Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 26.9.2002
Svátek má Andrea




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Český Telecom a EU Standart
 >ÚVAHA K DISKUSI: Daňová reforma ano - ale jaká?
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Kde domov můj?
 >POLITIKA: Alter ego
 >Z VĚDY: Krůček k porozumění Lazarovu syndromu
 >LETECTVÍ: A-10 Thunderbolt, děsivý pohled zepředu
 >POLITIKA: Nečekaný přínos zbytečné vládní krize.
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (18)
 >ZE SVĚTA Pluralitní manželství v pluralitní demokracii
 >ÚVAHA: Nezávislý závislý
 >ZDRAVÍ: Pleťové masky
 >TÉMA: Je nutné zvyšovat daně ?
 >ZE SVĚTA: Muzeum mezinárodní špionáže
 >MROŽOVINY: Churchillovy "nádrže"
 >CO KDYŽ: Řecký oheň - mohl tedy být starověkým Napalmem? (dokončení)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Kanada  
 
26.9. ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (18)
Petr Kertof

Den 12., ponděli 21.8.2000 …

Probudili jsme se do nádherného dne a provedli jsme několik zastávek ve Skalistých horách (asi 100 km za Kamloopsem začaly zase skutečné ”hory” se zasněženými štíty), tyhle hory jsou částí národního parku Banff, a my měli jasně naplánováno, že tuhle noc strávíme v naproste divočině, zřejmě v kempu, který se jmenuje ”Kicking Horse” (Kopající kůň), a jak jistě správně tušíte, v souladu s titulem nás hned vykopli, že mají beznadějně plno. Jak již dávno víme o tom, jestli je či není v kempu místo, nemá cenu se s nikým dohadovat.

Našli jsme poslední místečko v kempu asi 10 km vzdáleném, ale v kempu, který je uprostřed totální divočiny. Široko daleko, 200 km na všechny strany, není žádná civilizace, jedinou známkou civilizace je tady dálnice. A nedobytné odpadkové koše. Dokonce se mi zdalo že jeden z nich je značně pošramocen, jenom jsem spekuloval, jestli je to od medvědů, či nikoliv.

Postavili jsme si stan, a potom Davídek objevil, že tohle místo si zřejmě již někdo zamluvil, soudě podle cedulky o zaplaceném kempování na dnešní noc. Samozřejmě, že tady neexistuje žádná recepční a peníze se házejí v zalepených obálkách do pokladničky (???) u vjezdu do kempu. Usoudil jsem, že to bylo asi včera (i když na lístečku bylo dnešní datum) a lísteček zahodil. Asi za hodinu přišla přiopilá Němka a lámanou angličtinou se dožadovala svého místa, podíval jsem se na ní, na její karavan, ve kterém přijela a probudila se ve mně správná česká povaha, vzpomněl jsem si na historické souvislosti a pomyslel si: ”Máš bednu na kolech - máš, máš v ní postel - máš, budu bourat postavenej stan - nebudu.” Nasadil jsem nejudivenější výraz a cedulku jsem statečně zatlouk. Neeee, nic tady nebylo, ale ani taakovouhle náhodou. Jeď si kam chceš. Ještě chvíli něco mumlala, ale když viděla připravenou sekyru, zalezla do karavanu a odfrčela - na parkoviště za kempem.

Po procházce, a po úžasném podvečeru, kdy slunce zapadalo za štíty hor, a my jsme byli přímo pod nimi, jsme se odhodlali uložit se ke spánku. Tohle byla první a nejdrsnější noc uprostřed skutečné, totální divočiny. A stála zato. Naše místečko bylo přímo na kraji lesa a samozřejmě nikde nebyl ani náznak nějakého plůtku. Hned v lesíku začínaly ty pravé, nefalšované Skalisté hory a v nich 3000 nejen medvědů černých, kteří jsou v Kanadě všude, a jsou to známí lidumilové, ale žije zde i několik tisíc medvědu grizzly, a to je jiná káva. Méďa měřící asi 2,5 metru a nenávidící civilizaci. A tohle všechno shrnuto a podtrženo včetně našeho staníčku přímo na kraji lesíka. Vlastně téměř jediného v cele oblasti, jelikož 99 % všech kempířů tvořily bedny na kolech. Říkal jsem si sice, že do laminátový bedny na kolech by se grizzly jistě taky dostal bez problémů, ale - no proč by to dělal, když má hned na ráně prťavej stan a v něm hned několik křupavých pochoutek. A jako by toho nebylo dost, hned vedle nás, těsně před soumrakem parta asi 10 Němců ze dvou karavanů smažila maso na grilu (a já si vzpomněl na slova příručky - nevařte žádné intenzívně vonící jídlo v blízkosti medvědů!). Dosmažili, snědli maso a zalezli do svých karavanů a zavřeli za sebou pěkně bytelný dveře.

A co zbylo mně? Zaparkoval jsem auto, abych mohl v případě útoku chundeláče - chlupáče rodinu nějak do auta přemístit. Za pás jsem si strčil nůž a přímo pod hlavu jsem si dal sekyrku. To bylo to maximum, co jsem pro naši bezpečnost mohl udělat. No, přiznám se, nebylo to moc. Spal jsem jenom, ne na půl oka, ale na čtvrtinku. Každý zvuk byl pro mně obcházející grizzly, který již několik týdnu nezavadil o pořádnou potravu.

Několikrát za noc jsem se přistihl, že křečovitě svírám rukojeť sekyrky. Ten pocit nikomu nepřeju. Asi ve 3 ráno se mi strašně, ale strašně chtělo čůrat. Strašně. A pokud říkám strašně, myslím úplně příšerně, jelikož jinak bych do mrazivé noci nevylezl. Zjistil jsem, že zbytek rodiny je na tom úplně stejně. S Davídkem to bylo ještě v pohodě, jelikož tomu jsem nakázal vyčůrat se 2 metry za stan směrem do centra kempu, hned vedle německého karavanu, s Helčou to bylo horší, jelikož ta přeci jen musela kousíček poodejit. Připadal jsem si jako totální magor se sekyrou v ruce uprostřed mrazivé noci ve Skalistých horách.

Kdyby na mně kdokoliv ze tmy udělal ”brum brum,” měl by mně jistojistě na svědomí.

***

pokračování příště




Další články tohoto autora:
Petr Kertof

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: