Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 1.10.2002
Svátek má Igor




  Výběr z vydání
 >ZE SVĚTA: Bizarní americká obohacování
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Bude vojna, bude
 >STŘEDNÍ VÝCHOD: Možnosti řešení konfliktu na Blízkém Východě - 12 bodů
 >HISTORIE: Konspirační čítanka
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Víkend na motorce
 >PSÍ PŘÍHODY: Prošvihli jsme Bartovy narozeniny
 >TÉMA: Daňovou džungli nebo efektivní výběr?
 >NÁZOR: Sotva dobrá volba
 >POLITIKA: Facka občanům této země
 >TÝDEN POD PSA: Co se semlelo, umlelo a podemlelo
 >ARCHITEKTURA: Pražský hrad odkrývá tajemství aneb Pozvánka do Jeleního příkopu
 >DETEKTIVKA: Podivná smrt
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (19)
 >PENÍZE: Jak se krade kapitál.
 >PŘÍRODA: Sežeru tě

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
1.10. ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (19)
Petr Kertof

Den 13., útery 22.8.2000 …

Ráno bylo neuvěřitelně krásný. Ani nevím, jestli to bylo tím, že slunce se dralo kolem zasněžených štítů hor všude kolem nás a vzduch jiskřil tím, jak byl mrazivý a neuvěřitelně čisťounký, a nebo, jestli naši ranní pohodu mělo na svědomí hlavně ulehčení, že nás v noci nesežral medvěd. K ránu se mi samozřejmě zdalo, že kolem něco čmuchá, ale byl jsem tak vyčerpán čekáním na méďu, že jsem to nevnímal. Jediný Davídek spal, jako když (není tohle přísloví kravina?) ho do vody hodí.

Kolem deváté hodiny ranní bylo jedno z nejkrásnějších rán, jaké jsem kdy v Kanadě zažil. Slunce už se přehouplo přes zasněžený štít a začalo hřát plnou silou a zahřívat naše zmrzlá těla. Myslím, že v noci bylo zcela určitě pod nulou. Stan byl zcela zmrzlý. Na autě byla regulérní vrstva ledu.

Uvařili jsme si čaj na našem přenosném vaříku, sbalili všechny zmrzlé věci a neradi (rádi?) opouštěli jedno z nejkrásnějších tábořišť…

Naše první zastávka dnes byla u ”Takahawa falls” nejvyššího vodopádu v Kanadě. Vodopád je v místě, kde voda opustí skálu asi 100 metru nad vaší hlavou. Je široký nejvíce 1 m, takže se samozřejmě nejedná o řeku, ale spíš o potok. Na cedulce jsme se dočetli, že na jaře je ale průtok asi 20 x větší, což teprve musí být rachot.

S Davídkem jsme se vydrápali až téměř k místu, kde voda dopadá na kamenitou skálu. Voda je samozřejmě příšerně ledová a i když sluníčko již statečně hřálo, pod vodopádem byla porad zima jako v hladomorně (pozn. autor: nemůže byt v hladomorně někdy třeba i vedro?).

Pokud se postavíte ze správného úhlu, můžete po celý den kolem vodopádu vidět duhu, jelikož voda, padající z takové výšky se kupodivu i docela daleko rozprašuje, takže pod vodopádem je permanentní mlha. Samozřejmě, že jsme se vyškrábali na nejvyšší místo, kam se bylo možno dostat (kam už nevedly asfaltové chodníčky). I když, možná u asfaltových chodníčků bych se chviličku zastavil, jelikož, jak jsme záhy pochopili, ty tu nejsou jenom proto, aby se lenošným turistům usnadnil přístup k přírodním krásám (podle známého hesla, příroda snadno a rychle), ale hlavně proto, aby se k těmhle nádherám mohli dostat i lidé hendikepovaní - na vozíčku. Na parkovišti jsou (a to platí všude po cele zemi a neexistuji výjimky) nejlépe přístupná místa vyhrazena pro parkování postižených lidi, neviděli jsme, že by si někdo dovolil zaparkovat na tomhle místě, pokud k tomu nemá příslušné povolení. A tak i cesta k Takahawa falls je bez jakéhokoliv schodu a vyasfaltovaná, aby se mohli podívat všichni…

Samozřejmě, a to jsem zapomněl zmínit, pokud vjíždíte po dálnici do Skalistých hor, musíte projet skrz ”pokladny,” kde se vás zeptají, zda jen projíždíte a v tom případě nemusíte platit nic, anebo zda plánujete navštívit jakoukoliv atrakci v rámci těchto přírodních parků. Za návštěvu se považuje jakékoliv zastavení kdekoliv. Po všech parkovištích (a stejně i například v Takahawa falls) obcházejí strážci národního parku a kontroluji, zda všechna auta mají za předním sklem vystavena příslušná povoleni.

Další naší zastávkou toho dne bylo tyrkysově modré překrásné jezero, které se jmenuje Lake Louise. Jezero je nádherné, voda je nepřirozeně modrá s nádechem zelené barvy a neskutečně ledová (pomýšleli jsme samozřejmě na koupel).

Tohle jezero má bohužel dva veliké problémy a o oba se postarali (jak jinak?) lidé. Prvním z nich je děsuplná spousta turistů. Kolem jezera je několik velikých parkovišť, a všechna byla naplněna k prasknutí. Z toho plyne, že cestičky kolem jezera (cestička = asfaltový chodníček) byly taktéž přeplněny k prasknutí. Tímto pádem prožitek z přenádherné přírody byl (alespoň u mně) znatelně oslaben. Druhým negativním prvkem je stavba, která hned skoro na břehu tohohle vysokohorského zázraku stojí. To je něco, co se nedá slovy popsat, vypadá to asi tak (a zřejmě to tak i bylo), že nějaký milionář se před XX lety definitivně zbláznil a rozhodl se doprostřed horské přírody plácnout výplod bujné fantazie ještě šílenějšího architekta, který zřejmě nenávidí přírodu a pojem ”estetické cítěni” byl pro něj jenom shlukem nic neříkajících slabik. Tenhle paskvil potom nazvali ”Chateau Lake Louise” a hrdě se chlubí, že se sem vejde přes 1000 (!) hostů.

Našli jsme ale cestičku, která vedla od jezera Louise a nebyla asfaltová, navíc vedla relativně strmě vzhůru. Řekli jsme si tedy - tohle bude šance na přírodu bez zastupů. Byla to tentokrát pravda, turiste evidentně odrazení stoupáním a nevyasfaltovaným chodníčkem, z něhož dokonce místy trčely i kameny a kořeny (!). Jakási cedulka hlásala, že k dalšímu jezeru, které leží v horách je to ”jen” 3 km. Vydali jsme se tudy a neprohloupili. Cestou jsme potkali jenom nemnoho turistů a prvním překvapením (a odměnou za tvrdé stoupání ve 30 stupňovém vedru) byla vyhlídka na Lake Louise z výšky alespoň 400 m nad jezerem. Příšerná stavba odsud nebyla viděl, ale zato bylo vidět spousta dalších kopců a štítů Skalistých hor a Lake Louise se třpytilo jako drahokam v odpoledním slunci. Moje slovní zásoba a vyjadřovací schopnosti nejsou schopny tuhle nádheru popsat. Trošku víc se dá poznat z přiložených fotografii a filmového záznamu, skutečný prožitek ale samozřejmě nemůže nic nahradit.

Dalším ”kontrolním bodem” našeho stoupání nad Lake Louise bylo jezero, které bylo relativně malé, asi o 600 m výše, než Lake Louise, ale o nic méně krásnější. Jeho jméno jsem zapomněl, myslím, že takovýchto jezer a jezírek jsou v Rocky Mountains stovky. Cesta ještě stále neskončila, ale k cíli, kam vedla cestička (chodníček se zatím nenápadně proměnil v něco, pro co by se místy spíše hodil termín ”strouha bez vody” anebo ”zlomsihnát,” či něco podobného), k cíli zbývalo, podle cedulky, jen 20 minut. I pokračovali jsme i když jsme z lesa slyšeli kňučet medvěda. Až posléze jsme zjistili, že to nebyl medvěd, ale Davídek, kterého už docela dost bolely nožičky.

K “tea cottage” (čajová chata) to trvalo jenom 35 minut, takže jsme se tam doploužili statečně a vůbec jsme nelitovali. U “čajové chaty” (jelikož v chajdě vařili a podávali výborný čaj) leží další jezero, které je už asi 800 m nad Lake Louise.

Od slečny, která v chajdě čaj servírovala jsme vyzvěděli, že tuhle chatu postavili poprvé v roce 1920 a od té doby jí několikrát přestavovali. Pro dnešní techniku je možno sem cokoliv dopravit zespoda jen dvěma cestami. Po zemi - koňmo. Vzduchem - vrtulníkem. Není jiných možností. Přístupová cesta, po které jsme přišli je skutečně jediná a jelikož jsme ji viděli, víme, že ani pro koně to není vůbec žádná legrace. Vrtulníkem je to samozřejmě pohodlnější, ale trošičku se to prodraží. Vrtulník jsem tedy dopravil jenom největší a nejobjemnější kusy, ostatní sem vyvlekli koníčci.

Čaj byl vynikající a posezení v chajdě bylo nádherné. Tady - konečně - jsme absolutně z dosahu civilizace. Ani sebelepší jeep by neměl šanci.

Kupodivu dolu to šlo relativně snadno a u Jezera Louise jsme byli za několik málo desítek minut.

Helča si do svého deníčku poznamenala ”strašně nás bolí nohy” a musím říct, že to byla pravda.

***

Den 14., úterý 23.8.2000 …

Ze Skalistých hor do Calgary je to asi jen 150 km po rovince. Na okraji Calgary jsme zůstali ve velmi slušném kempíku i s bazénkem (jelikož je děsivý vedro).

A ve vedru jsme vyrazili do Calgary. Nebudu opakovat jak Calgary vypadá jelikož bych se jistojistě jenom opakoval, protože ani na tomhle městě není (až na to, že tu byly Olympijské hry) nic pozoruhodného. Centrum města, skleněné vysoké budovy, město samo leží (jak jinak) skoro na rovině).

Centrem jsme jenom projeli autem a už jsme ani nezastavovali, lákala nás hlavní atrakce - Olympijsky areál.

První čeho jsem si všiml a přišlo mi to podivné bylo, proč jezdí i uprostřed parného léta stále lanovka na jediný větší kopec, který v Calgary je a navíc, proč pořád znovu a znovu vidíme nasedat tytéž cyklisty. Potom jsme pochopili - je tady módou nechat se i s kolem vozit na kopec a posléze jenom sjet po lyžařském svahu dolů a zase vás vyvezou na kopec a tak pořád dokola. Docela se mi to líbilo. A potom, že cyklistika je namáhavý sport. Pche. Ne tady.

Další atrakci která stoji za zmínku je skokansky můstek, na který jezdi luxusní výtah. Nahoře vylezete a první, co vás praští do očí je obrázek českých skokanů, kteří tady na Olympiádě získali hned 2 medaile. Alespoň doufám, že si to dobře pamatuju. Byl to příjemný pocit až do chvíle než jsme přišli až na samý okraj odkud se skáče. Vzpomněl jsem si na slova jednoho našeho kamaráda: ale jo klidně bych jel …(jenom by někdo musel stát za mnou a mířit mi neustale na záda nabitou dvojkou!!!) Asi tak. Vrávoral jsem na můstku a při představě, že bych měl obout lyže a jet dolů se mně zmocnil třes a ne se uklidnit. Není to pěkná představa. Ne, ne.

Poslední - a nutno říci, že skoro nejzajímavější atrakcí - byla prohlídka skibobové dráhy, která je snad jedna z nejdelších na světě (pokud si nevymýšlím). Dráha byla moc pěkná, betonové koryto, které je navíc v zimě pokryté ledem. Inu, pěkný sport (!). Došli jsme až na start, a tady jsme si všimli, že na startovní plošince stoji několik skibobů. Byly to přesně takové, na kterých se jezdi tyhle závody jenom s tím rozdílem, že tyhle místo brusli měly kolečka, aby mohly jezdit v tom betonovém korytě. Jinak to bylo přesně totéž.

Zjistili jsme, že je možné nechat se na tomhle stroji svézt dolů. Šli jsme do kanceláře, kde se zrovna přihlašoval nějaký německý mládenec se svou slečnou a oba byli sebevědomí samo. Řekl jsem si, kdy budu mít zase šanci svézt se v závodním skibobu v olympijské zavodní dráze ? A šel se přihlásit taky. Baba za pultíkem na mně ale vytasila cenu $45 za jízdu. Možná bych to byl i dal (vypadá to, že jsem nebyl moc při smyslech), ale naštěstí jsem měl jenom $35 na hotovosti a moji kartu nechtěli vzít. Inu, co mi zbylo, trošku posmutnělý jsem opustil kancelář a řekl jsem si, že se alespoň půjdeme podívat, jak jede mladý německý par. Samozřejmě, že nejedou sami - to by se asi daleko nedostali - jede s nimi profi-závodník. Byli tedy ve ski-bobu celkem tři. Došli jsme až k jedné z lepších zatáček, o které jsem usoudil, že tady už bude skibob trochu rozjetý a alespoň uvidím, o co jsem přišel.

Z ampliónu se ozvalo ”vykliďte závodní dráhu, právě se chystají ke startu ….” A jejich jména. Potom nebylo chvilku slyšet nic, potom se koryto dráhy začalo zlehka chvět, potom víc, ještě víc, potom vibrovalo, že pokud bych na něm měl hlavu, asi by mi upadla. Potom se objevil skibob. No objevil není přesný termín, vyřítil se příšernou rychlostí po rovince. Nevím jestli jste někdy viděli jet skibob v zimě, ale tohle bylo něco strašnýho. Beton samozřejmě není rovný jelikož v zimě je pokryt ledem a asi se to srovná - ale teď, v létě rovně vypadá, ale rovný není, ale ani zdaleka. Železná raketa na kolečkách v betonovým korytě při rychlosti víc, než 100 km/h. Zřetelně jsem viděl, jak ”závodníkům” poskakují hlavičky jako pimprlovým panáčkům a za okamžik se železná příšera, od které ještě sem tam odletuji jiskry, ocitla u nás v zatáčce a já zřetelně na zlomek vteřiny viděl výraz sebevědomé Němky přes temné sklo přílby. Takovou hrůzu a děs jsem zřejmě ještě v žádném obličeji neviděl.

Podle hlášení jízda trvala asi 90 vteřin a jsem si absolutně jist, že to musel byt jeden z nejstrašnějších zážitků jejich života. V duchu jsem dal pusu škaredé babě dole v bufetu, kde jsem před tím utratil oněch deset dolarů, takže mi potom nezbyly na jízdu. To, co jsem viděl, mi absolutně stačilo….

Jelikož bylo vedro jako v peci, uháněli jsme do kempu, a tam jsme prováděli činnost, kterou Helča ve svém deníčku popsala velice trefně : “Válíme se tady jako mrchy, a to je konečně ta správná dovolená.” To byla naše podvečerní činnost. Na zítřek jsme rozhodli Calgary opustit a vydat se zase (pro změnu) asi 800 km na východ. Přiblížíme se tím k Winnipegu, který si chceme o malinko víc prohlédnout.

prozatím konec


Další články tohoto autora:
Petr Kertof

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: