Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 3.10.2002
Svátek má Bohumil




  Výběr z vydání
 >ZE SVĚTA: Propad americké burzy, silný to tabák
 >INFO: Život školáků pod křídly kondora
 >POLITIKA: Další dávka eurozákonů
 >POLITIKA: Tošenovský je nebezpečím pro vládní koalici
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Masky na h...
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Nejen E 55
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart si zvykl na motocykl
 >TÉMA: Původ palestinsko-izraelského konfliktu (část 2.)
 >ZE ŽIVOTA : Jak láska k pivu zachránila celou rodinu
 >AFRIKA: Quo vadis Africa, aneb i tak se léčí AIDS
 >PŘÍRODA: Čápice Kateřina přeletěla Ťan-Šan
 >SPOLEČNOST: Ještě ty koblihy
 >PŘÍRODA: Tluče na buben.
 >ZDRAVÍ: Kolik lidí zabila chřipka ?
 >Spojené státy, udržitelný růst a lidská práva

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
3.10. ŠAMANOVO DOUPĚ: Masky na h...
Jan Kovanic

S plynovými maskami jsem se poprvé setkal už na základní škole v šedesátých letech minulého století při cvičení Civilní obrany. Nic proti cvičení, nic proti civilní obraně, ale už tehdy ty masky byly na hovno. Nehledě na to, že praktický nácvik úprku do krytu a nasazování masek byly jen maličkou součástí celého spektáklu, jehož hlavní náplní bylo školení o imperialistických agresorech.

Bylo jistě záslužné, že jsme si vyzkoušeli, jak se ty masky nasadí, dokonce snad jsme každý nějakou takovou masku dostali přidělenu. Ale k čemu to? No, kdyby začala válka, a my byli v tu dobu ve škole, tak bychom si ty masky vzali a nic by se nám nestalo. No jo, ale co kdyby byla válka jindy? Co kdyby ji proradní agresoři začali třeba v noci? Potom bychom se dostavili do svých škol, naši rodiče zas do svých zaměstnání, a tam by na nás ty masky čekaly. Už jako dítěti mi to připadalo poněkud nedůvěryhodné.

Zažil jsem jednu takovou válku, vlastně skoro-válku. Sovětské lodě s hospodářskou pomocí (jadernými raketami) se blížily ke Kubě a americký prezident John Kennedy vyhlásil blokádu. Sovětským lodím připluly na pomoc ponorky s jadernými raketami v podpalubí. Z amerických základen startovaly strategické bombardéry s vodíkovými bombami na palubě. Sovětský svaz prohlásil, že jeho lodě poplují dál. Američani hrozili, že jim budou střílet před příď. Sověti potvrdili svůj úmysl proplout karanténou stůj co stůj. Američani řekli, že v tom případě budou střílet do lodí.

Plála karibská krize. Noviny i rádio byly plné toho, jak agresoři plánují zasadit jaderný úder socialistickému táboru míru. To odpoledne, kdy sovětské lodě měly dorazit ke smrtící lajně, byla středa. A my jsme měli se svou soudružkou oddílovou vedoucí schůzku Pionýra. Šli jsme společně na vycházku na kraj Liberce, kousek za poli tam už začínaly Jizerky, kdo to tam znáte tak ke trianglu. Shodou okolností kolem horních kasáren, kde teď sídlí chemická vojska NATO.

Takže válka byla na spadnutí, všechna vojska a média měla bojovou pohotovost - a fasovali jsme snad nějaké masky? Nefasovali. Bez ohledu na to, jestli by nás ochránily nebo ne. Šli jsme do krytu? Ne, šli jsme na procházku.

S protiplynovou maskou jsem se setkal pak až na vojně. To ovšem nebyly ty staré masky s choboty, ale moderní s lícními torbami, ve kterých byly filtry. Tedy - s maskou jsem se setkal, ne že bych ji nosil nebo s ní cvičil. Až jednou, málem. Jednou za rok (délka mé hraběcí kolejničkárské absolventské vojny) jsme si měli vystřelit ze samopalu vzor 58. Na střelnici krom samopalů byly připraveny i masky. Major, zvaný pro svůj podměrečný vzrůst a zároveň i náruživý tabakismus Vajgl, vydal vždy stejný rozkaz. Něco jako "na palebnou čáru, masky nasadit, na cíl ve vzdálenosti 800 metrů krátkými dávkami pal!". Pětice záklaďáků vždy tak konala. Já, jakožto brýlovec, jsem byl zvědav, jak Vajgl zavelí. Byl jsem připraven sundat si před nasazením masky brejle. Ale za přesnost střelby bych potom neručil... (Jeden ze spolubojovníků když ty terče uviděl, zvolal: "Jé, to je tak daleko, že tam ani nedostřelím!")

Jenže Vajgl zavelel jinak. Vynechal to s tím nasazením masky. Takže jsem si v masce nezastřílel. A trefil jsem se. Ona ta osmapadesátka, když víte, jak daleko máte střílet, byla dost přesná. (A účinná - v Liberci v roce 1968 zranila zatoulaná střela z jednoho takového samopalu jednu paní, co šla ráno 21. srpna do práce, na vzdálenost přes kilometr, že ji museli doktoři potom amputovat nohu.) Zvláštní, já jsem čekal na rozkaz, ale zbylá čtveřice spolubojovníků na palební čáře si už masky nasadila sama. Troubové.

No, ony ty masky mohly mít taky dioptrické zorníky. (Tedy ty masky pro armádu, která měla bojovat, ne být obětována.) Ale jděte, kdo by se v tehdejší (-25 let) armádě staral o takové prkotiny! Když ty masky stejně neměly ani filtry! Tedy "ostré" filtry. Takový ostrý filtr stál tehdy několik tisíc a po několika měsících stejně zdegradoval. Takže filtry se měly fasovat - až v případě války. Asi podobně, jako s tím Pionýrem.

A dneska je to nejspíš ještě horší. Tedy v oblasti Civilní obrany, o armádě nic nevím, a kdybych věděl, nepovím. Kdesi ve skladech tlí statisíce prošlých masek s prošlými filtry. V případě války se obraťte na národní výbor neb samosprávu obce. A co když nebude válka? Co když jenom ve sportovní hale, u které bydlíte, unikne čpavek z chladicího zařízení? Co když se ve vaší vesnici převrátí cisterna s jedy? Co když...

V takovém případě se šikne mít osobní protiplynovou masku při ruce - doma na věšáku, v autě na odkladné ploše u zadního okna, na výletě v batohu a na procházce v kabelce. Pro mimina je vhodný ventilovaný igelitový stan. V době chemického nebezpečí nevycházejte ven, utěsněte okna a dveře samolepicí páskou nebo pěnou.

V Izraeli se to už naučili, v okolí Spolany se to učí.

Psáno v Praze dne 2. října 2002


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: