Můj příspěvek ze 16.9. vyprovokoval více než desítku čtenářů ke komentářům růzmé úrovně. Dovolím si některé z nich opatřit svým komentářem, při čemž předem upozorňuju, že jsem míval v kádrovém posudku větičku ... je ironický v nevhodných situacích.... Ale třeba to prospěje kvalitě komentářů budoucích.

Nehnout prstem ve prospěch majitele či podniku. Autor "Velitelskoštábni pochvala." Vlastní stanovisko autora, zmiňující se o různých současných okolnostech v poměru majitele k zaměstnanci. Souhlasím zvláště s poslední větou ...Opravdu je to vyprávění na dlouho..K jeho větě, že ...se velké podniky snaží, aby například vznikla jistá hrdost na práci... bych rád dodal, co mi řekl starší vrátný instituce, kde jsem začal pracovat v roce 1969. Když jsem mu řekl, že jsem z Československa, začal hned o Škodovce a jejích kvalitních výrobcích!

Proboha! Jakého syndikalistického anarchisty je pan Teplý reinkarnací?? Dejte mu studený obklad atd. Autor Petr Burma Dvořák, je ten typ čtenáře, o kterém jsem předpokládal, že se bude smát. Jenže smích není příspěvkem do diskuse, studený obklad by potřeboval víc ai než já. Měl by zkusit hodit na papír nějaké reálné argumenty, pokud je má.

Utopie Proč se pořád vracet k minulosti a navíc předkládat utopické vise? Co takhle trochu více se soustředit na současnost a budoucnost a hledat východisko ze současné situace. Autor 194.228.195.150

Také se mohl(a) podepsat, mám dojem, že bydlí blízko. Nejlepší a vlastně jedinou možnou metodou hledání východiska ze současné situace je realistická analysa, proč vlastně to východisko musíme hledat. Ale abych zbytečně nedráždil příliš vznětlivé čtenáře, zaštítím se nikoliv klasikem, jak bývalo zvykem za socialismu, ale profesorem J.E.Stiglitzem, nedávným laureátem Nobelovy ceny, náměstkem presidenta Světové banky a jejím hlavním ekonomem, který byl po publikaci svých názorů vypoklonkován v roce 1999, jinak též "úhlavním nepřítelem" Václava Klause. Několik citátů:

...Otázkou tedy zůstává, kde se stala chyba, pokud jde o ruskou ekonomiku. Není příliš překvapující, že ti, kteří obhajují šokovou terapii, dokazují, že základním problémem není příliš mnoho šoků a příliš málo terapie, nýbrž právě naopak. Tvrdí, že šok byl příliš malý a reformy nebyly prováděny dost agresivně... ...Já tvrdím, že příčiny selhání reformy v Rusku, v zemích bývalého Sovětského svazu a bloku jsou mnohem hlubší. Spočívají v nepochopení samých základů tržní ekonomiky a postavení základů pro reformní procesy na písku...

Všichni kdo tlačili na co nejrychlejší privatisaci, s pýchou poukazovali na to, kolik majetku přešlo z rukou státu do rukou soukromých majitelů. Výsledky urychlené privatisace jsou ovšem poněkud pochybné. Konec konců je snadné rozdat státní majetek - zvláště přátelům a příbuzným... jestliže se privatisuje v prostředí, kterému chybí potřebná institucionální struktura, může tržní ekonomice více uškodit než prospět. Může podminovat dlouhodobé vyhlídky na prosperitu a co ještě horší, může prostřednictvím nově vytvořených soukromých zájmů, jejich ochoty ke korupci a aversi k regulaci ekonomických procesů přispět k oslabení státu a společenského řádu...To, že privatisace nevytvořila základ tržní ekonomiky, nebyla ani náhoda, ani nehoda. Byl to předvídatelný důsledek způsobu, jímž se uskutečnila...

...alespoň retrospektivně by nikdo neměl být překvapen skutečností, že české investiční společnosti nacházely jiné kanály k tomu, aby dobývaly majetek ze spravovaných společností tím, že pod nimi budovaly tunely...Bylo by možné namítnout, že odpověď na otázku tunelování podniků nacházejících se v portfoliích fondů lze nalézt v jejich lepší regulací státem a lepších smlouvách s manažery fondů. Ale vraťme se o krok zpět. Kdyby měly vlády transitivních zemí takovou monitorovací a donucovací sílu a byly schopny překonat stimuly k zcizování majetku, proč raději neaplikovat tuto sílu v korporatisovaných státem vlastněných podnicích a později je privatisovat lepším, promyšlenějším způsobem?...schemata rychlé privatisace prosazovaná standardními radami západních expertů a založená na kuponové privatisaci a investičních fondech nevytvořila řídící vlastníky motivované k tomu, aby restrukturalisovali podniky s cílem dosahovat dlouhodobého ekonomického úspěchu...doporučovaná forma privatisace nesplnila svůj úkol. Je čas se nad touto formou privatisace zamyslet...

...Pokus stvořit přes noc tržní ekonomiku se všemi řetězci může skončit kolapsem...Jestliže pyramidální vztahy mezi ekonomickými agenty nefungují a bude trvat řadu let než se vybudují podpůrné instituce, pak je snad nejlepší zkrátit příslušné řetězce tak, aby to byli vlastníci, koho bude bolet špatné hospodaření a drancování firmy...Privatisace středních a větších podniků do rukou depositářů je způsob, jak závažnost problému správy a řízení podniku zvládnout. Depositáři mají definičně dlouhodobý vztah k podniku. Nemají proto úzce zaměřené zájmy podnik co nejdříve vytěžit a jít dál. Možná, že nejlepšími kandidáty na depositáře jsou zaměstnanci a manažeři podniku. Martin Weizman, který na rozdíl od prominentních západních poradců sovětskou ekonomiku prostudoval, uvedl velmi pragmatický argument pro zaměstnaneckou versi privatisace do rukou depositáře: "V podmínkách zaměstnaneckého vlastnictví budou muset zaměstnanci sami, nebo jejich agenti řídit a kontrolovat. odpadne známý problém "my versus oni". Tvrdé rozpočtové omezení se stane přijatelnějším. Bude méně příležitosti pro finanční machinace."...

...Privatisace, která měla stvořit důvěru v tržní ekonomiku, obstarala nástroj, jímž se zájmové skupinu dostávaly k moci. Političtí spojenci reformátorů kupovali aktiva za peníze , které si půjčili od státu nebo bank na základě politických doporučení...Často používaný Coasův teorém, který říká, že prvotní rozdělené vlastnických práv není ve své podstatě příliš důležité, protože posléze dojde k jejich realokaci a nalezení efektivních vlastníků, se nenaplnil. Aktiva byla dříve rozkradena než znovu prodána...Odění rabující ruky držitele majetku do sametové rukavice privatisace neřeší problém odpovědnosti. Je lhostejné, zda podnik rabuje stát nebo soukromí vlastníci...

Stiglitzovy názory vyšly v Ekonomu 23-25/99. V podtitulku první části Stiglitzova článku konstatuje redakce, že si hlavní ekonom Světové banky " věru nebere servítky před autory doporučení adresovaných zemím, přecházejícím od socialismu ke kapitalismu. Jen málo nás může potěšit, že jsme nebyli jediní, kdo nepříliš promyšleným radám západních expertů naslouchali jako hlasu božímu" a v podtitulku druhé části, že "Hlavní ekonom Světové banky dokazuje, že kuponová privatisace byla od počátku předurčena k neúspěchu a kritisuje ty, kdo nám ji poradili. Je jen škoda, že svůj text nenapsal poněkud dříve".

Odhlédnu-li od svého dřívějšího několikrát opakovaného tvrzení, že západní experti nemají ANI PÁRU o tom, co to byl reálný socialismus, mohu konstatovat, že řadu Stiglitzových myšlenek je možno najít v mých publikacích vydaných roky nebo i desítky let dříve. Je to tím, že nejde o nějaké výjimečné geniální myšlenky, ale o prosté pozorování reality, které vede ke stejným závěrům. Já jsem měl náskok v dvacetileté praktické zkušenosti se socialismem, Stiglitz znal západní názory a trvalo mu to nějakou dobu, než se k té realitě dopracoval. Moje myšlenky tedy nebyly tak úplně utopické, milé číslo 194.228.195.150. Šance na nalezení východiska ze současné situace vidím dost černě. Po vyprodání posledního podniku, za který je cizina ochotná něco zaplatit, nastane situace, kterou lze charakterisovat úslovím "u snědeného krámu". 13 let polistopadové politiky nás stálo asi bilionek korun, napříště trvalý schodek v rozpočtu a lepší podniky z našeho průmyslu. Těm ostatním, které jsou v českých rukou, věštil před časem Radovan Vávra (dnes nový ředitel Union banky) těžké časy po případném vstupu do EU pro nedostatek kapitálu. (Kdo by měl zájem o srovnání mých a Stiglitzových názorů, múže si najít v archivu Britských listů v květnu 1999 můj článek "Vzácná shoda názorů aneb s křížkem po funuse"). Ale bude pořád platit výrok francouzského politika z 18. století (de) Malesherbes: dokázali bychom realisovat mnohem více věcí, kdybychom je tolik nepovažovali za nemožné.

Další komentář: Karel Šebesta. "A závěr pane Teplý: V tom se probudím a ruka v nočníku." Pan Šebesta by neměl zapomínat na své dobré vychování, kterého se mu pohříše nedostalo, jak říkával náš latinář. Měl by si uvědomit, že takovým komentářem se sám neuváženě a možná zbytečně řadí k těm, co mají v hlavě to, co jiní v nočníku.

P. Aragon: jsou seriosní i neseriosní podnikatelé, nelze je všechny házet do jednoho pytle. To je pravda, ale to já nedělám a nedělá to ani F. Plch, přečteme-li si pozorně jeho příspěvek.

"Ale,Ale, modifikovaná čínská cesta, pane Teplý, to snad ne." Autor NobodyWasHere. Vhodnou odpověď obsahuje hned další komentář čísla 158.194.72.221: "čínská cesta? Proč ne?" Obávám se, že v názoru pana (paní) Nobody se projevují zbytky "nálepkového" předlistopadového a Klausova polistopadového myšlení. V. Klaus používal "třetí cesty" jako strašáku proti pochybovačům o jeho politice. Buď kapitalismus dle Klause nebo komunismus. Co je to čínská cesta?

Podle Klause (ze výše zmíněného Ekonomu):... Stiglitz se dneska charakterizuje názorem, že úspěch je Čína a neúspěch Evropa. Já jsem z toho velmi smutný. Evropa vsadila na myšlenku privatisace a Čína na myšlenku konkurence. A on začíná mít dojem, že v Číně to bylo správně a v Evropě špatně. Tento názor je oprávněný pouze na základě platnosti jednoho smrtícího předpokladu. Že totiž privatisace je neschůdný proces...

Stiglitz (rovněž z Ekonomu): ...Ekonomický krach v Rusku kontrastuje s obrovským rozmachem v Číně, která si zvolila vlastní cestu transformace a odmítla se řídit jednotnými předpisy západních poradců...

Co se týče mne, vsadil jsem si také trochu na tu konkurenci, ale mnohem dříve než Čínani, takže se nedá vyloučit, že to byli Číňané, kteří četli moji knížku vydanou 1976. Ale i tady platí, že i je to mohlo napadnout, poněvadž nechtěli z jiných důvodů hrát "va banque" neboli s plným risikem. Než roztočí croupier v kasinu ruletu, prohlásí "rien ne va plus", t. j. nikdo už si nemůže přisadit. To poslední rčení se dá ovšem přeložit také jako "nic už se nedaří, nic už nejde" a pak by to podle mého pohledu odpovídalo současné české situaci. Vsadili všechno a ono to už nejde - ani vsadit na něco jiného.

Značka K. mi vyčítá, že jsem to úplně popletl, ale cituje F. Plcha. To se vyskytuje dost často u vznětlivých čtenářů, kteří si pořádně neuvědomí, co kdo napsal, a vzplanou. Při tom mně stejně jako značce K.vždycky šlo a jde o to, aby lidé vlastnili fabriky (nejen) díky poctivé práci, ale i schopnostem.

Rudý Baron (...už je vidím, ty lidi v organisačních jednotkách, jak vybírají své šéfy) myslím nebere v úvahu psychologický význam celé této operace - vytvoření jiné atmosféry. Měli by spolurozhodovat na své úrovni, měli by, ale nemuseli. Inteligentnímu manažerovi by jistě záleželo na tom, aby vytvořil v podniku optimální prostředí pro práci. Jemu by šlo o existenci ještě víc než zaměstnancům; při jmenování zaměstnanců do hierarchie by měl konečné slovo.

Bobeš - Duda : ...součástí perestrojky bylo i volené vedení a další utopické myšlenky pozdního socialismu... Posuzujeme-li opatření zaváděná v posledních předlistopadových letech, nesmíme ztratit ze zřetele, že po listopadu už by nevládla v podnicích KSČ ani jiná politická strana. Zaměstnanci by se vyjadřovali k problémům podniku na své úrovni. Čili žádné celopodnikové volby ředitele jako v politice. Ale při špatné práci podniku podstatně větší existenční risiko. Jde hlavně o to, aby osazenstvo podniku smýšlelo a pracovalo jako team.

A.E.Poe nehodlá čekat dalších deset let, než všichni zjistí, jak vypadá slepá ulička a při tom mi dává nevědomky za pravdu, že to s tou hierarchii v pořádku nebylo a není Vzpomíná na poslední křeč KSČ v podobě volby ředitelů státních podniků k urychlení ekonomického bankrotu socialismu. Tady asi jde o nedorozumění, protože ta křeč neměla čas urychlit ten bankrot socialismu, ale za to zasadila pořádnou ránu polistopadovému hospodářství, protože zákon o podnicích platil dál a navíc byl zrušen zákon o ochraně socialistického vlastnictví. A ta slepá ulička - v té už jsme, i když v jiné, než kterou míní A.E.Poe.

Všude v životě jde často o t.zv. timing, to jest udělat něco ve správném okamžiku. Opatření, o kterých jsem v článku psal, byla dobře realisovatelná bezprostředně po listopadu 89, za předpokladu nezbytné technické a politické přípravy. Nyní je ovšem potřeba vyvodit závěry z katastrofálně provedené privatisace v souvislosti s eventuálním vstupem do EU. Jestliže teď do EU zatím nevstoupíme, máme ještě možnost "reparátu" novou asociační dohodou, která by nám dala čas pořídit si vlastní efektivní průmysl, banky a pod. To by se neobešlo bez té regenerace hierarchie a politiky, která je zatím velmi obtížná vzhledem ke škraloupu polistopadového establishmentu. Jestliže vstoupíme do EU teď, staneme se evropským Mexikem, v podstatě německou kolonií a se vznikem solidního domácího průmyslu si celkem už nemusíme lámat hlavu.

Bývalý izraelský ministr zahraničí Abba Eban kdysi poznamenal, že národy vždy jednají racionálně - ale až potom, co vyčerpaly všechny jiné možnosti...(Jehuda Lahav, zde ve Psu 09.09.) To je perfektní postřeh platící pro československou i českou polistopadovou politiku. Slabou útěchou nám může být, že k tomu dochází i jinde. Chtěla-li by redakce přispět k naléhavě potřebnému vyčištění českého politického ovzduší, měla by požádat Františka Grossmanna, který tu rovněž 9. září referoval o summitu v Johannesburgu, aby nám něco napsal o jihoafrických "waarheidscommissies".

P.S. V posledním čísle evropského vydání Business Weeku (datovaného 30.září) je také příspěvek excentrického a zcela nesocialistického harvardského profesora ekonomie Roberta J. Barra pod titulkem "Pomalý, ale stálý pokrok Číny na reformní cestě". Protože můj článek je už tak dost dlouhý, jen dva krátké citáty:

...Ústřední částí čínského úspěchu je její gradualistický přístup k ekonomické a politické reformě. V protikladu k neúspěšné ruské šokové therapii dokázala Čína liberalisovat pomalu, aniž by ztratila kontrolu právního systému a politického procesu...
...( Musím přiznat, že zkušenosti z asijských finančních krisí a z přechodů (od socialismu ke kapitalismu - J.T.) bývalého sovětského bloku ze mne udělaly tak trochu gradualistu.)...

20.09.2002

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: