Hledalo se, co mají váleční psychopatové jako on vlastně společného a po nějakou dobu se dokonce tvrdilo, že to asi je epilepsie: Cézar, Hitler, Alexandr Veliký a dokonce i Napoleon prý byli epileptici. Pokud tomu tak opravdu je, pak budeme muset epilepsii označit jako nejnebezpečnější smrtelnou chorobu - která kupodivu zabijí jen ty, co ji nemají. 

V případě světoznámého Korsikána ale věda objevila ještě něco jiného, v oblasti historiky poněkud opomíjené, totiž v rektoskopii. Podle informace, která se dlouho tajila, trpělo jeho Císařstvo na značně pokročilý případ hemoroidů a podle nejnovějších výzkumů prý právě ony prohrály Napoleonovi bitvu u Waterloo! Nejednalo o nějaké plebejské hemoroidy, ale o imperiální, opravdovou zlatou žílu. Během Napoleonova života o ní ovšem věděli jen tři lidé: jeho bratr Princ Jerome, jeho doktor baron Larrey a jeho komorník Marchand. Což už samo usvědčuje vědce z nepřesnosti - jsem si téměř na devadesát procent jist, že i Napoleon o tom věděl :-). Bohužel žerty stranou, oni ti historici to myslí opravdu vážně. Jak by řekl Jan Werich: "Kde vám to všude myslí!" 

Francouzský národ, zdevastovaný revolucí, která se nakonec zvrhla v obětování jedné velké popravní mašině, svěřil svůj osud do rukou muže, kterého tehdy - a někteří ještě dnes - uznávali za vojenského genia. Pravda, on sám o tom nikdy nepochyboval, ale byl jím skutečně? Ze svých 12 kampaní jich šest prohrál - to je statistika, která ukazuje spíše na průměrný talent. Nejostudnější a přitom nejstupidnější prohra ovšem byla, podle všech vojenských měřítek, ta v Rusku. Začal s armádou dvakrát větší, než měl jeho nepřítel a mnohokrát lépe vyzbrojenou - a přece ji ztratil prakticky celou a ještě musel utíkat, aby si zachránil holý život.

Dobrá, ale co Bonapartova politická kariéra? Třeba byl teda alespoň politický genius, ne? Spiklenec je ovšem daleko přesnější slovo. Jeho první "úspěchy" vlastně začaly pod ochranou Robespierrova bratra. A když i toho později, jak se tehdy říkalo,"oženili s guillotinou", Napoleon byl také hned zatčen. Brzo byl ale propuštěn a jeho krvavé potlačení pařížského povstání - když nechal střílet francouzskými kanóny do Francouzů - mu vyneslo šarži generálmajora. Svá první vítězství pak získal v Itálii , ale hned jeho další dobrodružství v Egyptě skončilo velkým debaklem. Svou armádu pak kvapně opustil - aniž by k tomu měl povolení, tedy věc, které se na vojně normálně říká dezerce - a pospíchal do Paříže, aby to nějak ututlal.  

Vyšlo mu to a tak hned začal se svým bratrem Lucienem, který byl předsedou "Rady 500", kout pikle proti vládě. Využil toho, že byl jmenován  vrchním velitelem Paříže a hned obvinil legální vládu - Direktorát - ze zrady, tj. ze spiknutí s Brity. Za použití síly tuto vládu také rozpustil a nahradil třemi konzuly, tj. sebou a dvěma loutkam a v roce 1804 se dokonce prohlásil císařem.

Brzy na to následoval druhý akt napoleonské komedie: francouzská revoluce porodila diktaturu a z jejího známého hesla nezbylo už nic. Rovnost byla znásilněna, když Napoleon vytvořil se svých nohsledů novou aristokracii, ono nouveau riche. Svoboda byla nahrazena cenzurou, fízly, zatýkáním a popravami. Pravda, ještě existovalo bratrství, ale to jen pro Bonapartovy bratry, ze kterých učinil krále svých satelitních států. Není divu, že i veliký Beethoven - duše důvěřivá a poctivá - který původně dedikoval svoji To vše ale nebránilo korsickému korzárovi, aby dál netvrdil, že kráčí ve stopách revoluce. A po něm to opakují ještě dnes všichni jeho alibisté.

Po bitvě u Slavkova podepsal mír s carem Alexandrem, kterého obdivoval a kterému - celkem naivně - věřil. Tímto mírem se stal de facto pánem Evropy a ještě na Sv. Heleně se pak chlubil, že jednou vládl 85 miliónům lidí. Ale to mu ještě nestačilo: v roce 1808 okupoval Španělsko a udělal tam svého bratra Josefa králem. To byla ovšem chyba z ignorance: hrdí Španělové pochopitelně nesnesli jeho okupaci a Madrid povstal do zbraně. Jak se dalo očekávat, Britové byli jen šťastni, že Španělům mohou pomoci a tak získal Bonaparte najednou hned dva nepřátele, navíc přímo za zády Francie. Vedeni Arthurem Wellesley, kterého anglický král později za jeho úspěchy povýšil na lorda Wellingtona, Britové úspěšně poráželi Francouze v jedné bitvě za druhou.

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: