Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 2.10.2002
Svátek má Galina




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Původ palestinsko-izraelského konfliktu (část 1.)
 >TÉMA: Kříž bez smíření.
 >MROŽOVINY: Případ Šolta z první ruky
 >KUPÓNOVKA: Agenti se suchým z nosu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zklamání se nekonalo
 >PSÍ PŘÍHODY: Neumíráte hlady?
 >ZAMYŠLENÍ: Po Saddamovi potopa?
 >KANADA: Dálnice a ochrana zvířat
 >ZÁBAVA?: Cyklická redundance aneb ke vztahům mezi mužem a ženou
 >SVĚT: Nač smažit Bushe?
 >ŽIVOT: Synchronizovaná menstruace
 >PŘÍRODA: Tajemné smysly
 >ŠKOLSTVÍ: Potřebujeme ministerstvo školství?
 >ZDRAVÍ: Jak správně provádět manikúru?
 >ZE SVĚTA: Bizarní americká obohacování

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Právo  
 
2.10. KUPÓNOVKA: Agenti se suchým z nosu
František Schilla

Tak jako bývalé kariérní estébáky namnoze rozpoznáme od "normálních" právníků podle toho, že ti první si zhusta pletou výrazy "odcizit" (= ukrást) a "zcizit" (= prodat, darovat apod.), odlišovali se pokoutní rakouští poradci, kteří u nás zkoušeli štěstí v prvních letech ekonomické transformace, od seriózních rakouských (a ostatně i německých a švýcarských) specialistů z různých právních a ekonomických oborů mimo jiné podivně snobskou, pseudoodbornou němčinou, protkanou nesprávně používanými slovy latinského či románského původu vyčtenými z (narychlo a povrchně sestudovaného) odborného tisku. Zatímco o skutečné či domnělé roli bývalých estébáků v kupónovce bylo již popsáno nemálo papíru, charakteristice a působení rakouských šejdířů v kupónovce zatím analogická pozornost věnována nebyla. V tomto článku se věnujeme "živočichopisu" šejdířů z Rakouska vstupujících do kupónovky v postavení prostředníků.

Aby náš výklad nebyl příliš suchopárný, uvedeme jej stylovou vzpomínkou na Vídeňáka přezdívaného v Čechách Dloubal. Dloubal spravoval a manažoval dva investiční privatizační fondy z první vlny kupónovky a kromě jiných zvláštností se vyznačoval tím, že se neustále a za všech okolností dloubal v nose. Jeden jeho fond se nacházel v Praze, druhý v Bratislavě. Po rozpadu federace tedy fondy existovaly a působily ve dvou různých státech a ve dvou různých právních prostředích. Původní portfolio měly prakticky identické, prakticky identická byla také jejich velikost. A prakticky identický byl posléze také konec, k němuž Dloubal oba fondy neochvějně dovedl: Čeští akcionáři dostali "suché z nosu", slovenští pak "suché z nosa" ! Obě skupiny akcionářů byly pochopitelně rozezleny. Právě tehdy, přátelé, se však ukázalo, že Dloubal při všech svých zvláštnostech a podivnostech má už ledacos za sebou a dokáže ledasjaký průšvih ustát. Přešel nečekaně do protiútoku: Nespokojencům vysvětlil a zdokladoval, že poškozen se může cítit především on sám, neboť v souvislosti s činností obou fondů poskytl celou řadu expertních poradenských služeb, jež vzhledem k politováníhodnému vývoji situace zůstanou z valné části nezaplaceny. Nespokojeným českým akcionářům pak blahosklonně doporučil, aby svou oprávněnou kritiku přesměrovali proti českému státu - státu, jenž, meine sehr geehrte Damen und Herren, pojímá věci příliš liberálně ! Taktéž nespokojeným slovenským akcionářům blahosklonně doporučil, aby svou oprávněnou kritiku přesměrovali proti slovenskému státu - státu, jenž, meine sehr geehrte Damen und Herren, pojímá věci příliš autoritativně a dirigisticky ! (Jak citovaná charakteristika poměrů v ČR, tak citovaná charakteristika poměrů na Slovensku byly, dodejme, odkudsi vyčteny. Pokud byste se Dloubala zeptali, co že vlastně znamenají výrazy "liberální" a "dirigistický", dočkali byste se nanejvýš toho, že by se jen důkladně a do hloubky zašťoural v nose.) Přes přetrvávající remcání nakonec žádný český ani slovenský akcionář na Dloubala žádnou žalobu nepodal, takže jak podle českého, tak podle slovenského práva lze dnes již případné nároky fondových akcionářů vůči Dloubalovi považovat za promlčené. Až příliš pozdě došlo akcionářům, že s Dloubalem by bylo lepší se úplně minout a žádná aktiva z kupónovky mu do správy nikdy nesvěřit…

Kolik takových "Dloubalů" z Rakouska zkoušelo s různou mírou úspěšnosti "motat šišku" českým "dikům" (držitelům investičních kupónů) v předkole první privatizační vlny, aby je později výměnou za suché z nosu mohlo obrat o aktiva, jež chtěl "dikům" stát darovat formou investiční hry jako jakési paušální odškodnění za desetiletí komunistické tupovlády a nedostatkového hospodářství ! Z to jakých podalpských pralesů, luhů a hájů všichni tito otesánkovští "Dloubalové" vyběhli, kde se tu jen vzali, odkud se rekrutovali ? Rekrutovali se z pokoutních poradců, kteří se ve vlasti profesně nechytali (tedy poradenství fakticky nevykonávali vůbec nebo dlouhou dobu) pro neschopnost nebo pro minulé podnikatelské vroubky či kteří měli přinejmenším kázeňské problémy na úrovni odpovídajících stavovských komor. (Náš konkrétní Dloubal z úvodního příběhu se kromě dloubání v nose vyznačoval také zvláštním tikem projevujícím se cukáním ve tváři, pofrkáváním a kroucením hlavou, k němuž zřejmě přispělo napětí z vleklých sporů, v nichž se proti němu u soudů v Rakousku a Německu různé subjekty domáhaly náhrady různých škod.)

Bylo možno agenty se suchým z nosu rozpoznat už v prvním kontaktu ? Zpravidla ano, přátelé ! Nejsnáze je bylo možno identifikovat podle zvláštní pseudoodborné novořeči, v níž některé německé "termity" vysloveně tahaly posluchače za uši. Kromě toho, že zaměňovali například výrazy jako "logika" a "logistika", pletli si pseudoporadci především výrazy pro "promlčení" (kdy právo již nelze vynutit) a pro "prekluzi" (zánik práva uplynutím propadné lhůty). Proč zde na takovém obecně ne zcela srozumitelnému detailu bazírujeme ? Nelze jinak, přátelé ! Právě výraz "promlčení" (správně německy: "Verjährung") byl totiž za hranicemi Rakouska (vyjádřeno starozákonní terminologií) šiboletem (tj. rozpoznávacím heslem, jehož nesprávné používání dotyčné prozrazovalo) podobných pochybných poradensko-zprostředkovatelských existencí. Právě o výsledné neuplatnění práva protistrany jim totiž hned od počátku v každém nově navazovaném obchodním vztahu šlo ! Každý jejich nově navazovaný obchodní vztah přece již od samého počátku cíleně směřoval k handlu, kdy protistrana měla za svá hodnotná aktiva obdržet suché z nosu !

Představte si, přátelé, že v obchodních závazkových vztazích podle rakouského práva trvá promlčecí doba obecně třicet let. Jakpak by tedy rakouské šejdíře neoslovoval odlišný, mnohem kratší režim promlčení u nás ! "Präklusion", mumlali agenti se suchým z nosu fascinovaně při kdejaké příležitosti, "Präklusion". "Präklusion" - vyslovovali to po francouzsku, s nosovkou na konci. Znělo to vznešeně, interesantně, odborně, zkrátka "poradensky". Většinou to ovšem bylo nesprávné, chybné, nepřesné, zkrátka laické. Podle souvislosti přitom totiž měli ponejvíce na mysli pouze obyčejné, prosté promlčení, a nikoli prekluzi !

Je jasné, že zkušený manažer expandujícího rakouského či německého koncernu rozhlížející se po trhu v tehdejším Československu, jemuž podobný pseudoporadenský harcovník přišel nabídnout své služby (nemusíme snad zdůrazňovat, že dotyční šejdíři samozřejmě zkoušeli pumpnout i měšce krajanů, neboť naprosto netrpěli nacionalismem), jej po rutinním půlhodinovém rozhovoru zpravidla vyhodil, často s velice nelichotivým komentářem. S Čechy a Slováky, jejichž aktiva hodlal časem oproti suchému z nosu převést na své konto, ovšem rakouský pseudoporadce zpravidla jednal prostřednictvím tlumočníka. A tlumočník, nechtěl-li vypadat hloupě, musel tu či onu zjevnou nesrovnalost v překládaném projevu uhladit a poopravit. "Wir müssen es uns noch LOGISTISCH überlegen," říkal třeba údajný poradce. Doslovný překlad by zněl: "Musíme si to ještě LOGISTICKY rozmyslet." To byl ovšem nesmysl. A tak tlumočník řekl buďto: "Musíme si to ještě LOGICKY rozmyslet," nebo nevhodný "prudce poradenský" termín "LOGISTISCH" z výroku vyhodil úplně: "Musíme si to ještě rozmyslet." Zásluhou tlumočníka tedy rakouský pseudoporadce působil v prvním kontaktu lépe na lidi, kteří jeho mateřštině nerozuměli, než na vlastní krajany. Jenom výjimečně - to už musel mít tlumočník obvyklé komedie popř. celého pana zahraničního experta opravdu plné zuby - vystupovaly v překladu hrany a osidla páně expertova projevu naopak ještě vyostřeněji. (Tak třeba když v restauraci, kam údajný rakouský poradenský expert čas od času zval potenciální české partnery, dosavadní hostitel při placení opět "náhle zjistil", že "u sebe zrovna nemá československé peníze", došlo k tomu, že tlumočník na celé kolo nelaskavě, leč podle pravdy sdělil: "PÁN JE NAPROSTO BEZ PENĚZ !") Někdy ovšem z údajného poradce vypadl takový výrok, že s ním ani sebediplomatičtější tlumočník nic nenadělal. (Když se třeba potenciální čeští partneři zeptali údajného rakouského experta, který hodlal pořádat blíže nespecifikované "manažerské kurzy", o jaké že kurzy by se mělo jednat, zněla odpověď: "Především o kurzy velice drahé !")

Přední československý architekt ekonomické transformace se tehdy proslavil v anglosaském světě větou o tom, že "nehodlá platit tvrdé peníze za měkké rady". Nebylo snad v té době u nás profesně fundovaného tlumočníka, právníka či ekonoma, jemuž by se při profesním kontaktu s rakouskými agenty se suchým z nosu nevybavovala uvedená věta stále znova a stále neodbytněji. Nahlas ji veřejně zopakovat bylo ovšem povětšinou společensky únosné jenom jakoby v žertu, když už měla dotyčná sešlost něco vypito. V nestřežených chvílích a interně se nicméně v nejedné české (a jistě i slovenské) kanceláři osazenstvo bavilo parodováním scének z jednání s rakouskými pseudoporadenskými šejdíři. Kromě "prekluze", "logistiky" a "transferu technologií" byly oblíbené zejména scénky na téma "VIEL GELD" ("MNOHO PENĚZ" - samohlásky v německém sousloví bylo třeba vyslovovat s přehnanou doprovodnou mimikou tak, aby ústa byla zároveň roztažena do blaženého úsměvu: "fííl kéélllt").

Obecný český a slovenský lid, pro který byla kupónová privatizace koncipována a realizována, v době zahájení kupónové privatizace pohříchu ještě na základě nejrůznějších myšlenkových zkratů choval v srdci předsudečnou, pověrečnou rovnici "zahraniční expert = know-how + kapitál". Výše citovanou větu neúprosného ekonoma o "měkkých radách", která byla posléze kdesi vytesána do kamene a která plně patří do kontextu ekonomické transformace (a tedy i kupónovky), považoval (pokud ji vůbec byl ochoten slyšet) nanejvýš za jakýsi nepříliš diplomatický bonmot. Tezí, jež by si dovolila přijít s rovnicí "zahraniční expert = suché z nosu", by byl dozajista šokován a ve svém jemnocitu hrubě uražen. (Takový nemístný jemnocit si ovšem, dodejme bez jakékoli škodolibosti, o "léčbu Dloubalem" v tom či onom provedení přímo koledoval.)

Především komunikací přes tlumočníky, jež u protějšku oddalovala rozpoznání, že "král (čti: údajný zahraniční expert) je nahý", i přetrvávající obecnou vstřícností vůči údajným zahraničním expertům lze - kromě již zmíněného odlišného režimu promlčení - vysvětlit, že v souvislosti se spuštěním kupónové privatizace stálo nejednomu rakouskému šejdíři, který se na českém a slovenském trhu potácel jako vyčerpaný boxer v ringu, vůbec za to, aby se ještě jednou pokusil vzchopit se a přeorganizovat k zápasu o podíl na rozdělovaném "koláči" privatizovaného majetku. Dalším příznivým faktorem na straně rakouského pseudoporadce pak nepochybně byla malá geografická vzdálenost - "expert" mohl dokonce nejednou organizační záležitosti související se zakládáním a rozjezdem privatizačního fondu vyřizovat "bokem" spolu s vyřizováním jiných záležitostí některého ze svých sporadických klientů (jemuž poté vyúčtoval náklady na cestu a pobyt).

Jaké byly další pro účely agenta se suchým z nosu příznivé faktory na straně jeho potenciálních českých a slovenských obětí - "diků" ? Nejvýznamnější úlohu v celkových odhadech i v konkrétních kalkulech rakouských "expertů" - jako i u jiných jejich kšeftíků v Československu - asi hrálo celkově nižší právní vědomí jako důsledek totalitního systému. To se projevovalo zejména:

a) v nechuti jít s jakýmkoli sporem k soudu (výstižným dokladem dobového přesvědčení, že soud řeší především záležitosti z oblasti trestního práva, je souvětí z písně Rozvod, zpívané Hanou Hegerovou: "Soud soudí zločiny, proč máme k němu jít ?!"),
b) v nadřazení vztahů z pracovního poměru všem vztahům ostatním (pokud správce investičního fondu okradl "dika" o aktiva v hodnotě třiceti tisíc korun a dvaceti tisíc korun, dalo se očekávat, že "dik" se s tím už nějak vyrovná; běda však, jestliže témuž "dikovi" nezaplatil zaměstnavatel dvakrát za sebou výplatu ve výši devět tisíc korun hrubého !),
c) v nedostatečném rozlišování veřejnoprávní a soukromoprávní oblasti (každý, kdo svěřil v předkole body jakémukoli fondu, se dopouštěl ryzího hazardu, když vztah ke státu nahradil vztahem k subjektu, který pár měsíců předtím ani neexistoval, natož aby za sebou stihl zanechat nějakou stopu ve světě byznysu; sotvakdo si ovšem důsledky tohoto hazardu plně uvědomoval), někdy dokonce i
d) v bezstarostném podepisování smluv v cizím jazyce.

Neposledním faktorem na straně "diků", o který se mohli opřít pochybní rakouští agenti se suchým z nosu, kteří vstupovali mezi rozdávající stát a oprávněné příjemce - držitele kupónů, byl určitý snobismus. "Dik" chtěl zkrátka "držet krok" s tím, o čem se domníval, že jaksi "ve světě letí", uznává se, platí. Nelze nepoznamenat, že právě na tento snobismus řady "diků" zjevně se značným úspěchem hřešilo reklamní heslo "My víme, kdo byl první. Vy víte, kdo je Creditanstalt !" Jenom omezený počet klientů pobočky Creditanstaltu v Široké ulici v Praze věděl, v jak hluboké krizi se tato pobočka nachází a v jak neblahém ohledu je "první": Z pohledu klienta před přepážkou se tehdy, přátelé, jednalo o bezkonkurenčně nejhůře fungující bankovní instituci v Praze ! (Zveřejněním tohoto názoru po letech již nemůžeme nikoho reálně poškodit. Banka mezitím své problémy vyřešila v mezinárodním měřítku fúzí s jinou velkou rakouskou bankovní institucí. Vzniklý subjekt funguje, zdá se, z hlediska drobného klienta solidně a uspokojivě. Jinak samozřejmě objektivní posouzení úrovně tehdejšího Creditanstaltu i jeho právního nástupce v ČR příslušelo a přísluší orgánům bankovního dohledu České národní banky.) Personál se tam zaučoval "za pochodu" přímo na (českých i zahraničních) zákaznících, přičemž opakoval stále stejné chyby. V sotvakterém jiném ústavu v Československu jste tehdy platili poplatky už jenom za to, že jste si tam uložili peníze ! Sotvakde jinde jste při tehdejších cenách platili za jeden každý list pořízené kopie klientského dokladu plných deset korun ! Řadový český a slovenský občan se ovšem styděl přiznat, že on sám Creditanstalt v ČR ani v Rakousku nezná, že se stejnojmennou pobočkou v Široké ulici v Praze doposud neměl tu čest, a že tudíž opravdu netuší, v čem by tak asi Creditanstalt mohl být první. Přiznat tak hroznou neznalost ve chvíli, kdy televizní reklama všem namlouvá: "Vy víte, kdo je Creditanstalt" ? Jak by se na mne, snad jediného "nevědoucího" v celém Československu, potom dívali ti ostatní, ti "vědoucí" ?! To by se jaksi "neslušelo", to by zkrátka znamenalo dopustit se povážlivého společenského faux pas…

Ani tehdejší Creditanstalt v Široké ulici v Praze při vší jeho servisní bídě přece jenom, zdůrazněme závěrem, jako subjekt s řádnou bankovní licencí nelze stavět zcela naroveň vysloveně pokoutním poradensko-šejdířským subjektům z Rakouska, agentům se suchým z nosu, jimiž se v tomto článku především zabýváme. A jakékoli eventuální jednotlivé shodné rysy a společné jmenovatele s "Dloubaly", jež bychom zde snad mohli vystopovat, nelze rozhodně a v žádném případě, opět zdůrazněme, zkratově pojímat a vykládat jako jakési rysy "národní" ! Investice bodů do IPF Creditanstalt byla ovšem rovněž, a na tom pro změnu trváme, od samého počátku ke zkáze přímo předurčena. Také svěření bodů IPF Creditanstalt, a na tom rovněž trváme, již od samého počátku znamenalo účast na handlu, v němž měli "dikové" výměnou za hodnotná aktiva obdržet suché z nosu.


Další články tohoto autora:
František Schilla

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: