Starým mládencem jsem teprve šest neděl, takže příhod moc není. Ani ta dnešní není nijak senzační. Peru - tedy, perem, abych byl přesnější, já a David, můj syn. Automatická pračka Gorenie. Už na začátku éry osamělých vlků David namaloval fixkou šipky, kam se má co nastavit. Ono je to tam sice napsané, ale je to moc písmen a písmena jsou malá a kdo se má vyznat v těch předpírkách a avivážích - David prostě napsal SEM a na to se nastavuje kolečko.

Dobrá, to chápu.
Dále platí zásada, že pračka vypere to, co se do ní vejde a co se do ní nevejde, potvora proste nevypere. I tuto zásadu chápu a beru za svou.

No a třetí zásada - bez prášku to nejde.
Chápu, ale problém dnes nastal v tom, že jsem na prášek zapomněl. Nastavil jsem kolečko na SEM, nacpal jsem dovnitř košile a fusekle a podvlíkačky a pod., na prášek zapomněl, zavřel dvířka a zmáčkl vypínač. Začala bublat voda a v tu chvíli jsem si vzpomněl na práše.
Hýml! Vypnul jsem ten vypínač a zalomcoval kličkou od dvířek. Dvířka nešla otevřít. Napadlo mě, že automat nějak blokuje dvířka, aby nějaký Bimbo dvířka neotevřel, když je pračka plná vody. Zatočil jsem tedy kolečkem až do polohy HOTOVO a opakoval pokus. Bezvýsledně. Pak jsem si vzpomněl, že přece v pračce je šuplík, kam se prášek sype. Šuplík jsem objevil, prášek dovnitř nasypal, otočil kolečkem na SEM a proces obnovil. No jo, jenže pračka odmítla prášek ze šuplíku odebrat. Zůstal tam, hnusný, navlhlý, k ničemu prášek, spíš blátíčko než prášek. Ano, slovo prášek se pro tu slizkou hmotu nehodí.

Vyřešil jsem to tak, že jsme nechal - bez prášku - dávku vyprat. Pak dveře šly otevřít, nasypal jsem prášek, dal na SEM a bylo.
Chválabohu, že se pračka neumí posmívat. Vzpurná, to ona je, škodolibá nikoli.

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: