Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 18.9.2002
Svátek má Kryštof




  Výběr z vydání
 >IZRAEL: Pohyb na palestinské scéně
 >POLITIKA: Ansámbl ze scény !
 >POOHLÉDNUTÍ: Rudá záře nejen nad Kladnem?
 >POLITIKA: Za vládní krizí je boj v ČSSD
 >MROŽOVINY: Chiméra trvale udržitelného rozvoje
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ze života starého mládence
 >PSÍ PŘÍHODY: Výhoda ježdění na motorce
 >PRAHA: Bohorovný pražský magistrát.
 >POLITIKA: Kotrmelce
 >PŘÍRODA: Mravenci jsou dobří spojenci
 >TÉMA: Špatný je volební systém, ne Marvanová
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (17)
 >EKONOMIKA: Ceny dluhopisů vrcholí
 >ŠKOLA: Potřebujeme ministerstvo školství?
 >ZDRAVÍ: Jak odhalit vřed

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Kanada  
 
18.9. ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (17)
Petr Kertof

Den 9., pátek 18.8.2000 …

První, co jsme hledali, byl jiný kemp, kde bychom další noc složili naše unavené postavičky. Jeden jsme objevili, sice ne blízko centra, ale ještě ne zase moc daleko (což je na kanadské poměry asi 45 minut jízdy automobilem).

Recepční v kempu na mně koukala značně vyjeveně, když místo jakýchkoliv otázek na cenu či volné místo, první, co jsem se ptal, bylo (jo, jo, hádáte správně): ”jak daleko je nejbližší trať ?” Naznačila něco v tom smyslu, že asi tři kilometry, což nás uspokojilo.

Tento kemp nebyl tolik vyasfaltovaný a ani vybetonovaný a tráva vypadala, že ji sekají tak jednou za týden, což nám přišlo taktéž rozumné. Postavili jsme stan, a vtom jsme zaslechli rachot, který sílil… Bylo to letadlo. Podle mapy jsem zkontroloval, že kemp leží blízko letiště, ale nemělo cenu se stěhovat. Naštěstí to vypadalo na menší letiště s menšími letadélky (= menší randál).

Nejznámější park ve Vancouveru je Stanley park, zamířili jsme tam a navštívili obrovské akvárium, kde každou hodinu předvádějí delfíny a malé velryby (není to pěkná fromulace ”malá velryba?”). Jenže my měli smolík, protože, jak nám vysvětlila slečna oblečená do neoprénu, dneska budou předvádět jenom delfíny, jelikož Orka (to je ta velryba) má nějaký špatný den a nechce se ani hnout, natož cokoliv předvádět. Ale i tak to stálo za to.

Pro mně byl největší atrakci policajt na kole, který objíždí celý tenhle park a kontroluje, zda všechna auta mají zaplacené parkovné.

Den 10., sobota 19.8.2000 …

Noc byla nádhera, letadla v noci nelítaly, dálnice daleko a (jak je v Kanadě úplným standardem) ani žádní opilci v noci nerušili náš pokojný spánek, jelikož kempový kiosek je jen evropský (český ?) standard. Nehledě na celokanadský zákon, který, bez ohledu na otevírací dobu, či typ podniku, absolutně zakazuje prodávat jakýkoliv alkohol po 2 hodině ranní. Neexistuje vyjímka (samozřejmě pokud neberu v úvahu nelegální hašišová doupata a podobné atrakce).

Dnes jsme pěšky vyrazili napříč Vancouverem.

Nejprve skrz absolutní centrum - stejné jako ve všech zdejších velkých městech, širokánské ulice, a ve Vancouveru mnohobarevné skleněné mrakodrapy (od modrého až po růžový), no a kdo má dobrou fantazii - představte si skleněnej barák, asi 40 pater vysokej, celej růžovej.

Pokud se podíváte do postranní ulice, je to taky standard - špína, odpadky, hromady kelímků a obalů od rychlého občerstvení. Taky jsme viděli celou řadu mimořádně zajímavých zjevů.

Řidiči ve Vancouveru (jak už jsem zmínil) jezdí jako čuňata - snad i proto, a to mně naprosto uchvátilo, že jsem si musel sednout na obrubník, abych se dostatečně vychechtal - snad i proto jsme viděli auto autoškoly, které má na místě spolujezdce ještě jeden volant. To musí být paráda, když se uprostřed téhle dopravy tahají žák s učitelem o řízení.

Samozřejmě, že máme dobrou mapu Vanouveru, a že (samozřejmě) jsme si ji na naši pěší túru nevzali, a (samozřejmě), že po asi 3 hodinách chůze jsme zjistili, že nemáme absolutně potuchu, kde se vlastně nacházíme. Inu, kdo neví, přece se zeptá, ne? Chviličku jsme váhali, koho se zeptat, a posléze jsem si vyhlédl dvojici ”seriózně” vyhlížejících mužů. I šel jsem k nim a po oslovení jsem okamžitě poznal - no nemám já trefu ? - že byli oba dva pod vlivem kanadského piva. Jak na zemi, kde panuje suchý zákon, docela slušně.

Na mou přímou otázku, jak že se jde do Stanley parku, oba dva bez rozmýšlení ukázali rukou směr cesty, což bylo v pořádku, až na ten detail, že každý na úplně jinou stranu. Potom se asi pět minut vášnivě dohadovali takovým slovníkem, že jsem jim nerozuměl skoro ani slovo. Potom se tedy dohodli na kompromisu a usoudili, že vlastně jdou stejným směrem, takže jsme rázem měli o společnost postaráno.

Dovedli nás až na pobřeží a tam se oddělili se slovy - jenom pokračujte tímhle směrem a za slabou třičtvrtěhodinku jste tam. Pokračovali jsme udaným směrem a skutečně - za slabé 4 hodinky jsme dosáhli bran Stanley parku. Musím ale přiznat, že cesta to byla moc pěkná a příjemná. Šli jsme přímo po břehu more, vede tady asfaltový chodníček, po kterém jezdí spousta kolečkobruslařů a cyklistů. Hned vedle jsou vesměs apartmenty bohatších obyvatel Vancouveru. Dohodli jsme se na tom, že v zásadě by asi nebyl problém tady bydlet. Výhled na oceán je přeci jen výhled na oceán.

Jedna z věcí, která by mně na Vancouveru asi docela vadila, je ale počasí. V době našeho pobytu pršelo každý den, a to několik hodin. Lidé říkají, že tady je to naprosto normální, a že takhle tu prší celý rok.

Na cestě, která vede kolem oceánu do parku, se mi přihodila ještě jedna ”lehká kolize,” která stoji za zaznamenání. Jak jsem již zmínil, po téhle cestě chodí a jezdí docela spousta lidi. Bylo pěkné odpoledne - spíš podvečer, sluníčko stálo nízko nad Tichým oceánem a pofukoval příjemný větříček. Prostě den jako malovaný. A já jsem byl v dobrém rozmaru. Asi až moc. Obešli jsme zatáčku, a tu jsem viděl roztomilé malininkaté děťátečko, jak se batolí po chodníčku. Za ním evidentně tatínek, a vedle nich tlačila kočárek naprosto evidentně babička. No a babička vypadala přesně tak, čemu se v Čechách trefně říká ”stará raketa” - make up na obličeji zakryl všechny jakékoliv rysy a oděv měla příliš odvážný pro osmnáctileté děvče. Problém byl jenom v tom, že ji bylo asi o 50 let víc.

Ve chvíli, kdy jsme procházeli kolem nich, jen tak, z dobrého rozmaru jsem chtěl pronést ”fuuuj, podívej se na to, takový rozkošný miminko a za matku má takovou starou rašpli” - samozřejmě, že nahlas, ale, konec konců, jsme v Kanadě, ne? Už, už jsem otevíral pusu, už jsem měl na jazyku první slabiku tohohle rozkošného bonmotu, když jsem slyšel, jak Kanaďanka říká dítěti, které zrovna upadlo: ”jestli se budeš furt válet, přijdeš domů jako čuně” - samozřejmě česky ...

No, nemusím vám asi sáhodlouze vysvětlovat, že v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. A od totálního průšvihu mně dělily asi tak dvě vteřiny, pokud by dítě neupadlo, nevím, nevím …

Dali jsme si kávu v kavárně pod mostem (most vede přes záliv), poseděli jsme chvilku na pláži, která je velice nedaleko centra a posléze, po několika deštivých sprškách, jsme dorazili do Stanley parku, kde byl zaparkován náš Drakouš.

Pokud bych chtěl shrnout naše poznatky o Vancouveru, překvapila nás zejména síla Čínské populace. Samozřejmě, že Kanaďané nejsou úplně nejradši, co se přílivu Číňanů týče, jelikož jsou to vesměs zbohlatlíci z Honkongu, kteří skupuji pozemky a nemovitosti, a tím ceny samozřejmě stoupají. Je tady (a to i co se jídla týče) skoro jednou tak dráž, než v Londonu. Jinak je Vancouver zkrátka velkoměsto, jako každé jiné, problém je tu počasí, ale také - je z jedné strany Tichy oceán a z druhé, hned za městem, začínají Skalisté hory. Z města jste za půl hodinky na pláži, anebo za hodinku uprostřed hor …

***

Den 11., neděle 20.8.2000 …

Dneska jsme se rozhodli, že dost bylo velkoměstských (?) radovánek, je třeba vypadnout a náležitě si užít Skalisté hory.

Na cestě z Vancouveru jsme ještě udělali zastávku u bazénu, který leží přímo na břehu oceánu, a tudíž jsme očekávali slanou vodu, ale samozřejmě byla sladká. Bazén rozlohou ne větší, než normální čtyři bazény, měl tvar, který se nedá popsat. Vedle bazénu prodávají kafe jehož chuť se nedá popsat taky. V bazénu hlídkuje plavčice, která se naopak popsat dá, ale jelikož tohle bude zřejmě číst i manželka, tak tuhle pasáž raději vynechám.

Jak je v Kanadě zvykem, plavčice neustále šikanuje děti, a tím potažmo i rodiče, jelikož například pokud je dítě mladší, než 8 let, musí být ve vodě s ním i jeden z rodičů. To i přes to, že voda v bazénu, v místech, kde si hrají, dětem nesahá ani po pas. Klouzat se na klouzačce je možno, ale jenom na jedné (ačkoliv o 20 m dál je další), jelikož to už je moc na přetížený team plavčíků, a tak dále, a tak podobně.

Po koupeli jsme definitivně opustili Vancouver a vyrazili směrem na východ. Ted už víme, že před námi leží 5 500 km dlouhá cesta pořád na východ.

A jako první nám v cestě leží Skalisté hory. Cestou sem jsme provedli jen několik málo zastávek, a teď si to hodláme vynahradit delším pobytem uprostřed divočiny (a samozřejmě i medvědů).

Udělalo se nádherné počasí, a proto, asi po dvou hodinách jízdy ve Skalistých horách, sjíždíme u cedule ”Kawkawa Lake” z dálnice a jedeme asi 20 km pustinou k jednomu z mnoha úžasných pohádkových jezer, které je obklopeno malými domečky a za domečky velikými horami.

Po jezeře jezdí několik motorových člunů, ale jinak je tu nádherně ticho a vypadá to jako místo stvořené pro odpočinek utahaných lidí z velkoměsta.

K tomuhle jezeru vede od dálnice jediná úzká cesta, ale i ta je samozřejmě asfaltová.

Po tomhle spestřeníčku jsme pokračovali v cestě (jak jinak - na východ) a já měl největší obavy z těch několika 30 km dlouhých kopců, které jsme cestou na západ s vysmátými tvářičkami sjížděli směrem dolů. Teď nás čeká cesta nahoru, no, a jelikož jsme měli problémy s přehříváním motoru, nutno přiznat, že tohle je terén pro podobná zpestření jako stvořený. Naštěstí Drakouš - Rudouš (neříkal jsem již několikrát, že naše auto je červený, a to totálně, dokonce i uvnitř? Jediný, co nejni červený, jsou okna, ale i ta kdo ví jestli). Rudouš však vydržel několik těchto stoupání naprosto v pohodě. No, nepředstavujte si nějakou úzkou cestičku, vinoucí se v serpentinách nahoru a dolů Skalistými horami, tahle dálnice je regulérní dálnice, se vším všudy, její stoupáni i zakřivení jsou pořád ”dálničního typu.”

Po několika hodinách jízdy jsme přejeli všechny vyšší kopce na téhle straně a dostali se do více rovinatého kraje, který leží uprostřed Skalistých hor, do okolí města Kamloops. Za Kamloopsem jsme se rozhodli pro nocleh. Krajina je tady velice zvláštní, jelikož v okolí silnice (dálnice už skončila - prozatím) jsou nízké kopce bez jakéhokoliv porostu, anebo porostlé travou. Všechny barvy jsou spíše do žluta.

***




Další články tohoto autora:
Petr Kertof

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: