Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 11.10.2002
Svátek má Andrej




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >TÉMA: Nechají nás Irové před branami
 >NÁZOR: Císařovy nové šaty
 >ŽIVOT: Lovemachine for President !
 >NÁZOR: President podepisuje diskriminační zákony.
 >HUDEBNÍ RECENZE: Elvisi, žiješ?
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Perské říše (mapa)
 >KRAJ: Mostecko
 >MEJLEM: ohlasy a názory
 >POSTŘEH: O čase
 >ÚVAHA: Zastavme katastorofy.
 >ZDRAVÍ: Klíšťová encefalitida
 >TÉMA: Bohulibý zákaz reklamy na cigarety?
 >ZE SVĚTA: Instruktáž o zakládání nových vlastí
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Voleník si to pokazil

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
11.10. BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
Jan Burian

Dnes se ocitáme opět v Rumunsku a můžeme se dozvědět něco o způsobu cestování a vidění světa Martina K.

ČTYŘI FOTOGRAFIE

Martin Koller, RUMUNSKO 1996

Fotografie jsou z rumunského Banátu, který jsem navštívil v září spolu s cestovní kanceláří KUDRNA Brno... C.S. KUDRNA Brno jsou kotlíci. Každé písmenko slova KUDRNA znamená nějaké slovo, pamatuji si jenom "K", to je kamarád. První večer bylo sezení, každý měl říct něco o sobě, to je takový zvyk mezi Kudrnovci. Za dobrá témata se mají: příroda, turistika, country muzika, chlast. Zmínili jsme se i o umění, což bylo též pěkně přijato, odkázáni jsme byli na lidového, "velice skromného" umělce Vlastíka. Vlastík je chlapisko zarostlé vousisky s černým baretem v uniformě U.S. ARMY, který řeže, dlabe do dřeva, kreslí rychlé podobenky.
Ubytováni jsme byli u Bašniků. Hlavou rodiny je tu Maruška, táta se upracoval v dolech. Maminka strašně rychle mluví, obličej má již překřížený vráskami. Stále upozorňuje ve smyslu: omluvte naši chudobu, jsme jen prosí lidé. Na dvorku je polorozpadlá kadibuda, pěknej nepořádek, velice náladový voříšek, kočka s dvěma koťaty, dvě krávy a telátko, mišánci (banácké nářečí pro prasata). Na uvítanou jsem rychle vypil sklínku slivovice, abych nedělal ostudu, leč hned byla zas plná. Maruška nepije, ale to má po tátovi, že když přijdou hosti, slivovice musí mít vždycky dost. Ota s Petrem byli ubytováni u Černíků. Černíkovi jsou baptisti. To znamená, že chlapci utřou hubu, protože baptičtí křesťané nepijí a netančí. Chtěl-li se Ota s Petrem napít. musili na kořalku chodit k nám, kteří jsme měli láhev slivovice vždy na stole, k tomu konvici domácího mléka. Jídelníček pak sestával z domácího chleba, domácího másla, sýrů, řízků, pečeně, bramboráků... všeho v hojnosti. Starosta říkal, že často mívají baptisti lepší slivovici než katolíci. protože ji pijí potajmu, míň ředí a je poctivější, kdežto katolíci ředí víc, aby jí bylo víc.Starosta je zároveň policajt a soudce a mívá i kázání. "Já jsem byl dříve proti celibátu," říká. "Ale ono na tom taky něco je, protože já když se doma vypravuju, žena mi říká "todleto bys neměl a todleto bys měl víc" a já se nedovedu od toho oprostit, stále mi něco říká,jestli todleto a támdleto..."
Na kázání jsme se byli podívat jak v baptistickém, tak v katolickém kostele. Lidový "umělec" Vlastík při kázání posílal na kouscích papíru "odhalení" jimiž církev "usvědčoval" ze lží: "Žádný otec by neobětoval svého syna!" A tomu podobná hesla. Před kostelem Vlastík vytrhl Otovi z ruky skicák, ve kterém měl studije lidí ze Svaté Heleny. Narychlo, tak aby jednoduše vystihl rysy obyvatel, jich povahu a dynamiku pohybu. "Stíny, nezapomínej na stíny." Ohodnotil "skromný" lidový umělec Vlastík. Pak vsunul ruku do Petrových desek s výkresy a rozevřel je nedostatečně tak, že linie z jeho pohledu se musely sbíhat, a taky že jo. "Linie, dej si pozor na linie."
U Bašniků mají na stěnách válečky nejrůznějších a před sebe se překrývajících vzorů, hraje to barvami. Ubytovali nás v Maruščinym pokoji. Na stěně visí plakát vyšumělých zpěváků, plyšové hračky, fotografie v kroji a při tanci. Maruška má bratra, ten se nám však nejspíš z ostychu vyhýbal. Druhý večer byl sud. Kudrnovci tomu vrchu říkají Vítkův kopec. On ten kopec se jmenoval prostě a tedy náležitě. Jenomže to pak přijede trempík z Brna a protože na ten kopec vylez a on se mu líbil, pojmenoval jej svým jménem. A nějak mu nedochází, že je kolikátej, kdo na ten kopec vylez a že bejt každej stejnej trouba, kopec se zároveň jmenuje i Petr, Pavel, Karel, Josef...tedy celý český, rumunský a kdoví ještě jaký kalendář. Ale kotlíci jej slaví, protože Vítek objevil kopec. Nicméně z kopce je pěkný výhled na Dunaj. K ohni jsou pozváni i místní. Mladí chtěj do Čech, protože tam je to snazší, tady aby v dolech dělali a pak ještě, když přijdou domů na pole šli a to ještě počasí si musí hlídat a stroje nemají. V Praze by měli po osmi hodinách svý odpracováno a mohli by na diskotéku nebo do kina nebo do hospody. Jim chutná to naše pivo a ten náš rum. To je lepší než co mají tady. Josef prý dělá v Čechách v balírnách a má za to 18 000 kč. Protože je velkej, dělá ty největší obaly a proto má taky nejvíc peněz. "Martinko, Martinko tady!" voláme na holčičku, která má kulíška vraženýho daleko do čela. U hostiny jsou přítomny děti, pobíhají mezi dospělými a roznáší pivo, dělá jim to velkou radost. Martinka si vzala od někoho kelímek, ale protože zapomněla od koho,bloudí teď s prázdným půllitrem, bezradná, že neví, komu jej odevzdat. Když nás viděla se šťastným úsměvem se za námi rozběhla.
!"A co je tady?" říká Milan, "Prttt!"
Hned se zarazí, že jé já se omlouvám. "Co? Proč?" "Já se moc omlouvám, no že jsem řek to slovo. Jé, to mi takhle normálně nemluvíme, já se omlouvám tady dámě." Záhy však pokračuje: "Ale ty naše holky, to jsou hrozný piči". A hned utvrzuje, že slyšíme dobře: "Fák, piči!"
Krom svaté Heleny navštívili jsme české vesnice: Ravensko a Gernik. Na Ravensku učí roztržitý, dobrý pan učitel Holeček, který nemá ani čas se oholit. Na jeho pobídnutí nám děti zazpívaly české písničky. Na první fotografii není učitel Holeček nýbrž Lojza, který učí na Svaté Heleně. Ten není študovaným učitelem. Když jsme se šli podívat na vyučování, honil zrovna s ukazovátkem v ruce, před školou neposlušného žáka. Při setkání ve vesnici dával se s námi do hovoru, nabízel nám, že se můžeme podívat do školy, že nám ukáže kroniku, vyprávěl, že se setkal s panem Zielincem a pak se vždy uprostřed hovoru vypařil, jakoby měl něco nutného, ale neměl nic nutného, nýbrž nevěděl, co dál říct. V Gerniku bydlí Josef Schveiner (obr. č.2), žena už mu leží rok. Hrál nám na harmoniku a zpíval o vzdoru Němci a o tý naší krásný vlasti, při kterýchžto dvou tématech starý pan Schvainer zvyšoval hlas. Stařenka zpívala s ním. České vesnice tu vznikaly někdy kolem roku 1823, ty písničky nebudou o nic mladší. Babička ráda tančila, vždycky, když slyšela muziku, musila tančit, a žrať jí zatančíme. "Příště, příště vám zatančíme." řekl jsem, když jsme chtěli odejít. Děda zrychloval hru a přidával na hlasem jen, aby nás tu ještě chvíli zdržel, jen aby tu babička byla o něco míň sama. Když se pletla též říkal dědeček" "Pomaloučku, pomaloučku, študýruj si to." Když jsme odcházeli, babička plakala. Druhý den jsme se byli rozloučit. Babička říkala, ať zatančíme, že jsme slíbili. Zastyděl jsem se za marnotratný slib a babička plakala. Cestou z Gerniku jsme potkali rumunské pasačky ovcí. Fotil jsem nejdřív ovce, pak se pasaček zeptal na svolení a vyfotil i je. Pěkně se mi srovnaly vedle sebe (obr. č.3) Naznačil jsem, ať mi napíší adresu, že fotky pošlu. Matka kývla na dceru a dcera napsala adresu. Později jsme potkali Rumuna s malým pejskem. Obdivoval, jak mám velikej foťák a to na čem stojí a cenil na mě radostně zuby, že jsem myslel, že chce vyfotit, a tak se taky pěkně narovnal, psík mu stoupnul k levé noze, aby i on byl v obraze a já to zmáčknul. Podávám papír s adresami pastevkyň ať připíše svoji, pošlu mu fotku. Je značně rozpačitý, píše velice pomalu, adresu srovnává s adresou pastevkyň. Napsal podivné klikyháky, nevěřím, že uměl psát.
Před návratem do Čech jsme se stavili v Moldavě. Zde mě zadrželi policajti, protože jsem na trhu fotil chudobu, která tam není. Když bylo nejhůř, objevil se všudypřítomný starosta ze Svaté Heleny. Po čtvrthodinové hádce mi příslušníci vrátili pas. Tvářili se tak, že už se to nesmí opakovat, ale bylo to již potřetí. Prvně při cestě do Rumunska, podruhé když mi srbští celníci u hraniční řeky Dunaje řekli, že napravo se fotit smí a nalevo ne. No a potok na poslední fotografii se po pár metrech vlévá do Dunaje.

Co vy na to, vážení neviditelní čtenáři Psa?
Zdraví Vás samozvaný primář kulturní ozdravovny Jan Burian.



Další články tohoto autora:
Jan Burian

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: