Bylo moc hezky, sluníčko svítilo, a lidé, kdyby to nebyli Češi, by se na sebe usmívali. I Bart si vykračoval jako vašnosta na rynku. Takové počasí, o jakém David říká "takhle je v Kalifornii pořád" - proč tam všichni nebydlíme?

Na plácku jezdila holčička na růžově natřeném kole a volala "To je hezkej pejsek!" a Bart to slyšel a byl rád.

Sestupovali jsme cestou kolem zdi zahrady Bertramky. Dvě jiné holčičky si tam hrály na horolezkyně, za nimi běžel malý pejsek. Ohlédl se, spatřil Barta a rozběhl se k němu. Bart byl vlídnost sama a vrtěl bambulkou, kterou má místo ocásku. Zamířili jsme šikmo přes vrstevnice vzhůru a přetnuli vyhlídkovou cestu Mrázovka. Tam byli hned tři pejskové a všichni se k Bartovi rozběhli, aby ho pozdravili a Bart zářil a smál se.
Byl na vodítku a pejskové se raději zastavili v uctivé vzdálenosti. Nechci experimentovat, takže při vodítku zůstalo, ale nejspíš by kamarádění pokračovalo i bez vodítka.
Byl to takový pěkný, vlídný den, kdy sluníčko pronikne pod košili a pod kůži a zastaví se až na srdci, v tom místě, kde mu tluče duše.

Takto slunně naladěni jsme se vydali na zpáteční cestu.
Kousek od plácku jsme potkali dalšího pejska, na vodítku.
"Vrrr..." pravil pejsek.
Nikdy bych nečekal, že jedno "vrrr" vyžene sluníčko z duše. Následovalo "vrrr" ze strany Barta a propadi jsme se do všednosti obvyklých psích vztahů.
Z nichž my, lidé, bereme tolik ponaučení.

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: