Tak už je zase všechno v normálních kolejí, jsem tu s Bartem a Bart je se mnou, k obapolné spokojenosti. Bart se těší na procházky raní, polední i večerní - pokud na polední a večerní je čas a příležitost. Na ty ranní musí dojít vždycky, kdyby čert na koze jezdil - a pokud jsem doma.

Chodíme ven brzy, dřív než vyrukují bací stařenky s chlupatými štekátory. Obvykle to stihneme vrátit se v čase,kdy je totálně nedopsáno, tedy kdy nikde není žádný cizí pes.

Dnes ráno to nějak nevyšlo a na zpáteční cestě jsme potkali psy dva, oba provázené svými pány: Bartovu starou známou oblíbenkyni, rotvajlerku Bonnie, a starého známého neoblíbence Vojtu. Podotýkám, že všichni tři, Bart i oblíbenkyně / neoblíbenec byli na vodítkách.

Vojtův pán to rozumně vzal cestou k zadním vrátkům zahrádkářské kolonie (obvykle tuhle únikovou cestu volím já, když se potkáme v opačném směru), a Bonnie se svým pánem to vzali rovně, nám v ústrety.

Bart byl očividně rozpolcený.
Na jedné straně byl rád, že Bonnie vidí, na druhé straně by strašně rád dal najevo svůj hněv a pohrdání a ve všem všudy nepřátelství k Vojtovi - a ten mu oplácel stejnou měrou.

Vibroval na vodítku: hned se milostně hnal k Bonnie, hned se vrhal tím směrem, kam zmizel protivník.

Konec byl prozaický. Pán s Vojtou zmizel, a s Bonnie a jejím pánem jsme šli stejnou cestou. Nahoře na rovince jsme je oba pustili. Taky Bonnie měla radost a chtěla si s Bartem hrát! Jenže, jí je jeden rok, Bartovi sedm. A tohle honění za holkama... to není nic pro nás.
Raději jsme šli na snídani.

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: