Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 14.9.2002
Svátek má Radka




  Výběr z vydání
 >SERIÁL: Příběh zapeklitého starce - závěr
 >INFO: Další zprávy o Medácích
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Kde jsi byl, když padala letadla?
 >OHLAS: Vladimír Železný je v pohodě
 >NÁZOR: Ó unie, jak hluboko jsi klesla!
 >POSTŘEH: O horkokrevnosti...
 >ZDRAVÍ: Jak zdravě usínat
 >NÁZOR: Povodně, vláda, voliči
 >VÝROČNÍ MANHATTANSKÁ VZPOMÍNKA
 >ZAMĚSTNANOST: Škromachovo tažení proti mládeži
 >POLITIKA: Co s tou namyšlenou Amerikou
 >SVĚT: Saddám a Putin zatím vítězí
 >NÁZOR: Sociální demokraté veřejně přiznávají, že nevěří své ideologii
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vstoupil jsem do jiného světa
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak se náš Bart dobře naobědval

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
14.9. SERIÁL: Příběh zapeklitého starce - závěr
Stanislav Reiniš

Stařec a poslední věci člověka
Stařec se přece jenom nad svými bratry klony zamyslel. Proč já, proč teď? Neblíží se smrt a nejde jako v biologii o to, že umírající organizmus se pokouší svou existenci prodloužit svým potomstvem? Chodil, vytahoval myšlenky ze země jak přerostlou řepu a motal jako tělo bez duše. Přemýšlel tak, že jednoho dne pocítil krizi. Přitížilo se mu. Hůř se mu dýchalo, byla mu zima, třásl se a slzely mu oči. Nechtěl, aby jej zavezli do nemocnice, nechtěl ležet se šesti pesimistickými dědky na pokoji, odkud se neodchází pěšky. Nechtěl poslouchat jejich chraptivé vzdechy a noční kuřácký kašel, nechtěl, aby jej budili svým převalováním a chrápáním. Nechtěl se s nimi bavit, chtěl být doma, se svými. A uvažoval:
"Prodloužili nám svou lékařskou vědou věk našeho dožití, Elinka Helenka také trochu přispěla, máme teď možnost být dlouho staří a vyrovnaní a šťastní a aktivní, můžeme přemýšlet nad svým životem a hledat, co moudrého v něm stálo za řeč, ale konec musí jednou přijít a může být nepříjemný, uprostřed hadiček a infuzí a transfuzí. Prožiješ tam jeden den, potom další den, nebo dva, pak ještě další a ještě. Nehybně a v polospánku se budeš pozvolna sesouvat a oni ti budou hrdinsky prodlužovat život. Jaro ti splyne s létem, léto s podzimem, nebudeš vědět, kolikátého je, nebudeš vědět ani, kolik je hodin. Nakonec nebudeš vědět nic, pocity tvého těla se ztratí, tvé tělo ti bude cizí a ty se budeš divit, kdo to v tvé posteli leží.
Také je to zdravotníky bude něco stát, primář a doktor a sestřičky a uklízečky musí z něčeho žít, léky a roztoky jsou drahé, dovážejí se ze Švýcarska, to všechno platí pojišťovna. Nemocniční jídlo budeš jíst se sebezapřením, dejte mi pokoj."
Chodíval dříve za kamarády a kamarádkami do nemocnice, kde umírali jeden po druhém. Na pokoji leželo družstvo stejných babek nebo dědků, všechno už si řekli, jaká mají výtečná vnoučata a jak krásně žili a s kým se stýkali, jak je každý měl rád a jak jim lidé záviděli a obdivovali je. Jak byli slavní a jak vyřešili problémy světa, s kterými si nikdo jiný nevěděl rady. Dívali se nehnutě před sebe a čekali - na návštěvy, na visitu, na to, jaké bude jídlo, na smrt. Chrchlali a vzdychali. Aby děti chodily na návštěvy častěji, dávali jim pětistovky ze své ubohé penze. Za okny svítilo slunce nebo padalo listí nebo se chumelilo, ale všem to bylo jedno. Když byly děti hodné, namazaly vždycky dědkům nebo babkám záda krémem, aby se jim nedělaly proleženiny, omyly jim ruce a obličej žínkou, daly jim ručník, mýdlo a banány, pověděly jim novinky o lidech, na které už dávno zapomněli a kteří je ani nezajímali. Když děti tak hodné nebyly, jen od nich vybraly penze a vypadly co nejrychleji. Až pak jednou přišly do nemocnice a našly tam čistě ustlanou postel, a sestra řekla:
"Vezměte si jejich věci, sepíšeme jejich seznam, a tady máte papíry, podepíšete mi je, zemřel dnes ráno za svítání v šest třicet sedm."
Pak se rozpomněla a řekla: "Upřímnou soustrast."
Oproti mínění klasiků literatury a historie, přemýšlel stařec, je umírání zpravidla nedůstojné. Umírání starého člověka, umírání věkem je nejvíc nedůstojné. Smrtelný pot nevoní, prostěradlo je shrnuté a tlačí, polštáře sklouzávají, vzduch je teplý, suchý a páchne čistotou, je stejný ve dne i v noci. Poslední slova se nekonají, stejně si je žádný pozůstalý ani nikdo, kdo tam náhodou přišel, nepamatuje. Spánek pomalu přechází do mdloby, mdloba do komatu, pleť žloutne, srdce bije nepravidelně, sestřičky čistí vyschlá ústa, spěchají s tím a nejsou příliš soucitné, moc už takových viděly a také by chtěly jít brzo domů z práce. Nakonec se umírajícímu vše v těle zastaví, dýchání, srdce, cévy, žaludek, játra, svaly a nervy, buňky na povrchu těla i uvnitř, řasinky a membrány, slzy a pot. V okamžiku smrti je mysl člověka už dávno kdesi pryč. Ta doba, kdy se důstojně umíralo uprostřed plačící rodiny, dávno skončila, pokud vůbec kdy byla. V okamžiku smrti už humanismus neplatí. V okamžiku smrti už neplatí nic, žádná hodnota, kterou se člověk za života naučil vyznávat. Všechno už je jedno.
Starcovy příběhy už po nějakou dobu začaly ztrácet smysl, těžko si vzpomínal, co se vlastně toho dne přihodilo. I jeho život ztrácel smysl. Seděl po dlouhé hodiny ve stínu domu a snil, vlastně ani nesnil, jen se díval do jednoho bodu. V jeho snění nebylo nic, co by stálo za zapamatování a za zmínku. Snad ani na nic nemyslel. Měl jen pocit, že jeho mysl je nehybná, bez štěstí i smutku. Tato vyrovnaná nehybnost jej děsila. Takový je konec člověka, řekl si.
Jeho rodina jej chodila těšit a radit mu. Povídali si s nim vždycky při jejich návštěvách tak dlouho, až začal všechno plést, vykládal nesmysly a posílal je pryč. Dívali se na sebe za jeho zády, když popletl jejich jména a staré vzpomínky. On se díval na ně. Byly to jeho děti a vnoučata, měly jeho gény a na oplátku mu nutily jídla, na která neměl chuť. Domlouvaly mu, že dost nechodí a nejí a nestará se o přísun tekutin, nebere vitaminy, i když by mohl, a jak by mu bylo dobře, kdyby hodně pil ovocných šťáv a sojového mléka. Večer jej všichni opouštěli, protože šli za svými starostmi. To byly jeho nejlepší okamžiky. Nevadilo mu, že s ním zůstává u postele jen jeho stařenka, a že oni všichni budou a on nebude.
Jednoho dne ulehl a čekal. Přestal brát prášky, kterých mu lékař předepsal tuny, aby jej někdo později nežaloval, že něco zanedbal. Už dávno se v nich stařec nevyznal. Teď se přestal trápit, co je na co, kolik čeho brát, co je na závrať, co na krevní tlak, co na extrasystoly, co na cholesterol a na cukr, co je vitamin a co je na snížení nebo zvýšení hladiny čehokoliv.
Přišel ten den, ten večer a ta noc, na které čekal. Cítil ve svém těle cosi jako nikdy předtím. Dýchal, celkem dobrovolně, ale ne s velkým zaujetím. Podivuhodné bylo, že se chvílemi viděl jaksi jako zvenku, jak tam leží a je otevřené okno a letní noc s hvězdami. V domě s nim byla stařenka, ta spala hluboce a tvrdě, jako vždy. Zůstával u něj jeden z jeho synů, ten spal a nahlas pochrupoval. Byla tam i jedna z jeho dcer, převalovala se a vzdychala. Věděl, že se vznáší u stropu. Díval se nejdřív na sebe zvenčí a pak na syna a na dceru, spali a klidně oddechovali, chtěl je vzbudit, ale nešlo to a nebrali jej na vědomí. Nevnímali jej, i když si myslel, že křičí a tluče do nich pěstmi.
Vysoko u komína na střeše našel zapomenutou tenisku, o které nikdy nevěděl, že tam je. Ještě si vzpomínal, jak tenisku popisovaly knihy o předsmrtné zkušenosti, jak si z toho dělal legraci, že každý člověk v klinické smrti vidí tenisku na střeše a jak ty nesmysly opisoval jeden autor od druhého. Teď tenisku viděl on sám, skutečně tam byla, jak ji tam nechali pokrývači.
Pak vstoupil do temného tunelu a pohyboval se v něm. Jako v učebnici, říkal si. Temný tunel, bude na konci světlo? Bylo tam, bylo jasné, svítilo jasněji než slunce, ale oči jej nebolely. Jeho smysly už nebyly z toho těla, na které si zvykl. Nepatřily k jeho tělu, i když fungovaly podobně. Vystoupil z tunelu do jasně ozářené krajiny a viděl spousty lidí. V pozadí viděl pole a louky s palmami a ibišky divokých barev. Mezi nimi na něj mávali kamarádi z různých dob, z dětství a mládí a středního věku a pozdějšího věku a ti poslední, kterým vyprávěl svoje zmatená dobrodružství a oni mu radili, aby si vzal prášky a na tyhle nesmysly zapomněl. Viděl babičku z Jíloviště a dědu, co jej v lese učil znát kytky a motýly, zpívat písničky a dívat se na svět. Viděl i takové, které nikdy neviděl a neznal, dědu a babku z Alšovic a řady strejců a tet z Valu, Bělé, Klínce, Líšnice a Nového Knína. Viděl celý svůj rod, rodiče a prarodiče a tetu Nandu a strejdu Francka a jejich tři syny a tu pratetu, co také měla tři syny jako stupínky, utopili se v jeden den a bylo jim čtrnáct, dvanáct a deset. Ti tam také byli. Byli tam jeho židovští kamarádi z obecné školy, kteří jednoho dne zmizeli a nikdy už je nepotkal. Marně se pak ptal těch, kteří popírali jejich smrt a tvrdili, že holokaust je podvod, kde je tedy Jirka Ornstein a jeho rodiče, kde je slečna Ehrlichová, která učila hře na klavír a nikdy nikomu neublížila, a její bratr voják. Až dnes je potkal znovu. Viděl všechny ty, s kterými kdy žil ve stejných ulicích, ve stejných školách, ve stejných městech a ve stejných dobách. Všichni na něj mávali a vítali jej. Slyšel křik a jásot. Slyšel i Hlas, velký, jasný a srozumitelný. Hlas se jej ptal, zda chce zůstat nebo zda se chce vrátit, a jestli si myslí, že něco ve svém životě nedokončil a odešel od toho, ať to jde dokončit.
Stařec chtěl odpovědět, že mnoho věcí nedokončil, měl ještě napsat svůj nekrolog a ještě by měl napsat, co všecko viděl na konci tunelu. Ale pak změnil svůj názor a prohlásil, že už toho všeho bylo dost, v nejlepším se má přestat a že se těší, jak bude pozorovat vše, co se děje tady, že je to ohromný a nezapomenutelný zážitek, vyvrcholení života, a že netušil, že to vše je opravdová realita. Když hledal moudrost, zaměřil se na banality a to důležité věci opomíjel. Teď teprve poznal, že správnou moudrost nepoznáš pozorováním svých bližních. Správná moudrost je v smrti, a musíš ji v smrti pochopit.
Potom šel a díval se.
šel a prošel Věčnými lovišti, Dantovým nebem, peklem a předpeklím, Nirvánou i rájem muslimů, až si vše prohlédl v subjektivním, objektivně nezměřitelném čase. V ráji muslimů na každém kroku zakopával o houfy nudících se hurisek. Nebožtíci si je vybírali spravedlivě, ale dost zřídka, a tak většinu času seděly a klábosily o všem možném.
Navštívil i ráje spotřebitelů, kde se houfy žen, ale i mužů, s nadšením tlačily u pultů a vybíraly si zboží nedosažitelné v pozemském životě a laciné k nevíře. I tento druhý svět měl svá omezení a ohraničení. Proto se nakonec rozhodl vrátit se do své komplikované existence. Je stále ještě lepší než ráje spotřebitelů. Otevřel tedy oči a byl doma.
"Musela jsem tě vzbudit, protože jsi měl svůj obvyklý záchvat a zapomínal jsi dýchat. Doktor to jmenuje apnea. Nedýchal jsi, a trvalo to dost dlouhou chvíli. Začala jsem se bát. Podruhé nechrápej a dýchej," řekla stařenka. Stařec její výčitku přijal klidně.
"Kdybys věděla, co jsem viděl na druhé straně, nemluvila bys tak," pomyslel si.
"Všechno je jinak. Strach nemusí nikdo mít."
To bylo konečně poznání. Nejvyšší moudrost je správná smrt po správném životě. žijme tak, abychom mohli umřít bez strachu. Je to banalita, ale co jste čekali.
Pak ještě jednou, naposledy, zavřel oči a cítil, jak se jeho tělo rozplývá, šíří se a roste, je větší a větší, řídne a sahá od hvězdy ke hvězdě. Celý život toužil dotknout se špičkami prstů nejvzdálenějších mlhovin. Podařilo se mu to. Beztak stařec byl jen fiktivní osobou, která může všecko a nemusí nic.
Proto vlastně nevíme, co je ta pravá spolehlivá moudrost.


Další články tohoto autora:
Stanislav Reiniš

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: