24.10. PSÍ PŘÍHODY: Komu je vlastně nadáváno
Ondřej Neff
Na jiném místě popisuju,jak jsem vyměňoval stírátka u auta. Pochopitelně, že to nešlo,
spílal jsem - a Bart mi u toho asistoval.
Občas nadávám, k tomu se musím přiznat. Někdy nadávám na něco, jindy spílám
někomu. To ovšem velmi zřídka, jsem letory smířlivé a hned tak něco (někdo) mě
nevyvede z míry.
Na spílání citlivě reagoval Gordon, Bartův předchůdce, německý ovčák. Asi byl
vztahovačný a myslel, že se bavíme jenom o něm - zkrátka, když se zvýšil hlas, chudák
schlípnul a zalezl pod stůl, kde hledal útočiště. Bart taky má svoji pevnost pod stolem v
jídelně. Jenže je nebojácný a zalejzá pod stůl, jen když nechce, abychom ho otravovali.
Když se ozve slovní bouře, Bart odchází. Není mu to příjemné a jde, našlapuje jako na
tenkém ledě - není zježený, jen mírně nahrbený a ohlíží se přes rameno, aby
se přesvědčil, jak to vlastně myslím - jestli to opravdu neplatí na něho.
Čímž mě zpravidla uklidní, zastydím se, že nedůstojně povykuji, přivolám ho a dám mu
piškot.
Takže, možná,by si Bart přál, abych nadával co nejvíc a je vlastně škodný z toho, že
jsem letory smířlivé a hned tak něco (nebo někdo) mě nevyvede z míry.
| 
