Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 3.10.2002
Svátek má Bohumil




  Výběr z vydání
 >ZE SVĚTA: Propad americké burzy, silný to tabák
 >INFO: Život školáků pod křídly kondora
 >POLITIKA: Další dávka eurozákonů
 >POLITIKA: Tošenovský je nebezpečím pro vládní koalici
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Masky na h...
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Nejen E 55
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart si zvykl na motocykl
 >TÉMA: Původ palestinsko-izraelského konfliktu (část 2.)
 >ZE ŽIVOTA : Jak láska k pivu zachránila celou rodinu
 >AFRIKA: Quo vadis Africa, aneb i tak se léčí AIDS
 >PŘÍRODA: Čápice Kateřina přeletěla Ťan-Šan
 >SPOLEČNOST: Ještě ty koblihy
 >PŘÍRODA: Tluče na buben.
 >ZDRAVÍ: Kolik lidí zabila chřipka ?
 >Spojené státy, udržitelný růst a lidská práva

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
3.10. INFO: Život školáků pod křídly kondora
Věra Nosková

Fascinovalo mě, kolik je mezi potomky Inků bystrých a nadaných dětí, jakou radost jim přináší učení.
Olga Vilímková, pražská vysokoškolská učitelka francouzštiny, si podala žádost na peruánské ambasádě v Praze o místo učitelky základní školy v Andách. Vzdala se předem platu a dokonce i nároku na ubytování, takže její žádost byla do měsíce kladně vyřízena. Na otázku, z čeho bude ten rok v Peru žít, tehdy odpověděla: "Vybrala jsem peníze ze stavebního spoření, mám nějaké úspory, prodávám auto."
Olga navštívila peruánské Andy poprve před osmi lety jako průvodkyně horolezců, a poté ještě mnohokrát. Po splnění povinností u cestovky v horách ještě zůstávala, a poznávala život indiánů. Získala mezi nimi známé, přátele. Viděla v horských osadách často prázdné školy, kantoři se sem nehrnou. Učit ve výšce 4 tisíc metrů, ve více než skromných podmínkách se chce málokomu. Profesorita z Prahy si získala srdce malých Inků
"Wiliam je ze sousední vesnice. Musel do školy určitě běžet, aby mi mohl darovat ještě teplou kukuřici se slovy: para ti, profesorita (pro tebe, profesorinko). Vyšetřil ji pro mě při snídani," líčí Olga situaci, která ji dojala. Jídlo je v tomto chudém kraji každodenní problém. Poznala život indiánských horalů důkladně. Jedla jako oni především kukuřici a brambory, vstávala za svítání, žila jejich problémy. Ale hlavně neúnavně učila. Nejen děti v základní škole ale i jejich rodiče, kteří chodili nadšeně na bezplatné jazykové kurzy v podvečer. "Lidé tu žijí jako za Inků. Pachamamě - Matce Zemi obětují první sousto z každého jídla a doušek při napití. Žijí v chatrčích z nepálených cihel, nemají většinou elektřinu ani vodovod. Jsou neuvěřitelně chudí, a přitom by se rozdali. Nikdy si na nic nestěžují, nefňukají, umí se radovat z každé maličkosti. Když je v rodině tragedie, konstatují to, ale nenaříkají. Nejsou ukřivdění ani mstiví, nezištně si navzájem pomáhají." Všední den v nevšedním kraji
K snídani si vaří bylinkový čaj z místních rostlin, a k němu každý dostane placku z vajec a rozdrcené kukuřice, jindy snídají kukuřičnou kaši. Po snídani jdou všichni za prací, děti do školy. Například matka zamíří na trh do nejbližšího městečka, kde se snaží prodat ručně pletené svetry, otec pracuje na kamenitém políčku. Večer se rodina sejde a dají získané peníze dohromady. Kolem šesté se stmívá, je zima, venku fouká vítr z hor. Všichni posedávají v kuchyni, kde v koutě hoří ohýnek a kouř stoupá k otvoru ve střeše. Sedí na bobku nebo na rohožích, světnici bez oken osvětluje jen oheň. Každý vypráví, co ten den zažil. K večeři vaří zeleninovou polévku, často brambory s rýží a zeleninou. Na maso chovají horalé morčata. Je to ale sváteční pokrm. "Rodiny si staví domek z nepálených cihel a střechou ze suché trávy. Má vždy jen jednu místnost," líčí Olga místní poměry. "Horalé topí uschlými kravinci, které nemají velkou výhřevnost, proto se teple oblékají. Mají na sobě třeba i čtyři svetry, ženské šest sukní, ponča, čepice. Spí na rohožích, postele jsou v těchto odlehlých vesnicích vzácné. Oblečení věší na hřebíky zatlučené do zdi. Když si rodina postaví domky dva, v jednom bývá kuchyně, a druhý je určený na spaní. Nad přízemní místností je někdy ještě patro pro morčata. Pěstují brambory, boby, fazole a mrkev. V neděli jezdí do města a svou zeleninu prodávají na trhu. Občas se jim podaří prodat cizincům keramiku nebo doma pletenou čepici." Horská vesnička v níž Olga žila se jmenuje Pucamarka a je v departmenu Cusco. Leží v nadmořské výšce 3 800 m nad mořem, u jezera, za kterým se zvedají hory. Nejvyšší, Salcantay, se tyčí do výše 6 400 n. m.
Děti umí docela dobře španělsky, ale jinak se tu mluví kečuánsky. Školní rok začíná v březnu a končí v prosinci. Leden a únor jsou letní prázdniny. Než děti přišly poprve do školy, česká učitelka s ředitelkou školu vymalovaly, vyklidily odpadky ze školního dvorku. Dostaly pak na každý předmět jen po jedné učebnici. Děti mají od ministerstva zdravotnictví každý den zdarma svačinu, ale na sešity a učebnice bohužel peníze nejsou. Svačinou se vláda snaží přitáhnout do školy i ty děti, které by rodiče raději viděli pracovat na poli.
Ve škole sice byla rozvedená elektřina, ale chyběl přívod, na něj už nezbyly peníze. Olga sáhla do svých úspor a zaplatila ho. Učila děti číst, psát, počítat, španělštinu, angličtinu, historii... Podařilo se jí uspořádat sbírku mezi českými přáteli a díky ní mohla dětem koupit sešity, barvy, čtvrtky. Děti začaly s chutí malovat. Ještě tentýž školní rok vyhrály regionální výtvarnou soutěž. V květnu nastala po období mrazíků vlhká zima, většinou bylo zataženo, pršelo. Na tohle období se domorodci těší. V polovině května totiž skáčou z jezera ryby, nebo alespoň plovou těsně pod hladinou a u břehu. Indiáni chodí už od časného rána po břehu a loví je do sítěk připevněných na klacku. Loďky nemají. "V tu dobu chodily i moje děti pozdě do školy, protože náruživě lovily. Ráda jsem je omluvila, alespoň se jednou pořádně najedly masa." Ale absence malého Inky může mít i další příčinu. Jednou ve škole chyběl devítiletý chlapec. Druhý den se omlouval: nemohl přijít, protože si pral oblečení. Děti mají totiž většinou jen jedno oblečení a perou si ho samy, a v ledové vodě.

Dar z velké dálky
Olga požádala své přátele a známé v Čechách o drobný příspěvek pro své školáky. Brzy od ní přišla do Čech nadšená mailová zpráva: "Milí přátelé, nedovedete si představit, jakou radost jste udělali našim dětem. Díky vám jsme si mohli dovolit výlet na Machu Picchu. Vyjeli jsme ráno minibusem z Pucamarky do Ollantaytamba, města, v němž je nádraží a odtud jsme pokračovali vlakem. Děti poprve viděly nádraží, vlak... Hluboce prožívaly jízdu tunely, oči jim zářily radostí. Město Aguas Calientes, které leží pod ruinami Machu Picchu je "jen" ve výšce 2 000 metrů a děti si libovaly jaké je tu teplo. Navíc se šly ve městě ještě ohřát do místních termálních lázní, řádily tam až do večera. Přímo v bazénu jsme se seznámili s jedním podnikatelem z Limy. Slíbil, že dětem pořídí kompletní oblečení a škole daruje keramickou pec. Děti pak poprve v životě spaly mimo domov. Druhý den jsme se vyjeli do ruin prastarého města. Těch výkřiků údivu a radosti! Chrám Slunce děti znaly jen z učebnice. Po celou zpáteční cestu zpívaly, nadšení bylo absolutní," líčila vděčná Olga. "Přesto, že jsem se vrátili unavení a v noci, děti byly zklamané, že jim dáváme volno, a že druhý den nemohou jít do školy."
Když se Olžin pobyt chýlil ke konci, podařilo se jí ještě postavit na školním dvoře za pomoci otců foliovník. Konečně měli školáci dostatek zeleniny. Pro děti se vybudovalo a slavnostně otevřelo hřiště s průlezkami. V kraji cosi nevídaného. Také tuto radost mohla Olga zaplatit z drobných příspěvků od mnoha svých známých v Čechách. Těsně před odletem zaplatila nutné poplatky, aby její oblíbenec, nadaný chlapec se zavazujícím jménem Edison, mohl začít studovat.

Musím jim dál pomáhat
Když se Olga Vilímková vrátila na konci loňského prosince z Peru do Prahy, měla srdce plné svých školáků a hlavu plnou starostí. Jak jim pomoci? Rozhodla se pro založení nadace, která bude z věnovaných prostředků sponzorovat výuku a studium vybraných peruánských dětí, které mají rády školu a touží po vzdělání. Studium je v Peru sice oficiálně zdarma, ale rodiče musí platit za zápis do každého ročníku, za testy, za půjčování knížek, musí kupovat drahé učebnice. Děti jsou nuceny koupit si například bibli, náboženství je povinné, za neuvěřitelných 70 solů, což je asi 700 našich korun. Pro chudé rodiče je to nepřekročitelná bariéra. Pro žáky z menších vesnic je finančně nedostupné dojíždění, případně bydlení ve městě, kde se škola nachází, náklady na jídlo... Lépe se nevede ani dalším chudým peruánským indiánům toužícím po vzdělání - v Peru žije 48 obyvatel indiánského původu, a na vysokých školách jich je jenom 5 % z celkového počtu studentů.

Nadační fond Inka, který Olga Vilímková založila má tři projekty.
Sonkoča (Srdíčko) jsou dálkové adopce. Finanční podpora žáka přijde na 6 tisíc ročně, student střední školy potřebuje osm a půl tisíce ročně. "Český adoptivní rodič si dítě může vybrat podle vyplněného formuláře a fotografie. Dozví se, jaké jsou jeho rodinné poměry, po jakém vzdělání a povolání touží. Vyměňují si pak spolu dopisy, děti posílají kresby, čeští dobrodinci třeba drobné dárky. Pošta je v horách nespolehlivá, a tak tuhle výměnu obstarává Olga při svých cestách do Peru. Na místě také zjistí co je potřeba zaplatit, zkontroluje hospodaření a výdaje. Na konci školního roku děti pošlou po Olze kopii svého vysvědčení. Takové dítě mohou podporovat nejen rodiny ale i jednotlivci, organizace, podniky, firmy, školy. Pokud by se "adoptivní rodič" dostal někdy do finanční tísně, jistě se za něj najde náhrada.
Projekt Venkovská škola shromažďuje finanční dary na vybavení do škol. V chudých obcích jsou totiž základní pomůcky jako pastelky, čtvrtky, pravítka či kružítka nedostupné.
Třetí projekt se jmenuje Qeros (keros) podle komunity v odlehlé části hor. Tito potomci Inků žili dlouho zapomenuti světem ve výšce 5 tisíc metrů ve velmi drsných podmínkách. Olga je několikrát navštila, spřátelila se s nimi. Qeros touží po tom, aby jejich děti mohly navštěvovat školu, ale žádný kantor v drsných podmínkách velehor nevydrží. Zatím několik dětí přemístili do nejbližšího městečka. Bydlí v domku, který samy zrekonstruovaly pod vedením indiána Vlada, mladého studenta s velkým sociálním cítěním, který se zapojil do práce v nadaci.
Dálkově je Čechy už "adoptováno" na čtyřicet dětí. Peníze z Čech nedostanou peruánští rodiče, ale rovnou se z nich na místě platí jednotlivým dětem co je potřeba. Díky tomu, že Olga Vilímková dál pracuje jako průvodkyně turistů po Peru, na místo se několikrát ročně dostane. Zařídí a zkontroluje vše potřebné a s pomocí ředitelů škol, inspektorů a peruánských přátel a pomocníků vyhledává další bystré děti lačné vzdělání.
Členové nadace jsou tři, nejsou placeni ani si nevyplácejí jakékoliv odměny.
Když Olga předává dopisy a dárky z Čech podporovaným dětem, prý jen říkají: já jsem hrozně šťastný. A nevěřícně se usmívají.

Na závěr spojení na nadaci:

PhDr. Olga Vilímková
Nadační fond Inka
Komornická 7, Praha 6, 160 00

e-mail inka@peru.cz

http"//www.peru.cz/inka

číslo účtu
51-0104700247/0100


Další články tohoto autora:
Věra Nosková

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: