Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 19.10.2002
Svátek má Michaela




  Výběr z vydání
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: I ten bezmocný hlas znamená mnoho
 >Boj o ADSL - zeptali jsme se Českého telekomunikačního úřadu a alternativních operátorů na to, co vás nejvíce zajímá
 >FEJETON: Bosenské majky
 >PENÍZE: Od magnetu k čipu
 >HISTORIE: Hrob neznámého vojína
 >VÍKEND: O chalupách a chalupářích
 >POSTŘEH: Vibráto
 >INFO: Kam za básněmi a písněmi?
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >ZE ŽIVOTA: Zkušenost
 >NÁZOR: Konsenzuální hlava státu
 >ZEMĚDĚLSTVÍ: Palas - povodně jsou překážkou restitucím
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ještě k McDonaldovi a o cestě k ráji
 >PSÍ PŘÍHODY: Podivné setkání na ranní procházce
 >HISTORIE: Water-Loo (aneb Císařovy nové hemoroidy, Díl 3.)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
19.10. FEJETON: Bosenské majky
Alex Koenigsmark

Nemám moc v oblibě takzvané chlapáky. Nedávno jsem zase jednou přišel do hostince U Vopičků a jakousi náhodou, špatnou náhodou, protože se to neděje pravidelně, tam zrovna těsně před mým příchodem došlo k pranici. Před hospodou jsem ještě potkal plačícího Emana, řečeného Mindrák a nadávajícího Milana Čuraně, kterému tekla krev z nosu.
Důvod byl, jak se později ukázalo, prostý a blbý, jak už důvody k pranicím mezi chlapáky zpravidla bývají. K pranici došlo, jelikož Eman Mindrák - Eman, jak stálí čtenáři těchto fejetonů už vědí, je pěstitelem nutrií, milá zviřátka krmí levným navinulým masem a tímtéž je sám stále trochu cítit - tedy Eman měl záchvat řečnosti, což je samo o sobě většinou příšerné, v poslední době však dvojnásobně, jelikož nějak dospěl k rozhodnutí, že je sudetský Němec a stále o tom mluví. Nedávno poradil nějakému německému turistovi, jak se dostane ke Karlovu mostu a obdržel za to od něho pět euro. Od té doby Eman věří, že případný návrat Němců pro něj bude s výhodou, jelikož sudetští Němci evidentně nutrie milují; polovinu svého výdělku slíbil Milanu Čuraňovi,jenž s ním spolu s Karlem Ksindlem jediný sedává u stolu a začíná i končí teď každou promluvu, ať se mluví o fotbale nebo kanalizaci: "…. a ten odsun nás Němců, ten neměl bejt." Aby to mělo důraz, začal si barvit vlasy.
Tři cizí chlapáci, kteří do naší hospody přišli náhodou, s ním nejprve vlastenecky nesouhlasili, pak mu řekli, že smrdí, potom se ho zeptali, co tu vůbec dělá, když je odsunutej a nakonec ho z hostince poměrně brutálně vyhodili a Milana Čuraně odsunuli za ním. Bohouš Dolejzal, jinak rovněž jeden z mála Emanových přátel, celou dobu seděl zbaběle v koutku a na položené otázky odpovídal špatnou češtinou s ukrajinským přízvukem.
Musím říci, že mi vlastně bylo Emana líto, protože až na ty blbé řečičky je to víceméně bezmocný a spíš nešťastný a velmi opuštěný stárnoucí pán.
Jak říkám, nemám rád chlapáky. Asi proto, že bych chlapákem být nedokázal. Je totiž řada povinností, které u nás v historických zemích takový chlapák má - musí vystupovat drsně mužně, pít hodně pivo, trochu smrdět, samozřejmě mluvit sprostě, říkat své ženě stará… Musí být trochu xenofob, trochu šovinista, nesmí se přiznat, že umí číst, že ho něco dojímá… Vlastně je život chlapáka dost ubohý. A za to mohou maminky.
Všimněte si, že jižní slovanské národy na rozdíl od nás, kteří si nadáváme vesměs spíše v oblasti exkrementů, mají pořád něco s maminkou. Zpívají o svých matkách - majkách, jak se to srbsky i chorvatsky řekne - teskné a láskyplné písně, v duchu "majko moja, kak ja tebe volim", leč v běžné řeči si neustále navzájem provádějí s maminkami cosi jako brutální incest a každou chvíli mísí do vět maminčin klín, ale vůbec to nevnímají. Pak ale někdy - tajemně pro nás nezúčastněné - náhle nastane podivný okamžik, kdy oba diskutéři zase řeknou o mamince toho druhého a některých jejích tělesných částech úplně totéž, ale asi nějak jinak a dojde k brachiálnímu násilí, fackám a podobně. Protože je to na Jihu, často taky k nožům. To je tam, jak známo, hned.
Měl jsem na filmové fakultě řadu spolužáků z někdejší Jugoslávie a s většinou z nich se kamarádím dodnes, občas spolu i něco děláme a jsou to skvělí kluci, ne zcela typičtí pro lokalitu, ale… Trochu mi šlo v jejich rodné zemi na nervy, jak je jejich majky obdivovaly, jak kolem nich skákaly a žasly nad tím, že z nich mohlo něco tak úžasného vypadnout. Takový Goran či Dušan věděl od narození, že je nejkrásnější, nejchytřejší a nejsvůdnější na celém světě, že jsou skuteční muži s velkým M. Jejich sestřičky byly proti nim bezcenné chudery, ovšem jenom, dokud se z nich samozřejmě nestaly také "majky".
Nevím, zda to těm majkám někdy došlo. Pěstovaly totiž ve svých chlapečcích takový nadnárodní mýtus jižanského chlapáctví, hloupou iluzi o tom, jak se takový nejúžasnější muškarac na světě musí v té které situaci zachovat, jak musí milovat vlast a majku svoju… Vždycky, když jsem viděl fotky těch namyšlených mladičkých hlupáků v maskáčích se samopaly v prackách, musel jsem si na ty majky vzpomenout.
Někdy mělo toto chlapáctví komické důsledky: jednou přijel v mrazivé lednové noci jeden z Goranů do Prahy a neměl ani peníze, ani kde spát. Koupil jsem mu večeři a kamarádka Stáňa se nad ním slitovala a nabídla mu nocleh na gauči v kuchyni. Goran byl velmi rád, jenže přiveden do jejího bytu, počal se sápat do její postele s tím, že kdyby to neudělal, byla by to ostuda všech jugoslávských mužů. Nakonec byl vyhozen na chodbu, kde přespal schoulen za popelnicí, strašlivě nastydl, teklo mu z nosu, tři měsíce byl jako muž naprosto k nepoužití, vypadal jako idiot a byl každému k smíchu, což zřejmě pověsti jugoslávských samečků neuškodilo. Jenže tento mýtus chlapáctví - v případě studenta režie legrační - vedl v provedení hrubších exemplářů až k bosenským masakrům a to už komické není. Jediný způsob, bohužel, jak přivést zdivočelého chlapáka k rozumu, je pár facek. Jenže tím to začne zase celé znovu. Druhá - a asi lepší varianta - je nechat chlapáky vyhynout. Ale to je, milé dámy, spíše na vás matkách.
Totiž, majkách…


Další články tohoto autora:
Alex Koenigsmark

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: