Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 18.10.2002
Svátek má Lukáš




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >ZE ŽIVOTA: Zkušenost
 >NÁZOR: Konsenzuální hlava státu
 >ZEMĚDĚLSTVÍ: Palas - povodně jsou překážkou restitucím
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ještě k McDonaldovi a o cestě k ráji
 >PSÍ PŘÍHODY: Podivné setkání na ranní procházce
 >HISTORIE: Water-Loo (aneb Císařovy nové hemoroidy, Díl 3.)
 >VÍKEND: O chalupách a chalupářích
 >POSTŘEH: O nechtěné mystifikaci
 >K DISKUSI: Hon na kuřáky versus zdravý rozum
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Křížové výpravy od 11. do 15. století (mapa)
 >PENÍZE: Chceme tě, drobný kliente
 >ZDRAVÍ: Smíte nahlédnout do své zdravotní karty?
 >TEROR NA OSTROVĚ BALI: Poslední informace
 >OHLAS: Reakce na názor o reklamě M.Římana

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
18.10. VÍKEND: O chalupách a chalupářích
Václav Vlk

Prší. Prší všude, všelijak a odevšad. Prší voda dolů a prší voda nahoru, prší vodorovně z mlhy a prší a prší. Všechno je mokré. V posteli je vlhko, v botách je vlhko, auto vypadá jako po vytažení z rybníka. To zase bude startování. Poslední dříví jsem udělal minulou neděli, už je poskládané a dělat se v té vodě nedá nic. Jen tak doma v dílně. Tedy na chalupě v dílně. Ovšem nejel bych sem, kdyby se nebylo nutno domluvit na oslavy Mikuláše. Jak je to vlastně česky? Připravovat oslavy na Mikuláše, nebo připravovat Mikuláše?
Večer se musí dojít k Milanovi to pořádně domluvit. Mikuláš musí být, i když ty děti, pro které jsme to původně začali dělat, kontrolují jejich vlastní matky, kdy a zda budou mít už vlastní děti. Ale nějaké naše vlastní menší tu zbyly a jsou tu nějaké nové díky těm původním dětem, co rychle dospěly. Ostatně mám pocit, že v té době, kdy se tento příběh odehrává, bychom si snad cizí děti nějaké adoptovaly, aby jako byly, když přijde do naší chalupářské vesnice Mikuláš. Vyrážíme do kopce. Na chalupách se chodí na návštěvu vždycky do kopce. Ať jsem byl, kde jsem byl, taková ta chalupa, do které se chodí na návštěvu, a v každé chalupářské vesnici jedna taková je, tak ta je na kopci. Čím větší kopec, tím lepší. Zastavujeme se pro přátele a pokračujeme v dešti dál. Svět se skládá z vody. Mlha se válí tak hustá, že by se z ní daly uhňácat knedlíky. Více méně po paměti dorážíme nahoru. U Milana je zatopíno, příjemno a plně obsazíno. Zákon o stlačitelnosti funguje a tak se ještě vejdeme a dáváme řeč.
Taková organizace Mikuláše, to se nedá odbýt. Pouť, kterou organizujeme v létě je sice náročnější a pracnější, ale je v době dovolených a tak je víc času, ale Mikuláš je na podzim, kdy manželky a babičky šílí před Vánocemi a počasí je nevyzpytatelné. Diskutujeme, kdo přijede, kdo přiveze jaké děti (v případě potřeby importujeme i děti kamarádů a příbuzných, aby nás bylo víc), řešíme, kdo bude dělat Mikuláše a moc a moc důležitých otázek.
V neposlední řadě, budou-li grotesky. Ty nesmrtelné kreslené grotesky, na které jsem se prvně chodil dívat jako kluk do Kobyliské vozovny. Majitel zázračného přístroje pravil, že grotesky budou. Už se na ně těšíme. Některé jsem viděl sice prvně v roce 1949 jako kluk, ale nešť, líbí se mi dodnes. Jednoznačně je dohodnuto, že video poběží až po rozdání balíčků po příchodu Mikuláše. Tiše doufám, že Mikuláše budu dělat zase já. Obléknu vysokou čepici, vyšívanou sutanu, nebo jak se tomu říká, do jedné ruky hůl a do druhé košík, masku s nalepenými vousy a to bude něco. Jako čerta bych měl mít Táňu. Ta dělala čerta, pokud to mohu posoudit, doposud nejlépe. Ale až co na to řekne Láďa, aby se nebál, aby jí to nezůstalo.
V den Mikuláše jsem patřičně vymustrován, Táňa oblékne černý kožíšek, zmaluje se jak uhlíř kombinovaný s indiánem na válečné stezce a můžeme do sálu. Ostatně, ona Honzova chalupa byla kdysi, mimo jiné, taková ta vesnická hospoda, co najdete dneska už jen v zapadlých tyrolských údolích, a nebo ve vinařském kraji kolem Wolkersdorfu, kde má sedlák hospodu jen pro přivýdělek. Taková velká kuchyň, která je zároveň i hospodským sálem. Když jako Mikuláš vstoupím do místnosti, malé děti zmlknou a vykulí oči, starší se začnou pochechtávat. Starší kluci se tváří světácky a skoroslečny se kroutí a předvádí, za mírně zčervenalými líčky, "hluboký nezájem". Nakonec ale každý z nich něco zazpívá nebo přednese, i páni kluci zamečí přeskakujícími hlasy nějakou písničku. A dvanácti a podobně -leté slečny po velkém chichotání, jíkání, kroucení a hraném upejpání přednesou dlouhou dobu předem připravenou básničku. A nejkouzelnější jsou mrňata, pro které to vlastně všechno je.
Když jsou dárky rozdány, lízátka ochutnána, bonbony okoštovány, začne další část programu. Je to k nevíře, ale strejc v masce s vousy z vaty se docela dobře snáší s videem. Po rozdání balíčků, se pustí zázračná bedýnka a všichni budou sedět, louskat sušenky a drobit na zem, patlat se od pomerančů a napjatě sledovat, co Kačer Donald a Mikymaus a Tom a Jerry zase vyvedou.
Úplně to vidím už v den domlouvání a už se hrozně těším. Dojednáváme poslední podrobnosti a už půjdeme domů. Je hodně po půlnoci. Vyrazíme ven z chalupy a stojíme po kotníky ve sněhu. V polobotkách. Chumelí a fučí vítr. To je ta nevýhoda splachovacích záchodů. Kdyby měl Milan venku "reterát" se srdíčkem, dávno jsme věděli, kdy začalo sněžit. Teď nezbývá, než se vydat na hladkých podrážkách dolů do našich chalup. Jde se. "Děvčata, chyťte se nás, ať neupadnete", zavelím, což se ukáže jako pýcha, která předchází pád. Držíme se pěkně všichni čtyři a prostředkem zaváté silnice, v naprosté tmě, se brodíme sněhem. Ovšem jen až na místo, kde vítr z asfaltu sfoukal sníh. Déšť, který původně předtím padal, zmrzl. Silnice = zrcadlo. První padám já. Protože váhově vydám za obě naše dámy, jdou k zemi taky. Jarda na kraji zlomek sekundy vzdoruje a pak si ustele vedle nás. Ležíme na zemi, mrzne, ohmatáme si kostičky. Děvčata lkají, že budou mít samé modřiny. Vzadu. No a co, tam vás má vidět jenom manžel, vaši manželé jsme my, tak si pořád neprohlížejte ty zadky a jde se. Brodíme se sněhem, klouzáme, padáme, sníh máme všude. Modřiny budou mít ty naše holky asi všude, mě brní celá p…, fuj, to se neříká, mrzneme jak drozdi a konečně dorážíme k Jardovi do chalupy. U vchodu je na teploměru pět pod nulou. No nazdar. Pán domu bezeslova vyndává rezervní láhev rumu a rozlévá do skleniček. Na zdraví. Rozmrzáváme a tajeme. Zebou nás ruce a nohy, ale radujeme se, protože zima už je tady. Konečně přišel první skutečný sníh. A rychle do postelí, než z tý zimy dostaneme zápal plic.




Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: