Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 27.9.2002
Svátek má Jonáš




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >POLITIKA: Zemanovy šance na prezidenství
 >POLITIKA: KDU-ČSL ve vládní krizi nepřekvapila
 >REAKCE: ČESKÝ TELECOM a EU Standart
 >POLITIKA: Senát ano - ne?
 >ÚVAHA: Jaký jsem to chytrý byl
 >FILM: Minority Report aneb Spielberg válcuje
 >VÍKEND: O chalupách a chalupářích
 >POSTŘEH: O zamykání
 >PŘÍRODA: Dvoření
 >ZDRAVÍ: Transplantace opět povoleny
 >TÉMA: Český Telecom a EU Standart
 >ÚVAHA K DISKUSI: Daňová reforma ano - ale jaká?
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Kde domov můj?
 >POLITIKA: Alter ego

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
27.9. BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
Jan Burian

Pokračujeme v uveřejňování ukázek z cestovní deníčků pacientů Burianovy kulturní ozdravovny. Dnešní cesta vede do Rumunska v roce 1980…

DVACÁTÉHO DRUHÉHO ČERVENCE DEVATENÁCT SET OSMDESÁT
Květa Tošnerová, RUMUNSKO 1980

Probouzím se, vlastně jen otevírám oči, příliš brzy. Vytrvale prší. Igeliťáky v nohou i nad hlavami vzpírají nádivku vody a přeplněny odkapávají na spacáky. Igelit nade mnou vyboulilo nejmíň deset litrů a hrozí prasknutím. Po lecvici počítám obratle mučednici Helence, přitištěné na zavlhlou zeď. Z druhé strany hřeje Láďův spacák. Oběma se zázrakem podařilo usnout a oddychují. Se stejnou pravidelností dopadají do vratké boule nad hlavou další a další drobky. Vlhne mi obličej. Kouknu nahoru. Igelit se již vychýlil a přebytek tekutiny mi ukapává na obličej. Brzo pochopím nejhroznější mučení v knihách Karla Maye. Už po několika hodinám podobným minutách cukám zběsile a bezmocně hlavou. Neúprosná kapka pravidelně rozbije tělíčko o moje čelo, stéká zvolna po levém spánku a v okamžiku, kdy začne nezřeleně zasýchat, kap, a je tu kolegyně. Kdyby aspoň šly vykuklit ze spacáku ruce, ale copak je to v týhle sardinézii možný? Házím a mrskám celým tělem jak lisovaná píďalka. Konečně. Hela děťátkovitě zavrněla a docela malinko překulila hlavu. To mi stačí. Přitisknu se k ní víc, než je možné, a strašlivá kapka, kterou jsem musela prožívat od zrodu až k zániku, po které jsem musela bolestivě šilhat, přistává do vlasů.
Míra se naplnila. První igeliťák průkopník začal s revolucí. Shazuje na spáče zatěžkávací kámen a první litry letí na naše hlavy. Budíček. Rozcvička. Kdo se snaží zqažehnat katastrofu nad vlastní hlavou, jen přelívá vodu na ležící a netečné. Citoslovce odporu, lamentace, klení. Balíme vlhouny spacáky a bez snídaně odcházíme do deště. Jdeme přímo v šedivých mracích. Mohutný déšť se chvílemi mění na drobné vytrvalé mžení až kraplavou mlhu, pak zase houstne. Jsme úplně promáčení, i naše spacáky a vůbec všechno, co jsme dost pečlivě nezaigelitovali a neutěsnili. Přesto je dobře. Jardův humor vstal z mrtvých a vítězí: Co by za takový nefalšovaný mračna dala Amanda Lír? Ani vindru, po deseti metrech zmizíš...Joska ustaraně zírá k nebesům a tváří se pochmurně. Obloha slibuje dlouhodobé pršení. Sestupujeme do mlhatého kotle. Prastaré porosty černavé kleče brouzdají větvemi v rozvodněných vlnách divokého potoka. Ani se nezkalil, jen divočeji burácí. Kameny oslizly a kloužou. Kdo volí raději trávu, má pocit, že balancuje na souvislé banánové slupce a sjíždí dobrý metr až dva do mlhy a neznáma. Opatrnější volí cestu bahnem. Pomaleji, zato jistěji. Bahno sevře nohu až po kotník a člověk si může příští krok rozmyslet: ačkoliv jak kde. Ve srázech ujíždí rychleji než tráva. Jeden brzdí o druhého, bahnitýma rukama stavíme ty rozplesklé, abychom se za okamžik sešli na zemi všichni. Nakonec sjíždíme po zadku a po spacákách. Moudře jsme balili dolů, teď chráněj kostrče. Klesáme. Opouštíme drsňácká společenstva tuhých trav. Spouštíme se do pralesa. Z větví jehličnanů visí nitkovitá drhání lišejníků. Lišejníky obrůstají i celé kmeny velikánů, prales zakletých prastarých šamanů. Prudký svah. Chytáme se kamenů, větví, kořenů. Brzdíme a přerážíme se o trouchnivé padlé kmeny, často balancujeme po kluzkém jehličí a po tlamě. Hustě prší. Kdykoliv zavane odspoda vítr, nastává kapkobití i z nacucaných korun.
První zastávka. Pod tlapatým smrčištěm s větvemi na zem. Hltáme první jídlo dne, čokoládu. Jdeme dál. Sestupujeme. Nad námi burácejí vodopády, ve kterých se rozvodněný potok řítí do údolí. Litujeme ztracené výšky. Vrchol, který jsme opustili, beznadějně utonul v mracích a mlhách. Joska bystří ucho. Odhaluje bečení a cinkání. Kde jsou ovce, budou i psi. Někdy se takhle hlídají navzájem celé dlouhé dny, než přijde jejich člověk. Vychrtlí psové pytlačí a vrhají se na všechno, tabu jsou jen ovce. Zdaleka obcházíme. Šplháme zprudka vzhůru do stráně, prodíráme se smrkovým mlázím ze semenáčků u pat velikánů. Teprve ve starších porostech se můžeme narovnat. Nová překážka - rozbahněný potok, přítok našeho zdivočelého kamaráda. Sítiny, ostřice, draslavé bezkolence a různolisté pcháče. Bažina jak víno. Boříme se po nárty, kdo má smůlu a smekne se nebo netrefí na travní trs, zahučí po kolena. Zezadu někdo křičí na poplach. Medvěd? Rys? Jen defekt. Janině krosně ruplo ucho. Vracíme se, improvizovaně látáme, postáváme. Zabahnění, špinaví, promáčení, se škrábanci na rukách i obličejích, povisávají z nás přetrhané pavučiny s ulpělým jehličím a mrtvolkami hmyzu. Přičvachtává Jarda. Nasliní ukazováček a zlehýnka se dotkne mé tváře. Máš tu smítko, Květo...
Udržujeme bezpečnostní vzdálenost, kvůli medvědovi. Být medvědem, nežiju jinde než tady! Divoká příroda, kolem dokola žádný civilizační výdobytek, nic rušivého, jen vysoké čiré koruny a obtloustlé koberce brčálem nucucaných mechů. Narazili jsme na tenkou zvířecí stezičku. Pralesem se choulí pára a takové záhadné šťavnaté ticho. Pěšinka zprostorněla, začíná nový slejvák a osm dešťových opilců, jako by nebeské přísuny nestačily, na sebe s větví sklepává vodu. Divoch ve mně se otírá čelem o mladé smrčky, olizuje kapičky a ukusuje letošní výhonky. Neustále klesáme. Malinká cestička nás vede napříč srázným svahem, dole se valí náš známý potok. Přítoky ho proměnily v dravou bystřinu. Cinkání ovčích zvonců. Joska má utkvělou představu, že i toto stádo si je bez ovčáka, střežené hordou zuřivých hladovců. Sestup, za potokem psy ztratíme! S krosnami, které ztěžkly deštěm, se řítíme (doslova po řitích) dolů. Zemská přitažlivost spolu s kluzkou travou umožňuje bleskový sjezd. Končím anabázi rovnýma nohama v bystřině. Bere mne proud. Snažíme se jít u břehu, ručkujeme po obrovských bolševníkách. Smečka psů s jekotem běží s kopce za námi. Usilovně hledáme nouzový přechod. Joska se dal po uhnilém smrkovém kmeni, který plískanice a bouře vyvrátily a položily napříč říčkou. Jana, Tomáš a Zuzka úspěšně přecházejí. Hela je taky skoro na druhé straně, ale uklouzla a padá po zádech rovnou do vody. Zarývá se krosnou do dna. Naštěstí na mělčině. Obemykám levičkou zpuchřelou větev a pravou pomáhám Hele nahoru. Za chviličku už obě balancujeme po oslizlé kladině na břeh. Psi nám doslova oštěkávají nohavice. Kmen se námi obahnil a o to víc klouže. Další pád. Jarda. Spadl šťastněji, pomáhá si sám, za ním Láďa holí odhání vzteklá psiska a dobromyslně pronáší: Já mám psy za prdelí a ty se tu klidně koupeš.
Psi olezlé lávce právem nedůvěřují. Přes potok se neodvažují. Jen krabatí čumáky a cení zuby. Menší poňafává. Aspoň nás provázejí po protějším břehu. Hledáme cestu. Ani náznak. V životě tohoto lesa tu nikdy nevedla a vsadím zbytek chleba, že jsme první dvounožci, kteří se tudy prodírají. Ke psům sestupuje bača. Zkoumá, co je rozrušilo. Spatřil nás. Haleká a gestikuluje, ať se vrátíme. Pomáhá nám přes vodu. Rezignovaně brodíme, proud nám bere nohy. Bača podává sukovici, pak i šlachovitou dlaň, Šplháme nahoru. Pokračujeme tou původní vyšlapanou cestičkou, překrýváme prohlubinky ovčích kopejtek ostrými vzorky pohor. Jsme zmáčení, ale zima nám rozhodně není. Znalec poměrů lahodně básní o blízké opuštěné salaši, kde rozděláme oheň. Usušíme věci a budeme celý den jen žrát a chrápat. Tvrdě mu oponuju. Přece nejdůležitější fyziologický potřeby nemůžeš nazvat tak potupně a votrle. Vždyť jsou to věci posvátný! Neuctivý kacíř z toho má ukrutnou srandu, plezír a druhé vánoce.

A co vy milí neviditelní čtenáři Psa? Zajímají vás staré cestovní deníčky? Psali jste si někdy nějaký? A jak to s ním dopadlo? Máte ho ještě? Četli jste ho někdy po sobě nebo měl smysl jen ve chvíli, kdy jste ho psali?

Zdraví Vás
Samozvaný primář
Jan Burian


Další články tohoto autora:
Jan Burian

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: