Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 17.10.2002
Svátek má Hedvika




  Výběr z vydání
 >TEROR NA OSTROVĚ BALI: Poslední informace
 >OHLAS: Reakce na názor o reklamě M.Římana
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: 261-255=0
 >KOMENTÁŘ: Gott sei Dank, to byla klika!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zhýčkaná lednička
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart už není jediný strážce
 >HISTORIE: Water-Loo (aneb Císařovy nové hemoroidy, díl 2.)
 >ŠVÉDSKO: Dlouhé prsty švédské cenzury a krátký rozum české novinářky
 >NÁZOR: Touha ODS a pana Klause, po prezidentském úřadu z jiného pohledu.
 >EKONOMIKA: Vydrží růst akciových trhů?
 >FEJETON: Pánové, harašte dokud ještě můžete
 >MÉDIA: Miss Internet již posedmé
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Židovská diaspora
 >NÁZOR: Mein Kampf
 >PENÍZE: Bankomaty – šance na zlevnění?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
17.10. HISTORIE: Water-Loo (aneb Císařovy nové hemoroidy, díl 2.)
Jan Hurych


"Napoleonův příběh ve mně vzbuzuje stejný dojem jako Apokalypsa sv. Jana. Všichni tušíme, že v tom je něco víc, ale nevíme, co."  Goethe.

Rakouský císař mu vyhlásil válku, ale poněkud uspěchaně, protože Francouzi nečekaně vyrazili a nezastavili se až u Vídně, kterou také okupovali. Napoleon pak diktoval, jako obvykle, jeho mírové podmínky. V jednom se však opět zmýlil: oženil se totiž s rakouskou princeznou Marií Luisou, patrně aby svým potomkům trochu namodřil svou už poměrně rozředěnou šlechtickou krev. Jeho ješitnost mu nedovolila ani pomyslet, že ho Habsburkové - už tehdy nejstarší vládnoucí klan v Evropě - nikdy nepřijmou mezi sebe jako rovného.

Zatím se ve Španělsku Francouzům vůbec nedařilo. Bratr Josef se sice snažil zastavit Brity i Španěly, ale na jejich odpor nestačil. Jak veliký odpor to byl, si můžeme představit z toho, že musel ve Španělsku držet 300 tisícovou armádu, tedy téměř polovinu všeho napoleonského vojska. Nakonec Wellington zvítězil u Salamanky a vstoupil do Madridu.

V té době už také Napoleon připravoval svou největší kampaň, přesněji řečeno největší neúspěch, výlet do Ruska. Sehnal dohromady půl milionu vojáků, nazval je Grande Armée, tedy grandiózní armádou, a nabitý genialitou překročil ruské hranice. Pouze polovina jeho vojáků byli Francouzi, ale i těch bylo víc než Rusů, a navíc měli za sebou tvrdou bojovou zkušenost. Také jeho kavalerie byla superiorní, o artilerii ani nemluvě - Napoleon byl původně dělostřelecký oficír a jeho vylepšené kanóny, zvané "napoleony" byly postrachem všech jeho nepřátel. Nebyl tedy opravdu žádný důvod, proč by neměl za normálních okolností Rusy porazit.

Jenže Rusové jeho taktiku prokoukli: střetnutí oddalovali a čekali na generála Moroza, tj. zimu, která jim také včas přispěchala na pomoc. V tom jim ovšem hodně pomáhal i sám Napoleon: často se zastavoval, čekal na svou slavnou bitvu a když nepřišla, štval svoje vojáky zase dál až do únavy, aby se pak opět zastavil a čekal. K jeho velkému překvapení ale pořád nikdo nepřicházel, aby se mu vzdal. Tak promarnil celé léto a když konečně dostal "svou" bitvu, u Borodina, kterou navzdory svým popleteným rozkazům vyhrál, jeho ztráty byly téměř stejné jako na ruské straně. Pak už to šlo rychle s kopce. Nejprve ztratil většinu koní, později díky špatným ruským cestám i proslulé napolenské kanóny. Netrvalo dlouho a jeho ztráty - jednak dezercí, jednak úmrtím - činily plných sto tisíc vojáků. A tak to šlo dál a dál nakonec se jeho armáda smrskla na méně než měli Rusové.

Konečně v září dorazil do cíle - teda tam, co si myslel, že je jeho cíl - do Moskvy, kterou ale Rusové v noci spálili. Tam pak čekal plných pět týdnů, jestli se přece jen náhodou někdo nepřihlásí, aby se mu vzdal :-). Když mu to konečně došlo, nařídil grandiózní ústup jeho ne-už-tak-grandiózní armády. Bez kavalerie a artilerie se ovšem jejich ústup změnil v zoufalý úprk a brzo musel nechávat své raněné a omrzlé vojáky na pospas krvežíznivému nepříteli, který je ovšem bez milosti pobíjel. A co víc, jednou své vojáky dokonce zradil - u Bereziny nechal za sebou vyhodit most, jen aby se zachránil a tím odříznul na druhé straně řeky své vojáky - 30 tisíc jich bylo - a nechal je v rukách pomstychtivých Rusů. Opět, tak jako v Egyptě, v nejhorším okamžiku utekl do Paříže, aby jim tam něco nalhal a tak věci urovnal.


Po této opravdu ostudné porážce si konečně milióny lidí v Evropě, a částečně už i ve Francii, začali přát jen jedno - aby ho někdo zlikvidoval. V roce 1813 mu vyhlásilo válku Prusko, Rusové se připojili a s nimi i ostatní spojenci. Z počátku opět vyhrával - ale pak přišlo Lipsko a s ním i velká porážka. Hnali ho kvapem zpátky když konečně vstoupili spojenci do Paříže, vypověděli věrnost Napoleonovi i jeho maršálové. Bonaparte byl pak poslán do exilu na ostrov Elbu a bylo mu dokonce dovoleno, aby si držel 400 vojáků a tehdy už prázdný titul císaře. Reparační splátky za něj ovšem musela zaplatit Francie, protože jeho osobní kořist už zase někdo ukradl :-). V září se pak sešel Vídeňský kongres, který měl znovu rozdělit Evropu, jejíž hranice předtím Napoleon značně přeoral.

Zatímco ve Vídni pořád ještě zasedali a nemohli se dohodnout, utekl  v únoru 1815 Bonaparte z Elby a vrátil se do Francie. S těmi několika vojáky by ovšem nic nedokázal, ale díky svému osobnímu šarmu - a hlavně lidské hlouposti - se mu zase podařilo získat celou armádu. Hodně také Francouzům nasliboval - jako obvykle - například i novou ústavu s větší "demokracií". Svým nepřátelům pak generózně navrhl mír "a la Napoleon", který ovšem nepřijali. Prohlásili ho naopak zločincem a hned dělali přípravy, jak ho zastavit. Tentokrát už mu to projít nemělo . . .

Ukázalo se, že to nebude tak snadné: každý ze čtyř spojenců slíbil dodat 150 tisíc silnou armádu, ale bylo jasné, že se vojska  tak brzy asi nesejdou. Naštěstí začal Bonapart opět dělat velké chyby a udělal jich dost. Snad že vyšel z cviku, snad proto, že jeho odhady, které byly kdysi přesné - nebo alespoň šťastné - už byly tentokrát zcela vedle. A snad i proto, že spojenci teď uměli jeho chyb lépe využít.


U Waterloo Napoleon ovšem vůbec nepřišel o své příslovečné štěstí, jak se to snaží někteří historici tvrdit. Ani ho neopustila jeho genialita - jeho alibisté totiž zapomínají, že to byla spíše jeho schopnost vybírat si schopné lidi a jeho využívání kultu osobnosti k inspiraci Francouzů. Hlavně to ale byla síla jeho diktátorského režimu, která mu umožnila držet všechny důležité karty v ruce, zaručovala většinu úspěchů a zahrála do autu jeho neúspěchy, na které se ovšem rychle zapomnělo. Jakmile ta síla začalo polevovat, kouzlo spadlo a ukázaly se ty pravé císařovy šaty.

Zatímco spojenci stále ještě marně sháněli oněch slíbených 600 tisíc vojáků, Napoleon už zatím během dvou měsíců zmobilizoval celých 360 tisíc Francouzů, tentokrát hlavně veteránů napoleonských válek a tudíž opravdovou armádní elitu. Jeho kampaň je ovšem  ukázkou, jak se dají i velké výhody velmi dobře promarnit . Polovičku svého vojska totiž hned nechal ve Francii a se zbytkem vytáhl na sever. Zatímco spojenci pořád ještě mysleli, že je v Paříži, přešel se svými 124 tisíci vojáků belgické hranice. Ale opět nechal asi 56 tisíc mužů vzadu, navíc v poměrně bezvýznamných pozicích. Sám Carnot mu sice radil, aby s kampaní počkal a během dalších šesti týdnů raději sebral ještě větší vojsko. Na to mu Bonapart řekl, že to ví a že má jistě Carnot pravdu, ale že nejdřív musí on, Bonaparte, získat jedno skvělé vítězství. Rozhodl se zaútočit na nepřítele co nejdřív a raději riskovat. Pak ale ještě znova rozdělil zbytek armády na dvě křídla. Jednu polovinu poslal s maršálem Neyem za Wellingtonem ke Quatre Bras (ten tam měl 93 tisíc, ale značná část toho byla jen nezkušená belgická a jiná milice). Sám pak s maršálem Grouchym a zbytkem vojska napadl a obrátil na ústup u Ligny pruského maršála Blűchera. Brzy pak Napoleon zaujal postavení mezi oběma nepřátelskými armádami, postavení tedy vcelku výhodné, pokud by ho byl býval ovšem dobře využil.

(pokračování)

zkrácená ukázka z článku publikovaného ve vědecké sekci NP - Universum.



Další články tohoto autora:
Jan Hurych

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: