Bart má svůj hlavní pelech dole u domovních dveří. Každý večer se ubírá na lože jako pan král - pravda, musí být doprovozen služebnictvem, což jsem já, a uplacen, aspoň jedním, lépe dvěma, nejlépe třemi piškoty. Pak ulehne a spí.

K ránu přicházívá, aby mě vzbudil. Má v hlavě hodiny a do šesti mě nechává být - leda že se, nespavec, probudím sám. Pak zaslechne moje vrtění a převalování, přijde a taky to končí tak, že jdeme ve čtyři ráno na procházku. Ale to je spíš moje iniciativa než jeho - po půlhodinové procházce zase zalehnu a spím pak až do sedmi. My staří mládenci máme holt blbé spaní.

Teď několik dní po sobě Bart porušil dohody jako Hana Marvanová a lezl ke mně kolem páté (zdůrazňuji, že Bart ne Hana Marvanová!). Plísnil jsem ho a on se tomu jenom smál.
Jenže to neměl dělat.
Dveře uzavírající chodbu v patře se totiž dají zamknout!
Takže jsem je zamknul.
Ráno jsem slyšel rány. Bart se pokoušel tlapou otevřít. Muselo se mu to v kotrbě mlet: jak to? Skáču dobře, klika se pohnula, a dveře drží!
Dělal jsem, že spím a čekal jsem až ho to omrzí.
Omrzelo a odešel zpátky na svůj pelech. Což ostatně je známka postupujícího věku. Když byl štěně, sotva domů dopravené, zlobil tak šíleně, že jsme ho zamkli v přízemí v kuchyni a tam celou noc dorážel čumákem na dveře. Bum, kvík, ticho. Bum, kvík, ticho. A tak to šlo hodiny a hodiny.
Stárnutí přináší určité výhody. Tedy, stárnutí někoho jiného, v daném případě psa. Za zamčenými dveřmi jsem se dobře vyspal.

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: