí slunce. Na protější stráň, pod lesem, však už dopadá chladivý stín.
Vtom kluci strnou. Něco tam je. Naproti nám, na stráni, se pase stádo laní a u lesa stojí překrásný
jelen. Stojíme, díváme se a vidíme, že tam dole, to maličké, to jsou vlastně srnky, tam na spodní
louce, jako kozy na pastvě. Obě stáda jsou proti větru a nevšímají si nás.
Okouzleně je pozorujeme. Jsou daleko a tak se nebojíme, jen Martina musím ujistit, že chalupa je
blízko a kdyby něco, že stačíme utéct. On je ještě malý, asi se vyděsil moc. Drží se za ruku. Stín
postupuje a vidíme zvěř stále méně zřetelně.
Tak jdeme domů. Cestou mi napadá, že je vlastně podzim a že na podzim jsou jeleni nebezpeční. Ale co!
Krávy jsou na podzim nebezpečný! Fuj, to mohla být drahá procházka!
Ten večer se zavařovaly švestky, co jsme ráno natrhali, kluci se tvářili hrdinně, jak se vůbec
nebáli. Ale myslím si, že už je kdy kdo těžko přesvědčí, že kráva je mírumilovné zvíře. A na podzim
už vůbec ne.
Dnes ,když to dopisuji, žena dole opět zavařuje švestky, které jsme natrhali na chalupě,
ovšem ne na naší ale na jiné chalupě. Také se kolem ní často pasou srnky. I syn Martin byl u
tohoto trhání, jenže už se svou ženou a svými dětmi a určitě už se krav nebojí .
A až budou vnuci větší, půjdeme se zase podívat na muflony.
Václav Vlk st




Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: