Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 23.10.2002
Svátek má Teodor




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: Fórum 2000 - škoda času a peněz
 >NÁZOR: Zbytečné pašalíky pro Unii svobody
 >KULTURA:?: PodeBal v tradici.
 >OHLAS: -Václav Klaus a Konec dějin v Čechách- trochu jinak.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Další žertovný virus
 >OTEVŘENÝ DOPIS: Ministru financí
 >PSÍ PŘÍHODY: Tentokrát narazila šelma na šelmu
 >ZAJÍMAVOST: Malá Tunguzska se jmenuje Bodajbo.
 >HISTORY: Water-Loo (aneb Císařovy nové hemoroidy, Díl 4., poslední)
 >VOJENSTVÍ: Příběh S. Husajna aneb Diktátor sluhou NATO (1)
 >MROŽOVINY: Muž s pilotním průkazem č. 64
 >NÁZOR: Naše Česká televize
 >EKONOMIKA: Dluhopisy neřekly ještě své poslední slovo
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Čína 750 - 1350 n.l.
 >PENÍZE: Chcete vydělat více?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
23.10. HISTORY: Water-Loo (aneb Císařovy nové hemoroidy, Díl 4., poslední)
Jan Hurych

-------------------------------------------------------------------------------- "Merde!" (H....!) Odpověď velitele císařských Starých gard, generála Cambronne, když byl u Waterloo vyzván, aby se vzdal. --------------------------------------------------------------------------------

Ve svých pozdějších pamětích ze Svaté Heleny Napoleon kritizoval Grouchyho, že se mu nepodařilo zastavit Prušáky. Také Neyovi dával vinu, že nezaútočil na Angličany u Quattre-Bras a nechal je ustoupit. Navíc mu nemohl prominout, že nařídil Drouetovi, který spěchal za Napoleonem, aby se k němu zase vrátil a tím znemožnil Napoleonovi zničit Blűcherovu armádu. Přitom to byl Napoleon, kdo jejich vojáky posílal sem a tam. Nikdy také nepřiznal zásluhu Wellingtonově strategii či maršálu Blűcherovi, nebo třeba jen statečnosti spojeneckých vojsk. Naopak: ve svých memoárech vévodu jenom kritizoval, obzvláště způsob, jakým řídil bitvu - asi ji měl podle něho řídit tak, aby Napoleon vyhrál :-).
Také toto vše svědčí o úpadku Bonaparta-vojáka, který kdysi dovedl ocenit i kvality nepřítele - což mu právě pomáhalo vyhrávat bitvy. Jak jsme dříve ukázali, Napoleonovy trable začaly už tehdy, když podceňoval síly nepřítele a vytáhl s poměrně malou armádou na sever - a pak ještě za sebou nechával zbytečně velké rezervy. Grouchyho honička za Prusy, na kterou ho poslal, se může zdát opodstatněná, uvážíme-li, že chtěl zabránit spojení dvou armád nepřítele. Jenže tomu se přece lépe brání proniknutím mezi ně, ne zezadu. Jak je také vidno, vůbec se nepoučil z dlouhé řady porážek ve Španělsku a místo aby po právu ocenil vojenské umění Britů, raději dával vinu vlastním generálům. Spojenci se naopak poučili z jeho předností i chyb a u závěrečné zkoušky obstáli skvěle.

Je vůbec možno najít společného jmenovatele, společnou příčinu všech těchto jeho chyb? A navíc chyb proti jeho vlastním zásadám! Byly to snad bolesti způsobené císařskými hemoroidy? Měl je už dříve a přece mu nebránily při jeho - a to si přiznejme - skvělých vítězstvích. Nebyl to spíše nedostatek informace o nepříteli? Myslím si, že nebyl a spekulace, které jsou občas slyšet, že totiž "kdyby býval měl vysílačku, tak by, atd" :-), jsou nesmyslné. Měl naopak celkem dost informace: věděl, že se obě spojenecké armády chtějí spojit a přesto poslal Grouchyho tak daleko, že mu ten pak nemohl přijít včas na pomoc. Co Napoleon už neměl, byla ona předvídavost, kterou měl za mlada a také začal své nepřátele podceňovat. To byla také asi ta největší chyba, protože ho přece už předtím i u Lipska kapitálně porazili. Jeho volba velitelů byla také vyloženě špatná. Především to byl výběr nově povýšeného, ale nezkušeného Grouchyho a sice zkušeného, ale zato momentálně zmateného Neye.

Co tedy způsobilo jeho náhlé zakolísání, jeho přefouknutou sebedůvěru smíšenou s nebezpečným váháním? Obávám se, že se to nikdy nedovíme a koneckonců na tom už teď ani nezáleží. Nebyl snad obětí nějakého spiknutí? V jedné z knih o Waterloo jistý autor nadhazuje fiktivní ideu, že Angličané úmyslně vylákali Napoleona, aby utekl z Elby. To jediné prý mohlo dát spojence na kongresu ve Vídni - kteří se tam pořád jen hádali, co si kdo z nově rozdělené Evropy vezme - opět dohromady. Ovšem to by byla velmi riskantní strategie a nevěřím, že by někdo podstoupil takový hazard jen kvůli sjednocení Evropy :-).

Pak zde ještě máme poněkud záhadné chování maršála Neye, který původně slíbil francouzskému králi, že mu přivede Napoleona v řetězech nebo zemře - a namísto toho krále zradil a spojil se s Napoleonem, za což byl později také zatčen a popraven. Jeho zmatené rozkazy během bitvy jsou zcela nevysvětlitelné - nebo že by ještě jednou změnil svoji loyalitu? Kdyby byl býval poslán s tajným úkolem prohrát bitvu, ocenili by to pak jistě zcela jinak než popravčí četou :-).

Třetího července 1815 se Napoleon snažil nenápadně proplížit v přístavu Rochefort-sur-mer na loď, na které chtěl utéct do Ameriky. Nepodařilo se a tak se raději vzdal Angličanům, dobře věda, že by ho Francouzi asi hned na místě zastřelili. Byl pak poslán - bez zpátečního lístku - na Svatou Helenu, aby začal svoji kariéru jako pisatel "memoárů". V nich popisuje, co by býval u Waterloo udělal, kdyby býval neudělal to, co udělal :-). Dnes je ovšem více známo to, že tam také vynalezl jeden druh karetního pasiánse (pokud je to ovšem pravda).

Zemřel 21 května 1821, na rakovinu žaludku. To se tedy tvrdilo původně, dokud nebylo objeveno, že jeho vlasy obsahovaly velké množství arseniku. Byl tedy otráven? Možná, ale kým? "Určitě to byli Angličané", tvrdí Francouzi. "Pochopitelně to udělali Francouzi," tvrdí Angličané. To se také zdá víc pravděpodobné, protože živý Bonapart byl největším nebezpečím právě pro francouzského krále. Ještě později někdo objevil zvýšený obsah arseniku také v tapetách jeho pokoje. Je také možné, že se otrávil sám - jednou to prý "zkoušel", když musel abdikovat před svým "výletem" na Elbu. Ale myslím, že to bylo celkem proti jeho charakteru: kdyby byl opravdu chtěl odejít, udělal by to s gestem, už v bitvě u Waterloo, v čele svých Starých gard. Na tom ale stejně tolik nezáleží - důležité je jen to, že zemřel přinejmenším o patnáct let později, než měl :-). Příliš pozdě pro ty, kteří během těch let zcela zbytečně padli pro ukojení jeho slavomamu.


Ještě dnes je plno duší, okouzlených Napoleonskou fámou, a to pochopitelně i ve Francii. Hádám, že to není kvůli jeho maniacké touze po ovládnutí celé Evropy - Francouzi nejsou agresoři od nátury. Místo toho - a možná, že je to jen jakási omluva, že k napoleonské epoše vůbec došlo - si namlouvají, že přispěl ke slávě Francie. Pravda, pokud by sláva rostla na hřbitovech, tak ano, tam ji pohnojil pořádně. Ale pravá sláva Francie je v ideálech jejich revoluce, v ideálech, které potlačoval stejně tvrdě jako kterýkoliv jiný monarcha jeho doby.

Pád Napoleona je ovšem logický konec každého násilného uchopení moci. Právě proto se později většina revolucí nakonec změní v útisk a nutně také zahyne. To by mělo pro nás být určitou nadějí, ale necháme-li to všecko jen na kola osudu, může toto čekání na přirozený konec trvat hodně dlouho. Máme ovšem dost příkladů, že to dlouhé čekání není vůbec nutné, bylo i dost příležitostí, kdy bylo možno tyrana zlikvidovat. Během svého útěku z Elby byl Bonaparte zastaven v Grenoblu královskými vojáky, kteří byli posláni, aby ho zatkli. Jejich důstojník jim dal povel střílet, ale Napoleon pokračoval dál a zastavil se až před nimi, ukázal si na prsa a vyzval je, aby stříleli. Nikdo tehdy nevystřelil - hádám, že lidé už odedávna obdivují patetická gesta. Můžeme si tedy vypočítat, kolik životů u Waterloo by se zachránilo, kdyby jeden jediný grenadýr tehdy poslechl rozkaz svého důstojníka.

Podobná možnost se naskytla i později - například přímo v bitvě u Waterloo. Když oficír anglických dělostřelců uviděl na dostřel samotného Napoleona, otázal se Wellingtona, "jestli to má zkusit". Vévoda mu to zakázal a dodal: "Není úkolem velitelů, aby stříleli jeden na druhého!"


Nesnažil jsem se zde ovšem kritizovat jen Bonaparta, ale hlavně mýtus o jeho genialitě - jeho a jemu podobných diktátorů. To jsou ti opravdoví masoví vrazi - jen s tím rozdílem, že za ně tu špinavou práci musí právě udělat ty masy. V roce 1840 převezl Bonapartovo tělo jeho "vděčný" francouzský národ zpět do Paříže. Ke stoletému výročí této události pak nechal Adolf Hitler přivést také ostatky Bonapartova zcela bezvýznamného syna, jinak též vévody zákupského (podle Zákup v Čechách), ironicky zvaného "Orlík", do Napoleonovy hrobky v Les Invalides.
V říjnu 2001 našli archeologové v Litvě jeden z masových hrobů napoleonských vojáků - asi 3 tisíce z celkového počtu 40 tisíc pohřbených jen ve Vilniusu. Kdo asi postaví mauzoleum jim?

Dnes na bojišti u Waterloo hlídá 28-tunový lev místo, kde byl mladý princ Oranžský - druhý velitel, hned po Wellingtonovi - zraněn. Jen tak mimochodem: historické knihy se nikde nezmiňují o tom, že ho postřelil major Sharpe, fiktivní hrdina stejnojmenného britského televizního seriálu :-). Blízko je také pomník padlým Prusům, postavený jejich králem. Bronzový francouzský imperiální orel je zase na jiném místě: tam, kde zahynula Stará garda, jejíž velitel Cambronne strávil zbytek života tím, že popíral jeho světově známou, i když ne příliš slušnou odpověď na výzvu, aby se vzdali (citát je z "Bídníků" Victora Huga). Podle jiné verze se vzdal anglickému plukovníkovi Hugh Halkettovi a Cambronne sám uváděl svoji verzi - řekl prý: "Staré gardy umí umírat, ale neumí se vzdávat!" Osobně si myslím, že ta původní verze je lepší - tohle přece neříká člověk, který se nakonec ještě rád vzdal, ne c'est pas?

Četl jsem jeden příběh o Waterloo, který se mě hluboce dotkl a sice o paní Deaconové, manželce jednoho anglického poručíka. Zatímco její manžel musel ustoupit na sever, zůstala s dětmi v Quattre-Bras, kde od někoho slyšela, že byl zabit v bitvě u Waterloo. Když tam v noci dorazila, strávila celou noc na bojišti, aby ho tam druhý den hledala mezi mrtvými. Nenašla ho a tak se se svými třemi dětmi vydala do Waterloo. Šla celou noc, skrz déšť a bláto, a tam ho konečně našla, živého. Měl štěstí, byl střelen jen do ruky. Den na to porodila zdravé děvčátko a šťastní manželé mu dali jméno Waterloo . . .

(konec)

nezkracenou verzinajdete ve vědecké rubrice NP, v rubrice historie


Další články tohoto autora:
Jan Hurych

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: