Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 16.9.2002
Svátek má Ludmila




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Milionářská daň a sociální spravedlnost.
 >DOPRAVA: Povede po pražském nábřeží kpt. Jaroše nová magistrála?
 >POLITIKA: Čeká nás únor 1948
 >POLITIKA: Jak dlouho budeme platit za povodně?
 >MROŽOVINY: Železný vévoda
 >RODINA A PŘÁTELÉ: I orel si much zalapá
 >PSÍ PŘÍHODY: Každý má svůj strach
 >POLITIKA: Je na vině Marvanová nebo špatný volební zákon?
 >POLITIKA: To kalné ráno 14. září...
 >TÝDEN POD PSA: Co se semlelo, umlelo a podemlelo
 >POLITIKA: Proč Václav Havel nehájí Hanu Marvanovou?
 >Z ORDINACE: Cesta do práce
 >ZE ŽIVOTA: Dobrovolníkem v Čechách
 >PŘÍRODA: Dinosauři
 >SERIÁL: Příběh zapeklitého starce - závěr

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Austrálie  
 
16.9. Z ORDINACE: Cesta do práce
Josef Lovell

Carlo je Ital s postavou dříče. Dětství prochodil s ovečkami po horách, na školu čas nezbyl. Zde vlastní, díky pracovitosti a temperamentu, šest dětí , přitloustlou manželku Pepi, dům, zahradu s rajčaty a pejska Brunu. Bruno je hrozně líný, ale má jedinečnou vlastnost. Ze všech pejsků a znám jich mnoho, je jediný, který se dovede smát.

Carlo mluví jen italsky, přesně řečeno kalabriánsky.

Nyní sedí přede mnou s menším pracovním úrazem. Píši potvrzení:

Kde pracujete ? Ve fabrice.

Potřebuji adresu. Tu neznám.

Jak dlouho tam děláte ? Přes rok.

Tak kde je ta vaše továrna ? V Sydney.

Kde v Sydney ? Řekl jsem, že nevím.

Hlava se mi začíná točit. Je vedro a kalabriánština má záhady a zákoutí, které dobře chápe jen domorodec. Toto jsou ale jasné otázky a odpovědi. Nejde o jazykový problém. Začínám z druhého konce:

Co tam děláte ? S mašinou.

Kde je ta mašina ? Ve fabrice.

Kde je vaše fabrika ? V Sydney.

Adresa ? Kolikrát mám opako-

vat, že ji neznám

Odpovědi začínají znít podrážděně.

Jedu tam vždy potmě. Dělám přece jen noční šichty.

Nesou víc. Nejde mi na rozum, že to vy, doktor, nechápete.

Jinak každému je to jasné.

Každému možná, ale mně stále nic nedochází.

Chcete-li adresu, zavolejte Mariovi.

Kdo je Mario ?

Kamarád. Vozí mě denně do práce.

Cítím se lépe. Zdá se, že jsme se pohnuli z mrtvého bodu. Vytahuji mapu a Carlův dům značím křížkem. Díky těm jeho šesti potomkům a četným nočním vizitám tam trefím poslepu.

Tak mi nyní pěkně popište tu cestu do fabriky.

Nejdříve večer přijede Mario, zahouká a to se Pepi vždy lekne.

Proč ?

Moje stará je ze Sicile, nemá ráda policajty.

Mario je u policie ?

Mario policajtem ? To se vám povedlo ! Má je zrovna tak rád jako ta moje. Mario pracuje se mnou.

Nerozumím. Carlo odhadl správně situaci a dodává:

Mario má houkačku jako policajti. Jak se k ní dostal, nevím, ale Pepi vždy tím vystraší.

Dobře. Nyní popište přesně cestu do práce.

Jen trpělivost. Z baráku zahneme doleva, projedeme dvě křižovatky a zastavíme před třetí, na tom rohu se záchodky a jdeme k Tonimu.

Snad do továrny ?

Ne, k Tonimu.

Kdo je Tony ?

Madonna mia ! Toho přece zná každý ! Tony má vinárnu, kde se stále ještě servíruje pravé kalabriánské víno, žádný místní podvod. Dáme si tam skleničku, nebo dvě, Mario vlastně tři. Pak Toni dostane od mého kamaráda pusu na přátelství a "ciao !", jede se dál. Za další křižovatkou, tam kde je vykradená telefonní budka s napůl utrženým plakátem Elvise Pelvise, Mario začíná pospávat a stěžuje si na únavu. To znamená, že musíme jet ke Carmen. Vjedeme doprava do takové dlouhé, zakroucené uličky. Zastavíme u červeného domku, v oknech samé pelargonie, tak jako u nás. Na prahu sedí černá kočka. Ta kočka se jmenuje Fantina.

Na mapě jsem se dávno ztratil. Ani Elvis ani Fantina tam nejsou. Musím ale přiznat, že Odysea italského přítele za prací mě fascinuje.

Fantina s Carmen jsou Mariovy důvěrné přítelkyně. Mario s Fantinou na sebe mrknou, přítel Fantinu hladí, ta začíná spokojeně příst, to se ale již ve dveřích objeví černovlasá Neapolitánka Carmen. Je hubená jako lunt, ale vaří výbornou kávu. Vypijeme si dvě, Mario vlastně tři. Pac a pusu Carmen, "ciao" Fantino a jedeme zpět tou dlouhou, kroucenou uličkou kolem té budky s polovičním Elvisem, stále rovně, prvá světla, druhá světla a za nimi vpravo dva tlusté cihlové sloupy s bílými lvy. Ten napravo spokojeně spí, ale ten nalevo vypadá otráveně, protože mu sochař vytesal jen jedno ucho. Vlastně jsou to odlitky z gypsu. Na to ucho nezapoměli, jen je nějaký rošťák ustřelil. Mezi sloupy velká železná vrata. Vjedeme dovnitř a zastavíme pod platanem. Moje mašina tam na mě čeká v přízemí u velkého okna. Má dvě páky. Zatáhnu za jednu. Pískne to a mašina vyplivne kulatý kus plechu. Hodím jej do levého rohu. Zatáhnu za druhou. Pískne to a mašina vyplivne hranatý kus plechu. Hodím jej do pravého rohu. Tak to táhnu do rána. V pět přijde Mario a jedeme stejnou cestou domů.

Doktore, pomohl jsem vám ? Našel jste v těch papírech mou fabriku ?

Přiznal jsem neůspěch, ale za to jsem pochválil Carlův dokonalý popis cesty.

Rozloučili jsme se přátelsky. Z lehce patronujícího tónu mého přítele jsem cítil, že tato vizita příliš mou reputaci nepozvedla.

Vidíte, kdybyste zavolal Mariovi, jak jsem vám radil od začátku, tak by to ušetřilo spousta času.

Byla to pravda. Carlo ale netušil o jaký zážitek bych byl připraven.




Další články tohoto autora:
Josef Lovell

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: