Je to už neuvěřitelné čtvrtstoletí, co bylo uprostřed Paříže otevřeno Centre Georges Pompidou - kultovní stavba evropské architektury (1971-7). Tak, jako každé revoluční dílo, i CGP vzbudilo poprask a řadu ostrých protestů. Brit Richard Rogers (známý i u nás - měl tu přednášky) a Ital Renzo Piano (nedávno o něm běžel na ČT2 výborný dokument) totiž porušili mnohá tabu. Mezi zdobné domy a paláce vsunuli podivný objekt krabicového tvaru zbavený kůže: byla to obnažená konstrukce, která nic nezakrývala - potrubí pestrých barev, plexi tunely eskalátorů, výdechy vzduchotechniky, elektrické kabely - všechna ta "střeva" domu byla pěkně vidět. Není divu, že Pařížané považovali dlouho dům za nedokončený a stále čekali, kdy bude vše zakryto a umravněno.

Zatímco konzervativci šíleli, mladá generace přijala CGP s nadšením. Tím spíš, že šlo vlastně o obrovský kulturák: byly tu galerie, výstavní sály, knihovna, kavárny a restaurace. Dům stále pulzoval životem, na sešikmené ploše před vstupem se odehrávala řada atrakcí a vedle stavby byl vtipně řešený bazén s různými strojky sochařů Niki de Saint-Phalle a Jeana Tinguelyho v podobě příšerek, které každou chvíli pokropily okolostojící diváky proudem vody.

Z CGP se rázem stala prvořadá atrakce města nad Seinou a koneckonců zůstala jí dosud. Ne, že by nebyly problémy: konstrukce velmi rychle chátrala, řada věcí nebyla domyšlena (např. jízda eskalátorem v plexi tunelu na fasádě byla v letním vedru malým peklem). Sám jsem byl kdysi navštívit paní doktorku Janu Claverie ve druhém patře stavby, kde byly tehdy kanceláře, a obří hala přes celé patro, dělená jen nízkými přepážkami, vše natřeno vojensky zelenou barvou a kolem vás stovky úředníků - to byl věru tísnivý pocit! Nedovedl jsem si představit, že bych tu musel pracovat.

CGP byla provozně neobyčejně drahá stavba. Prošla asi třemi generálními rekonstrukcemi (poslední skončila nedávno) a zhltla obrovské částky. Ostatně, snad jen Francie, známá velkorysou státní podporou umění, si něco takového mohla tehdy dovolit. Architektonicky to byl experiment - možná slepá cesta. Autoři Rogers a Piano se poučili, jsou dále reprezentanty stylu high-tech, ale jejich "stroje" jsou mnohem dokonalejší. A možná taky nudnější.

A co vy? Jak na vás zapůsobilo Pompidouovo centrum při vaší pařížské návštěvě?

Zdeněk Lukeš
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: