Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 21.10.2002
Svátek má Brigita




  Výběr z vydání
 >TEROR NA OSTROVĚ BALI (3) : poslední informace
 >POOHLÉDNUTÍ: Od Mein Kampfu nejen k manhattanským mrakodrapům
 >ZAMYŠLENÍ: Trocha psychologie nikoho nezabije.
 >POLEMIKA: Do třetice - ještě pár vět k zákazu reklamy
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Konec sezóny na motorce
 >PSÍ PŘÍHODY: Sezóna konce sezón
 >POLITIKA: Je čas na obsazení Iráku
 >PRAHA: Virtuální předvolební válka v Praze
 >SPOLEČNOST: Fejeton o mužích - samcích a atrapách
 >OHLAS: Na kouření
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Byzantská říše(mapa)
 >TÝDEN POD PSA: Co se semlelo, umlelo a podemlelo
 >ZDRAVÍ: Problémy s nohama (např. když páchnou :-) )
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: I ten bezmocný hlas znamená mnoho
 >Boj o ADSL - zeptali jsme se Českého telekomunikačního úřadu a alternativních operátorů na to, co vás nejvíce zajímá

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
21.10. ZAMYŠLENÍ: Trocha psychologie nikoho nezabije.
Jaroslav Teplý

Poněkud emociální úvodník F. Novotného jinak též Mrože o manévrování V. Klause v aktuální otázce kandidatur na volbu presidenta a jeho následcích pro postavení ODS v české politice vyvolal značnou odezvu u Psu vlastních komentátorů. Sáhl jsem tedy do krabice, kde mám takových věcí více, a předkládám Psí veřejnosti doplněk z počátku roku 1998 k Mrožově dnešnímu úvodníku. Vlastně hlavně proto, že jedním z nositelů letošní Nobelovy ceny za ekonomii je israelský psycholog Daniel Kahneman, jak o tom stručně referoval také Pavel Kohout v LN 14. října t.r..Ve svém komentáři k volbám v České republice (Polygon č.6/1996) jsem totiž napsal, že (pro vybudování nového ekonomického systému) "politickou prioritou mělo ovšem být pečlivě vypracovat psychologicky dobře promyšlený, taktický sociologický postup, jak se k cílovému systému dostat". Ono totiž je vždy potřeba v jakémkoliv jednání s lidmi nezapomínat na psychologickou stránku věci, chceme-li zvýšit své naděje na úspěch.

Václavové.

V letošním prvnim čísle Polygonu vyšla serie názorů či komentářů o současné‚ politické a hospodářské krisi v ČR. Většina míří na oba Václavy, protagonisty českého politického života polistopadových let. V souhrnu obsahují komenáře v podstatě vše, nicméně bych rád dodatečně nekteré aspekty poněkud zvýraznil. Nespokojenost s výsledky působení obou politiků, která v posledním období rychle vzrostla, je totiž možno aspoň částečně osvětlit poukazem na jejich osobní vlastnosti, které je pro politickou činnost na nejvyšší úrovni v dané situaci již předem do značné míry diskvalifikovaly.

Krátce po listopadu 89 jsem viděl v pražském tisku fotografii usmívajícího se Václava Klause, který v doprovodném textu zřejmě bez rozpaků prohlašoval, že jeho cílem zhruba řečeno bylo vždy být ve všem a všude první. Vypjatá individuální ctižádost je ovšem zásadní překážkou v situaci, kdy úspěšné řešení obtížné situace může být jen výsledkem teamové spolupráce - osobní ambice musí být podřízeny celku. Proto také jmenovala kdysi NASA do čela celé skupiny vědců, kteří měli realisovat cesty člověka do vesmíru, méně známého vědce, ale asi dobrého psychologa (myslím, že se jmenoval Henry Pickering, ale bez záruky, protože to jméno nelovím z počítače, ale ze své paměti), do něhož skládala jak se později ukázalo oprávněné naděje, že se mu podaří usměrnit vypjaté individualistické "hvězdy" teamu k nezbytné spolupráci.

To se u nás vlivem okolností provázejících změnu režimu nestalo. Přestože vyřešit přechod Československa ze socialismu do nějakého jiného přijatelného systému byl úkol, pod jehož tíhou by se byl prohýbal i slušný kolektiv kvalifikovaných specialistů se smyslem pro teamovou práci, strhl na sebe rozhodující slovo v hospodářských otázkách díky své politické obratnosti, rasanci a sebevědomému vystupování V. Klaus, mimořádně ctižádostivý výrazný individualista svou povahou v podstatě neschopný teamové spolupráce. Jeho základní výbava pro rozhodující postavení, kterého poměrně rychle dosáhl, bylo bohužel nedostačující. Jako theoretický nebo chcete-li kancelářský makroekonom, kterému citelně chyběla znalost skutečného stavu země, redukoval problémy znovuvýstavby národního hospodářství na uplatňování makroekonomických učebnicových pouček a příležitostných odjinud pocházejících nezařaditelných nápadů (kuponová privatisace) s dnes již známým výsledkem. Prognostický ústav, z kterého do politiky přišel. byl totiž jakousi "půdou", kde žila celá řada ekonomů "odtržených od života". (terminologie převzata ze hry J. Suchého "Člověk z půdy), kteří ostatně V. Klause do politiky následovali.

Názory převládající v Prognostickém ústavu osvětluje bezděčně Tomáš Ježek v bestselleru P. Husáka "Budování kapitalismu v Čechách" na straně 57, že...on (V. Komárek) vždy ve slabších chvílích říkal "Co vy víte o fabrice?". Grégr, můj kolega ve vládě, také vždycky říkával "Co ty víš o fabrice?". A já jsem mu říkal: "Pane kolego, kdybych prolezl Destu Děčín od sklepa až na půdu, tak se nedovím nic o národním hospodářství, to lze vidět jinde. To bych mohl furt čumět do strojů a nic bych neviděl".

V. Klaus prohlásil nedávno ve svém vystoupení před zástupci podnikatelských kruhů na pražském Žofíně, že "hospodářská politika vlády Josefa Tošovského si v mnohém odporuje". Autor zprávy Matěj Štětka (Slovo,12.2.1998 ) závěrem poznamenává, že "jsme jako reakci na některé odpovědi V. Klause týkající se aktuálních problémů českých podniků, zaznamenali názor nejmenovaného představitele vrcholového managementu jedné z velkých a úspěšných firem, že pan profesor neví o stavu současných českých podniků zhola nic."

Druhý protagonista, který ovládl politické pole přibližně dva roky, president republiky Václav Havel je také mimořádný individualista, v době svého vstupu na scénu ještě bez politické praxe, bez smyslu pro teamwork, jak to ostatně trochu naznačuje i titulek jeho rozhovoru s MF z 24.9.1992: "Plnit instrukce jiných bych nevydržel."

Jako renomovaný disident odstartoval v listopadu 89 z mnohem silnější posice než V. Klaus, čehož se také snažil využít při realisaci svých politických spíše snů než plánů.Podle svědectví jeho spolupracovníků z té doby, např. dnešního biskupa Václava malého (viz příspěvek Z.F.Leinera v minulé čísle Polygonu) platilo v prvním období: " K čemu Václav Havel řekl NE, to se nekonalo". A co se pak nekonalo, bylo vyrovnání s komunistickým režimem.

V Hovorech z Lán 13.4.1993 se V. Havel ohradil proti kritice svého postupu v roce 1989 - nikdy komunistům neslíbil beztrestnost, musí se tomu smát. Tomu se dá věřit, víme-li, že prosadil právní kontinuitu mezi komunistickým a polistopadovým režimem, čímž de facto i de iure rehabilitoval komunistický režim a zasadil tím i těžkou ránu národnímu hospodářství, protože komunistům k beztrestnosti ještě umožnil rozkrást značnou jeho část.

Seděli na všech rozhodujících místech, čehož patřičně využili v podmínkách "liberalismu", jak si ho představoval a zavedl Prognostický ústav. V. Havel se pak ostře stavěl i proti bezzubému lustračnímu zákonu m.j. i podáním k Ústavnímu soudu. Diskusi o neprolustrovaném šéfu odborů Falbrovi komentoval způsobem, který leckomu doslova vyrazil dech: "Můj dojem byl, že jem mu záviděl, že tak dobře jazyky umí, že i ministerstvo vnitra mu umožnilo je někoho učit" (MF 29.11.94). Proč tedy a jakým byl vlastně disidentem? Sám jako spisovatel neměl nějaké plány na hospodářské reformy, i když od něho mimoděk vyšel impuls k "malé" privatisaci.

V Husákově knížce říká Tomáš Ježek na straně 131: "Malá privatisace je produktem horkého léta 1990, porevoluční a povolební únavy a jakési postkoitální kocoviny té doby. Přesně si pamatuju tu atmosféru, kdy jsme se po prvním vyčerpávajícím půlroku po revoluci všichni cítili hrozně unaveni a všichni jsme byli nervosní z toho, že se nic neděje. Havel se pak k tomu i přiznal - při nějaké příležitosti řekl, že si myslel, jak se hned začnou opravovat hospůdky, je červenec a srpen a nic viditelného se pořád neděje. Tak jsme vymysleli, že se pokusíme aspoň o něco, co by mělo rychlejší a viditelný výsledek. Dali jsme hlavy dohromady a vznikl z toho projekt malé privatisace ".

Ve svém oboru či koníčku, t.j. občanské společnosti respektive lidských vztazích měl stejně nerealistické představy jako V. Klaus o praktickém národním hospodářství. Má ovšem ve srovnání s V. Klausem mnohem výhodnější posici v závětří presidentského úřadu, kde vlastně za nic přímo neodpovídá, ale může se ke všemu volně vyjadřovat. Mimo to jako dramatik a spisovatel dobře ví, že funkce presidenta ČR je velmi dobrým "vektorem" pro jeho publikace všeho druhu, na jejichž vysokou formální úroveň pečlivě dbá, ale jejichž víceméně jen obměňovaný obsah ovšem už ztrácí zájem světové veřejnosti, zatímco doma se stává terčem stále jízlivější kritiky.

Až teprve nedávno dal V. Havel zřetelně najevo, jak mu na presidentské funkci záleží, což předtím podle mého názoru na veřejnosti skrýval. Zatímco ve shora zmíněném rozhovoru z roku 1992 prohlásil , že "Především bych nechtěl být presidentem, kdyby ve věci presidentury nebyl poměrně široký konsensus. Nemyslím si, že bych mohl tu funkci dobře zastávat, kdybych například prošel až v desátém kole volby a jen o jeden hlas a kdyby mě mnozí volili se sebezapřením a jen proto, aby už nějaký president byl..." , uvádějí LN 23.1.98 (V. Dubský, M.Musil "Havlovi je jedno, jak byl zvolen"), že "podle jeho včerejšího vyjádření navíc nezáleží na to, že byl zvolen jen těsně a až ve druhém kole."

Neschopnost předvídat vývoj politické situace a připravit se včas na různé eventuality - oba počítali se stabilitou komunistického režimu a oba se orientovali každý svým způsobem na to, jak učinit život v tom systému snesitelnějším. Příliš suverénní ambice, při jejichž realisaci autoritativností nahražený nedostatek znalosti skutečného stavu republiky a nezbytné přípravy vedl k nepromyšleným improvisacím, když k jimi nepředvídané změně došlo. Podobně tvrdohlavé povahy, které místo vzájemně korigující spolupráce v nejvyšších státních funkcích si dělaly navzájem "naschvály" jako trucovité děti před očima veřejnosti. To bylo asi tak to hlavní, co zabránilo oběma Václavům postavit obnovu republiky na skutečně zdravý základ. Situace je proto teď obtížnější, než byla v listopadu 1989:

J. Teplý, 21.2.1998. Vyšlo v POLYGONU č. 2/1998


Další články tohoto autora:
Jaroslav Teplý

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: