Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 3.10.2002
Svátek má Bohumil




  Výběr z vydání
 >ZE SVĚTA: Propad americké burzy, silný to tabák
 >INFO: Život školáků pod křídly kondora
 >POLITIKA: Další dávka eurozákonů
 >POLITIKA: Tošenovský je nebezpečím pro vládní koalici
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Masky na h...
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Nejen E 55
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart si zvykl na motocykl
 >TÉMA: Původ palestinsko-izraelského konfliktu (část 2.)
 >ZE ŽIVOTA : Jak láska k pivu zachránila celou rodinu
 >AFRIKA: Quo vadis Africa, aneb i tak se léčí AIDS
 >PŘÍRODA: Čápice Kateřina přeletěla Ťan-Šan
 >SPOLEČNOST: Ještě ty koblihy
 >PŘÍRODA: Tluče na buben.
 >ZDRAVÍ: Kolik lidí zabila chřipka ?
 >Spojené státy, udržitelný růst a lidská práva

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
3.10. Spojené státy, udržitelný růst a lidská práva
WWW.INFOSERVIS.NET

bush

Při pohledu na mediální ohlas nedávného Summitu o udržitelném růstu, který se konal v Johannesburgu, se zdá, že v této souvislosti cítil téměř každý nutnost vyjádřit se k postoji Spojených států. Bushův unilateralismus pak byl v souvislosti s odmítnutím Kyotského protokolu, ale také nedávným povykem kolem Mezinárodního trestního tribunálu často prezentován jako jasný příklad nemorálnosti a úpadku americké diplomacie. Americká reakce na tuto kritiku však poukazuje na fakt, že je na prvním místě nutné důsledně odlišit směr a odhodlání národní politiky jako takové a chyby národních představitelů v určitém období. Pokud je dlouhodobá vize chybná, pak jsou veškeré kritiky za poslední léta oprávněné. Pokud se však jedná pouze o nešikovnost jednoho politika či administrativy, která se stala jediným a obecně platným předmětem kritiky, pak lze vyslovit o této kritice jisté pochybnosti.

Maratón do Říma

Existuje rčení, že „Řím nebyl postaven za jeden den“. V tomto smyslu by se také dal vystihnout postoj Spojených států, tak jak je dnes prezentován americkým ministrem zahraničí Colinem Powellem. Ten také prohlásil, že trvale udržitelný růst je spíše „maratón než sprint“. Což přeloženo do konkrétního jazyka znamená, že udržitelný růst je záležitost absolutně nutná a navíc skutečně důležitá z bezpečnostního hlediska. Musí však být stejně přesvědčivě prosazovaná i v samotných rozvojových zemích ruku v ruce s tržním hospodářstvím a demokratickou vládou. Pouze tyto předpoklady podle amerických diplomatů mohou zajistit, aby byla v současnosti zvýšená pomoc využita skutečně ku prospěchu a ne pouze jako prostředek k navýšení částek na švýcarských kontech zkorumpovaných členů vlád. Jeden z členů americké delegace na summitu v Johannesburgu však prohlásil, že v současné době tyto cíle nejsou nic víc než vznešené tužby, které „prozatím dlí někde na policích v OSN“. Americká politika upřednostňuje postupný přechod než okamžitou změnu, což je nedílně spojeno s ekonomickým liberalismem, který spočívá v jednoduché formuli: prospěch, který plyne z politiky životního prostředí, musí ospravedlnit také náklady využité na její realizaci. Stojí tak v protikladu k postoji států EU a některých rozvojových států, které obhajují ambiciózní plány jako například snížení světové chudoby na polovinu během deseti let. Obhájci této politiky tak kladou důraz na to, aby zejména rozvinuté státy představovaly skutečné odhodlání a obhajovaly za dané situace potřebu rychlých změn.

Odkaz Kyota

Vztah těchto dvou navzájem soupeřících perspektiv byl ještě ztížen přesvědčením, že se americká diplomacie snaží horlivě demonstrovat svou latentní schopnost jednat jednostranně. Za jeden z prvních příkladů této nové jednostranné politiky byl podle kritiků prohlášen právě postoj ke Kyotskému protokolu. Spojené státy se stavěly vcelku odmítavě ke „Kyotu“ již v době jeho návrhu, tj. ještě v časech Clintonovy administrativy. Clinton vrátil Protokol k přepracování z jednoduchého důvodu: zdál se tehdy příliš ambiciózní a zvláště nákladný pro Spojené státy. Téměř totožné důvody se staly příčinou i následného Bushova odmítnutí. Kromě těchto zmíněných však hrály roli i další. Jedním z hlavních důvodů byla například nedostatečná participace chudších zemí. Argument tehdy zněl, že Kyoto může být jen ztěží považováno za opravdovou záležitost udržitelného růstu, když země jako Čína a Indie, které disponují nejpočetnějším obyvatelstvem a mají proto velký potenciál k vývoji s devastujícími dopady na životní prostředí, nebyly zahrnuty. Pouze vedoucí země měly podle smlouvy snížit emise na pouhých 5% úrovně z roku 1990. Státy EU například pak také odmítly plán Spojených států na snížení nákladů pro naplňování cílů Kyota do praxe. Kritika se nevyhnula také silným restrikcím, které měly být zavedeny během příliš krátkého období. Posledním, avšak ne zdaleka nepodstatným důvodem byl fakt, že bylo téměř nemožné, aby byla smlouva, která přenášela největší ekonomickou zátěž na americké občany, v této podobě schválena Senátem.

Navzdory všem těmto oprávněným kritikám však byla Bushova strategie, tzn. zcela tuto smlouvu odepsat v reakci na tvrdou linii EU, krokem vedle. Dokonce i někteří šéfové amerických energetických společností charakterizovali tuto taktiku jako „nezkušenou a nevyzrálou“. Otázka však přetrvává i nadále. Proč bylo i v této druhé verzi provedeno jen několik nepatrných úprav? Jaký význam má předložit i podruhé stejně neprůchodnou smlouvu? Jedná se pak možná o poněkud špatnou diplomatickou strategii, zvláště týká-li se největší světové ekonomiky a také největšího „znečišťovatele“.

Nepoučeni z chyb: Mezinárodní trestní tribunál (ICC)

Ve světle tohoto „nevyzrálého“ prezidentství by se dalo očekávat, že společně evropští, japonští a ostatní představitelé vytvoří novou flexibilní strategii, která by jim umožnila získat to, oč usilují. Naneštěstí však evropští představitelé začali zastávat ještě tvrdší pozici, když Bushova administrativa požadovala, aby americké jednotky získaly imunitu týkající se rozhodnutí ICC. Tento postoj by mohl být jakž takž pochopitelný z toho důvodu, že Spojené státy investují do své vojenské infrastruktury nejvíce, proto také nesou přece jen větší vojenskou zátěž během operací organizovanými mezinárodními subjekty a spojenci. Jakkoliv však srozumitelné nebo naopak mohou tyto důvody být, nezdají se být příliš zásadní a příliš relevantní. Nezdá se totiž příliš pravděpodobné, že by jednotky Spojených států skutečně stanuly před ICC, který je zejména nástrojem k potrestání diktátorů a jednotlivců obviněných z masových zločinů. Bushův krok je proto v očích mnoha analytiků považován z tohoto důvodu za nelogický a nepromyšlený.

Výsledkem tohoto konfliktu byl úplný pád diplomacie. Každá strana se snažila povýšit své nároky nad ostatní a žádná strana nakonec nebyla spokojena s výsledkem, namísto konsensu pak bylo způsobeno mnoho zlé krve mezi dvěma historickými spojenci. Nakonec byly tedy původní požadavky Spojených států přece jen splněny. Nicméně mnoho lidí si kladlo otázku, o čem tento celý boj vlastně byl. Když jednodušší způsob vedl zcela bezbolestnou a bezkonfliktní cestou.

Stejná nota v Johannesburgu

Také v Johannesburgu se opakovala stejná písnička, v níž se Spojené státy a EU dohadovaly o cílech a metodách, nicméně stále se zásadně lišící v základním, tj. strategii, jak naplňovat koncept trvale udržitelného růstu. Na jedné straně tedy opět stála EU, jejíž snahou bylo vytyčit poněkud agresivní a nesmlouvavé cíle, na straně druhé Spojené státy se snahou prosadit pomalou a postupnou taktiku, přičemž v první řadě bylo nutné dosáhnout otevřeného hospodářství, dobré vlády, vzdělání a zdravotní péče. Dokonce lze zkonstatovat, že podmínky pro diskusi byly tentokrát o něco příznivější ve smyslu „zastoupení“ prezidenta Bushe Colinem Powellem, který je považován při jednáních za „otevřenějšího“.

Navíc politika Spojených států je platnou perspektivou, která však musí být neustále harmonizována a konfrontována s perspektivami ostatních světových představitelů. Aby se tak skutečně stalo, je zapotřebí, aby evropští spojenci prováděli „chytrou diplomacii“, která by zmírnila Bushovu nešikovnost a neutralizovala jeho nevyzrálé vedení. Jen tak bude moci být trvale udržitelný růst víc než vznešenou tužbou. Se stále zvyšujícím se podílem Spojených států na globální pomoci je tento druh spolupráce strategicky nutný. Následně snahy zajistit tento druh spolupráce by měly stát na žebříčku priorit států EU stejně vysoko jako jejich vlastní politika životního prostředí.

Brandon Zich

Více o konferenci v Johanesburgu se dozvíte na stránkách Informačního servisu společnosti Člověk v tísni


Další články tohoto autora:

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: