Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 26.9.2002
Svátek má Andrea




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Český Telecom a EU Standart
 >ÚVAHA K DISKUSI: Daňová reforma ano - ale jaká?
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Kde domov můj?
 >POLITIKA: Alter ego
 >Z VĚDY: Krůček k porozumění Lazarovu syndromu
 >LETECTVÍ: A-10 Thunderbolt, děsivý pohled zepředu
 >POLITIKA: Nečekaný přínos zbytečné vládní krize.
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (18)
 >ZE SVĚTA Pluralitní manželství v pluralitní demokracii
 >ÚVAHA: Nezávislý závislý
 >ZDRAVÍ: Pleťové masky
 >TÉMA: Je nutné zvyšovat daně ?
 >ZE SVĚTA: Muzeum mezinárodní špionáže
 >MROŽOVINY: Churchillovy "nádrže"
 >CO KDYŽ: Řecký oheň - mohl tedy být starověkým Napalmem? (dokončení)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
26.9. ŠAMANOVO DOUPĚ: Kde domov můj?

Můj otec žil od roku 1924 v Šatově, tam také založil v roce 1929 rodinu. Otec byl zedníkem v místní šamotce, matka se starala o rodinu. Chodila jsem do Sokola a do české školy. V Šatově byli Češi v menšině - většina Němců se postupně stala členy Henleinovy strany, protože ti, kteří do ní nevstoupili, byli označováni za zrádce.

V roce 1938 už docházelo k štvanicím proti Čechům, k ničení českého majetku, přepadávání českých stráží. Nadávky byly na denním pořádku. V noci nás party Němců budily, prohledávaly domky, vyhrožovaly nám, vytloukaly okna a vůbec ničily naše obydlí. Proto jsme se rozhodli utéci do vnitrozemí. Otec byl mobilizován, tak matka utekla s námi dvěma dětmi a se sousedkou s jejím dítětem za deště v noci. Měli jsme s sebou jen malý kufřík. Museli jsme opustit náš nový domek a vše ostatní nechat na místě, nábytek i malé hospodářství. Po válce jsme se vrátili do našeho domku, který byl sice neudržovaný, ale ne devastovaný, jako byly jiné domy opuštěné Čechy.

Marie K., tehdy Šatov

Jsem bývalý příslušník Finanční stráže. Byl jsem na státních hranicích, když převzal veškerou moc v Německu Hitler. Od tohoto okamžiku začaly v pohraničí první změny v chování německých občanů k Čechům. Henlein zakázal jakýkoli styk s českým obyvatelstvem. Již od nástupu Hitlera byli čeští obyvatelé napadáni Němci. K vyvrcholení násilí došlo v září, kdy bylo na státních hranicích zákeřně zavražděno více než 110 příslušníků Finanční stráže, četníků a členů SOS.

Denně byla přepadána značnou přesilou oddělení finanční stráže, četnické a železniční stanice, pošty a spořitelny, kde německá organizace složená ze sudetských Němců, takzvaný freikorps, vykrádal zmíněné objekty a terorizoval naše lidi. Uvedu případ, kterého jsem byl přímým svědkem.

Dne 22. září při čerpání pohonných hmot byli zákeřně zavražděni příslušníci FS Kozel a Teichman, smrtelně zraněn Bernard.

Ještě Varnsdorf 22. září 1938. Ráno obdržel ředitel pobočky Státní banky telefonát, aby odeslal okamžitě hotovost ve výši 20.000.000 Kč. Pro částku byl z Prahy vyslán zvláštní vůz. Telefonický hovor odposlouchala německá úřednice, která okamžitě zpravila hejtmana (německé národnosti) a ten za spolupráce freikorpsu částku,určenou pro převoz do Prahy ukradl a převezl do Německa. Tyto peníze již nikdy ČSR zpět neobdržela.

Šluknov 22. září 1938. Za pomoci mužů SS a SA byl odříznut od ČSR celý Šluknovský výběžek. Bylo zajato 432 mužů, kteří byli odvezeni do Jeny, Magdeburku, Drážďan. Tam byli podrobeni brutálnímu výslechu. Jejich majetek byl rozkraden.

Jaroslav M., tehdy Šluknovsko

Narodila jsem se v roce 1920 v Liberci, kde jsem s rodiči bydlela až do roku 1938. Liberec bylo bohaté horské město s většinou německých občanů. Můj otec tam měl malý krámek s galanterií. Až do roku 1936 jsme žili s Němci celkem dobře. Až když přišel do Liberce Henlein, začali Němci vystrkovat růžky. Bylo mi tehdy 17 let a chodila jsme do rodinky. Kamarádky, kterým dříve nevadilo, že jsem Češka, odmítaly se mnou mluvit, byla jsem jen "böhmische Sau". Bála jsem se jít večer ze školy sama domů, a tak maminka na mě čekala, protože chlapci mi někdy nějakou šoupli.

Pak před naším krámkem stáli dva henleinovci, aby si soukmenovci náhodou nešli něco koupit, a tak se stalo, že jsme o obchod přišli.

Ještě předtím, než byl Liberec obsazen wehrmachtem, jsme s maminkou jen s nejnutnějšími věcmi utíkaly do Prahy s tím, že tatínek přijede za námi a pokusí se přivézt ještě nějaké věci. Když pak bylo vyhlášeno optování, tzn. že se hlásíme k české národnosti, maminka odjela zpět do Liberce, aby optovala pro Česko-Slovenskou republiku, a já zůstala v Praze u tety. Tam jsem chtěla studovat učitelský ústav, abych si dokončila vzdělání. Chyběl mi však 1 rok. Zůstala jsem v Praze sama, bez peněz a odkázaná na to, co mi kdo dá.

Měla jsem starost o rodiče a to jsem ještě nevěděla, že sedm let domov neuvidím. Tatínek byl zavřený v Budyšíně, ale ne na dlouho, zato bratr byl čtyři roky zavřený v Berlíně. Při jednom velkém náletu utekl a schovával se v Praze. Vrátil se s podlomeným zdravím.

Když jsem se v roce 1942 chtěla vdát, Němci mi nepovolili sňatek s Čechem, který rovněž pocházel ze Sudet. Podle Němců jsem byla německá příslušnice, protože náš rod žil v Sudetech po 5 generací.

Delší čas trvalo, než jsem získal potvrzení, že jsem Češka. Ještě před svatbou jsem se vydala se snoubencem do Mnichova Hradiště na protektorátní hranici. Na druhé straně stálo také plno lidí, mezi nimi mojo rodiče a osmdesátiletá babička. K sobě jsme nemohli, a tak jsme na sebe jenom křičeli. Povoleno bylo asi 20 minut, pak byl konec návštěv a rozehnali nás. S pláčem jsme se vraceli zpět.

Když jsem se v roce 1945 poprvé vracela domů do Liberce, byli naproti nám na sportovním hřišti Němci připraveni k odsunu. Ale večer, to byl horor. Házeli nám kameny do oken s křikem "Kde domov můj" a "Wir kommen wieder". Asi si už nepamatovali, jak dříve volali "Heim ins Reich!".

Vlasta M., tehdy Liberec

Z knihy "Vyhnání a život Čechů v pohraničí 1938-1945" opsal Šaman

Vzpomínky pamětníků uspořádal Karel Zelený

Titul vydal v Praze 1999 Kruh občanů České republiky vyhnaných v r. 1938 z pohraničí,
Ústav mezinárodních vztahů v Praze a
Univerzita J.E. Purkyně v Ústí nad Labem

Knížka je 2. částí "Vzpomínek" desítek pamětníků. Obě části si lze zakoupit v
Ústavu mezinárodních vztahů v Praze, Nerudova 3


Další články tohoto autora:

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: