Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 7.10.2002
Svátek má Justýna




  Výběr z vydání
 >ZE SVĚTA: Američtí superboháči a případně i supertuneláři
 >MÉDIA: Dostál už je jenom směšný
 >AUSTRÁLIE: Nejen chlebem je živ člověk.
 >GLOSA: Vstup do EU
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Hra o řetězu
 >PSÍ PŘÍHODY: Mít budíka v hlavě
 >ÚVAHA: Tleskání tajtrdlíkům
 >MÉDIA: Špona TV- Kocourkovsko- Rusnokovský pelmel.
 >VZPOMÍNKA: Papír z Teplotechny
 >PRAHA: Centrum Chodov a pár nespokojenců.
 >TÝDEN POD PSA: Co se semlelo, umlelo a podemlelo
 >TÉMA: Boj proti imperialistům a jejich přisluhovačům po dvaceti letech?
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Počátky zemědělství
 >FILM: Minority Report - podívaná se zmrzačeným příběhem
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Píp, píp

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
7.10. VZPOMÍNKA: Papír z Teplotechny
Jan Beneš

Škola už byla jednotná, což žactvo i studentstvo, spolu se svými pedagogy radostně odmanifestovalo předloni. Směrem k lepšímu příští proběhly i jiné změny. Takže už se nejednalo o Reálné gymnasium Dra Edvarda Beneše v Praze XIX. Dejvicích, ale 2. střední školu v Praze 6, třebaže barák to byl stejný. Pokud známo jediná škola v celé Praze, kde mohlo učitelstvo používat výtah. Ještě než se na skřínce s pojistkami ocitla petlice a visací zámek, stávalo se některým obávaným profesorům, že cestou do hodiny ve výtahu uvízli. Zhusta to potkávalo latináře přezdívaného Pelčus, a to před latinskou komposicí.
Latinář Pelčus se ve skutečnosti jmenoval Malý, také nebyl původně latinář, ale biolog. Odkud pramenila jeho přezdívka, pokud by to snad i za zkoumání stálo, už dávno nikdo nezkoumal. Pelčus ostatně až donedávna nebudil obavy už jen jako latinář a mezi studentstvem, ale zejména proto, že to byl přísný a nesmlouvavý muž nové doby a jako před takovým, se před ním od února roku vítězství dělnické třídy, zachvíval i profesorský sbor. Neboť Pelčus předsedal Akčnímu výboru národní fronty. Někteří kolegové to pocítili tím, že přestali být kolegy, jiní už byli zapojeni do úsilí všeho lidu těžbou uhle pro národní hospodářství, a odpykávali své hříchy reakčnosti, na dole Fierlinger. Konali tak v uniformách s vězeňským pruhem a pod dohledem ozbrojené pěsti lidu.
Takže když onehdy šlo studentstvo radostně manifestovat své díky za jednotnou školu, a poděkovat ministru Nejedlému osobně, a Pelčus byl v čele toho průvodu, ze zadních řad zaznívala píseň: Pelčus je vůl, Pelčus je vůl, Pelčus je stará kráva !"
Když Pelčus, aby zjednal pořádek a důstojnost manifestace i svou, přispěchal dozadu, zazněl pověvek zpředu. Což panu, vlastně teď soudruhu Malému, kupodivu nepřidávalo na náladě. Ještě méně to, že kolegové se tvářili jako kdyby vůbec nevěděli, že Pelčus je soudruh Malý.
Na již nové 2. střední škole v Praze 6, se latina už pochopitelně nevyučovala. Tuhle buržoasní zpuchřelost předvoj pracujícího lidu dokázal bez váhání odstranit. Nevyučoval ale už ani Pelčus. Přísný muž nového řádu, tolik se osvědčivší při uchopení moci, se náhle ukázal rovněž osvědčeným donašečem Gestapa a byl za to vzhledem k početné řadě obětí, pověšen za krk.
Pojistková skřínka měla petlici s visacím zámkem a učitelé mohli používat výtah bez nebezpečí, že v něm namísto dozírání nad písemnými pracemi, či jinou aktivitou žactvem neoblíbenou, budou uvězněni.
Poměry se obecně stabilisovaly. Zárukou naprosté stabilisace byla ředitelka proletářského původu, dostatečně nahrazující nedostatek pedagogického vzdělání, kterého jí vláda buržoasie nedopřála, soudružka Nováková. Na škole úspěšně pracovala pionýrská organisace, do které se zapojila, až na nějakou tu černou ovci i skoro všechna dítka buržoasního původu. Školní divadelní soubor nastudoval hru Mladá garda, škola naprosto vedla v náboru dítek pro učební obor hornictví, škola pilně vysazovala stromky i sbírala suroviny pro naše národní hospodářství. Pedagogové, kterým to všechno nevonělo si museli zvyknout na to, že tu nevůli nemohou příliš dávat najevo, ale s obvyklou buržoasní prohnaností tak přesto dělali.
Třeba češtinářka a dějepisářka Čechová-Pospíšilová, vždy probrala osnovou předepsanou látku, a pak mazaně dodala.
"No, když jsem chodila do školy já, tak jsme se učili, že ..."
Však o ní ve starých novinách z 29.října 1918, se zprávou o předcházejícím dnu v Plzni, stálo:
"V čele průvodu kráčela studentka Pospíšilová v rukou třímajíc prapor v barvách národních." Vlastně o to samé se snažila ještě pořád, vůbec ne sama. Takže například, když byly zavedeny po sovětském vzoru žákovské knížky a soudružka Nováková je pilně používala jako zbraň třídního boje a plnila u synků a dcerek buržoasního původu zápisy negativními, paní učitelka Čechová, kdykoli to zjistila, stihla kontrovat nějakou pochvalou.
Odtud asi také pramenilo to, že jednoho z těch buržoasních synků, mne, přemluvila k převzetí funkce třídního sběrového referenta. Já měl navíc tu smůlu, že můj tatínek kdysi, za hrůzovlády presidenta Masaryka, vyhodil za opakovanou opilost z práce druha soudružky ředitelky, který byl tehdy polír, dnes arciť plukovník. Což mi vůbec nebylo k dobrému, ale buržoasní výchova učitelky Čechové-Pospíšilové i dalších, způsobovala, že to nedokázaly pochopit.
Rok se chýlil ke konci, budoucí horničtí učni nesměli dostat horší známku než trojku, všecko se zdálo v rámci uměřenosti, když třídní učitelka Čechová zjistila, při sestavování tabulky sběru (čímž nová doba doplnila její pedagogické povinnosti), že jediný kdo nevykazuje za celičký rok ani kilo papíru, kostí, či kovů, je sběrový referent. Zavolala si mne, a promluvila mi do duše. Taky totiž zrovna začala platit nějaká nová pedagogická směrnice, že kdo nemá sběr, nedostane vysvědčení. V tomto případě už maturitní, byť vlastně jen z kvarty.
Její slova jsem si vzal k srdci, měl jsem kantorku ostatně rád a přál si vyhovět jí. Mezi četnými potvrzenkami, které mi žactvo odevzdávalo, už delší čas byl také papírek potvrzující odevzdání jednoho kg papíru, k němuž se nikdo nehlásil. Nějak se stalo, že jsem na něj zapomenul napsat jméno spolužáka, či spolužačky, který s ním přišel, a tomu dotyčnému zřejmě také nechyběl. Papírek to byl standardní, jaké sběrny vydávaly a za jedničkou bylo ještě plno místa.
Jeden kilogram, to se pro uvědomělého sběrového referenta jaksi nehodilo.
Připsal jsem jednu nulu. Deset kilogramů ?
Také nemnoho. Takže tisíc ?
Tisíc by mohlo stačit, ale proč být troškař ? Není to vlastně jedno ?
Posléze zde bylo potvrzení na odevzdání deseti tisíc kilogramů, což je výsledek, který musí přehlušit i buržoasní původ. Nepsala tuhle v novinách jedna národní umělkyně, že pravda našeho vývoje je tak silná, že nějaká aristokratka, nasazená v čokoládovně v Modřanech se stala údernicí ? Potvrzení bylo vloženo do mechanismu pracovního nasazení mnoha pedagogů i pilných úředníků ku zpracování. Zřejmě právě tenhle kousek papíru způsobil, že v celostátním tisku se ocitla zpráva, že v soutěži pražských škol ve sběru, vysoko zvítězila 2. střední škola v Praze 6. Nejlepší pražský sběrač měl kromě toho odejet do sovětského pionýrského tábora v Artěku.
Až potud bylo všecko v pořádku, až na to, že tím nejlepším pražským sběračem jsem se ukázal já.. Maličkost, kterou si sběrový referent při připisování nul neuvědomoval, vězela v tom, že Sběrné suroviny za odevzdaný materiál školám platily. A těch deset tun se jaksi někde nedostávalo.
I nastalo vyšetřování. Školní rozhlas se pravidelně ozýval hlášením, že se mám dostavit do ředitelny.
Kontroval jsem hezkou story o svých návštěvách za sběrem v kancelářích nedaleké Teplotechny, kde mně někdo řekl, že jo, že toho mají spoustu, ale že to do sběrny vozí sami, a abych tam nechal adresu, že mi potom to potvrzení hodí do schránky. Takže, když jsem tam takové potvrzení nalezl,.. Pokud jde o to kde a s kým to hovořil,... V té Teplotechně jsem vskutku jednou byl, kanceláře tudíž mohl popsat, ale kdo z těch soudruhů tam, mi to tehdy vlastně řekl,.. to jsem mohl než pokrčit rameny.
Vyšetřování už se účastnili i soudruzi nikoli ze školy. Kruh se zdál stahovat a neblahý jeho výsledek neodvratně blížit. Ředitelka Nováková dávala každým slovem najevo, že od začátku věděla, co se od podobných neproletářských parchantů dá čekat. Takže když se zase jednou ozvala výzva, že se mám neprodleně dostavit do ředitelny, matikářka Kramperová, také jedna ze spiklenců s buržoasní výchovou, mi s obličejem plným bezradnosti pokynula, aby se tedy přestal vzdělávat v matematice a šel. I kráčel jsem po chodbách s myšlenkou, že už je toho dost, byl protivný sám sobě a uzrávalo ve mně rozhodnutí, že už se přiznám (to ta buržoasní výchova) a budu to mít za sebou. S tímto odhodláním zaklepal na dvéře ředitelny. Leč jaké překvapení, jež i nejlepší předsevzetí utlumilo. Ředitelka mi vyběhla vstříc jako svému dlouho nespatřenému milovníku. Také tak objala a přivinula na vyvinutou hruď.
"Jeníku, už jsem ti začínala nevěřit !" Také v obličejích ostatních v ředitelně vládla spokojenost a mír. Ukázalo se, že kdesi na Dejvickém nádraží objevily ČSD už delší čas stojící vagon zvolna plesnivějícího starého papíru, k němuž se nikdo nehlásí a usouzeno tudíž, že je to těch mých hledaných deset tun.
Nicméně. Když se zjistilo, že nejsem členem Pionýra, do Artěku jsem nějak, ač nejlepší sběrač, neodejel. Ředitelka Nováková stihla znovu nabýt třídní instinkt. Zvláště poté, co zase jednou bylo vyučování zrušeno a třída vybavená lahvemi mléka, pod vedením svých učitelů odejela sadit na Jíloviště stromky. Nejen, že jsem se po polední přestávce ulil a už sám nesázel, ale svedl i další žáky a dokonce pionýry, aby se mnou utekli k rybníku, kde jsme se koupali a ještě i hráli karty. Karty sice nebyly moje, ale jistého Mirka Nachtigala, leč nepráskl jsem ho. To koupání i hraní karet na nás ostatně ve škole nepráskl ani dozírající učitel a bývalý ředitel Hodek, ale nadlesní v
Jílovišti, který nás u toho to odpoledne 7. dubna 1951 u rybníčku, který je tam dodnes, objevil. Ale tehdy byl duben tak teplý, že to opravdu už bylo na koupání.
Z těch stromků jsou arciť dnes už docela vzrostlé habry. Což je taky to jediné dobré, co po té době zůstralo.


Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: